Kolik toho najezdíte?
Hodně. Jezdím denně už dobrých třicet let, protože bydlím za Prahou. Hodně cestuju při reportážích nebo na besedy s diváky, takže když to sečtu, odřídil jsem za život tak tři čtvrtě milionu kilometrů, a to jak po republice - měsíčně kolem tří tisíc - tak v cizině. Hodně mám najeto i po Evropě, hlavně po Francii, Německu, Rakousku, ale i v USA a v Kanadě. Když jsem byl za mořem poprvé, dokonce jsem dva měsíce přepravoval auta pro tzv. Drive-away.
Co to je?
Nevím, jestli to existuje ještě dnes, ale tehdy to byl docela vymyšlený systém, jak skloubit potřeby někoho, kdo požaduje někam přepravit auto, s potřebami chudého cestovatele, který na totéž místo potřebuje přepravit sebe. Američan se stěhoval, často přes celý kontinent, sám přeletěl a téhle společnosti svěřil auto, aby mu je převezla. No a chudý tulák - což jsem byl i já - šel do nejbližší pobočky a ptal se: "Nemáte auto ze San Franciska do New Yorku?" Většinou to takhle přesně nevyšlo, ale měli zrovna vůz třeba do Severní Karolíny.
Takže tam jste se zase poptával dál. Nadvakrát, natřikrát jste se tak spolehlivě dostal tam, kam jste potřeboval. Zapsali si vaše nacionále, zakreslili všechny stávající šrámy na voze, dostal jste limit dní a limit mílí - a už se jelo. Mělo to obrovskou výhodu: pojištěný vůz zdarma k dispozici, a když se člověk odvážil trochu riskovat, měl čas učinit i menší odbočky, aby nevynechal zajímavá místa poblíž trasy. Vzhledem k tomu, že jsou americké vozy prostornější než naše, dalo se v autě na odstavných parkovištích u benzinových pump či motelů docela pohodlně i spát. Mělo to ale také nevýhodu: když se vám s vozem něco přihodilo mimo trasu - třeba i porucha - pojistka neplatila. Naštěstí se mi nic nepřihodilo…
To muselo být docela dobrodružné…
To taky bylo (Nikdy nezapomenu, jak mě ve dvě ráno někde v San José probudilo ostré světlo v obličeji a ostrý hlas: "Move slow, please! Pomalu vstaňte, prosím!" Naštěstí to byla jen policejní kontrola. To první, co prohledali, byly krabičky od filmů; hledali drogy… Nebo třeba když jsem spal v Yosemitském národním parku. Divil jsem se, proč jsou parkoviště prázdná, až dodatečně jsem zjistil, že tam začali řádit medvědi, a pár lidí dokonce roztrhali. Nejromantičtější noc jsem zase zažil v Death Valley, Údolí smrti. Úplněk, poušť v něm zářila - a pod nohama taky praskala - jako nekonečná plocha ledu. A po půlnoci přišli kojoti. Čmuchali kolem auta po odpadcích jak tajemné stíny.
Máte i legrační vzpomínky?
Když jsem přebíral jedno auto, zřízenec nedůvěřivě zkoumal můj pas odněkud ze státu, který je zjevně sto let za opicemi, a pak se mě nejistě zeptal: "Pane, ale tohle auto má porouchaný automat. Je tam provizorně spojka. Slyšel jste někdy o tom, co je to spojka?" Ani jsem se mu nesnažil vysvětlovat, že jsem naopak teprve týden předtím poprvé slyšel, co je to automat…
V čem všem jste jezdil?
Jestli myslíte v Americe, tak tam ve všem možném, od chevroletů až po toyoty či subaru. Proto jsem taky už nikdy pak netoužil po luxusním autě; zajezdil jsem si v nich dosyta. Tady s největší nostalgií vzpomínám na trabanty. Měl jsem postupně asi tři a jezdily doslova do roztrhání. V zimě a na náledí neměly konkurenci, projely i tam, kde stály kamiony cik cak v kopci a protáčela se jim kola. Jen se do nich člověk musel pořádně obléct.
Pak jsem přešel na škodovky a už jsem u nich zůstal. Nikdy jsem nebyl bohatý, takže jsem si ani nic jiného nemohl dovolit. Když končily felicie, rychle jsem si ještě jednu koupil; věděl jsem, že na octavii se finančně nikdy nezmůžu. A kupovat ojetinu jen proto, abych honil vodu? Zaprvé jsem toho pro televizi moc točil o kradených autech, než abych riskoval, že si jedno nevědomky koupím, zadruhé potřebuju hlavně spolehlivý vůz a u staršího auta člověk nikdy neví... A zatřetí nemám rád lidi, co dohánějí autem ten smutný fakt, že nic jiného zajímavého na nich není…
Neříkejte, že i za zločinci jezdíte ve felicii?
U nás v Nově se přidělují služební vozy jen úředníkům a šéfům, aby s nimi jezdili do kanceláře. My, terénní reportéři, musíme o služební vůz vždycky zvlášť a jednotlivě žádat; často dokonce spěcháme z jednoho konce republiky, aby s ním někdo jiný mohl na jiný konec republiky odjet. A někdy není zrovna k dispozici vůbec. Není to moc příjemné, když jedete o víkendu kolem půlnoci k benzinové pumpě na schůzku s někým z podsvětí a on si podle vaší SPZ snadno může zjistit, kde bydlíte. Nebo to auto nechat sledovat, až v něm pojedou lidé z vaší rodiny. Ale na natáčení je to jiné, tam jezdíme ve velkých mikrobusech. To se vozím, což je o mnoho příjemnější.
Bojíte se někdy? Teď nemyslím zločinců, ale situací na českých silnicích?
Bojím se čím dál víc. Roste agresivita, bezohlednost. Už vám nehrozí jen to, že vás někdo s velkým a silným autem zmasakruje. On vás ještě zmlátí, protože se mu přece nemáte co plést do cesty, i když on, jak je zvyklý, porušuje všechna pravidla a je navíc ožralý. Teď jsem o tomhle chování a příčinách natočil velkou reportáž, píšu o tom dost i v nové knize Boží mobil, která vyšla teď v říjnu. A asi se to hned tak nezlepší, protože to odráží stav naší společnosti. Nejradši bych vůbec přestal jezdit. Jenže to nejde. Bez auta se tahle práce dělat nedá - a teď mě navíc ještě čekají autogramiády po celé republice.
 |
