Ať obcházím motorku z které strany chci, z každého sváru jejího hliníkového rámu i z každé hrany na kapotě sálá zasloužené sebevědomí. Těžko vybrat nějaký dominantní prvek. Ale ano. Nejmarkantnějším znakem Kawasaki Z 1000 je beze všech pochybností maska, která dává mašině vzhled robota navracejícího se z kruté bitvy.
Celá maska je jakoby sražena dolů nějakou mocnou silou. Dva sešikmené světlomety jsou vybaveny čtveřicí supersvítivých LED diod. Při pohledu z blízka mají krajní diody dálkových světel v sobě dokonce svislé „panenky“, které činí výraz mašiny ještě uhrančivějším. Za jízdy jimi predátor propátrává prostor hodně daleko dopředu. Zajímavé je, že když parkuji čelem k bílé stěně, vykreslí LEDky dva ostře ohraničené úzké pruhy nad sebou.
Z hliníkových řídítek vystupuje dvojice ostře řezaných zrcátek. Jejich nožky jsou pevně spojeny s vnějším obalem. Zrcátka se seřizují pohybem samotných skel. Za úsporným plastovým krytem, sloužícím zejména k ochraně před nalepením hmyzu pod palubní štít, se krčí futuristická palubní deska. Tvoří ji jeden lichoběžníkový LCD displej a řada LED diod. Po otočení klíčkem ve spínačce zahraje kawa na displeji krátkou digihru, kterou otestuje všechny jeho segmenty. Do hodnoty tří tisíc jsou otáčky motoru indikovány svislým sloupcem na displeji. Od čtyřech tisíc výš, přebírá funkci otáčkoměru vodorovná řada bílých ledek. Za číslicí 10 se jejich barva mění na červenou. Aktuální rychlost je zobrazena číselný údajem. Palivoměr tvoří sedm do kruhu uspořádaných segmentů, které při ostrém stylu jízdy dokážou mizet zatraceně rychle. Tlačítky lze zobrazit ještě hodnotu celkových a dílčích kilometrů nebo informaci o aktuálním dojezdu a okamžité i průměrné spotřebě.
Žrout
Ty dvě poslední je lépe nezobrazovat. Ani sebeúspornějším jízdním stylem se nepodařilo srazit hodnotu průměrné spotřeby pod třináct litrů. To je apetit hodný zápasníka sumo! To však jezdce neodrazuje při každé i té sebemenší příležitosti pořádně zakroutit rukojetí plynu a dopřát si orgie točivého momentu vedoucí zpravidla k předjetí kohokoli kdekoli.
Kawasaki Z 1000 v číslech
|
Od spínací skříňky směrem vzad se zdvihá mohutná vlna nádrže. Vejde se do ní sedmnáct litrů paliva. Nádrž ve svých vybraných bocích poskytuje perfektní azyl kolenům jezdce. Navazuje na sportovně střižené tuhé sedlo. Barokní pohodlí nečekejte. Zato perfektní oporu při dechberoucí akceleraci. A o to tady jde asi trochu víc. Post spolujezdce je skutečně pouze symbolický. O tom, jak moc se s jeho přítomností počítá něco málo vypovídá i fakt, že je jeho sedlo barevně sladěno s motorkou. Designéři tedy při jeho tvorbě brali v potaz spíše skutečnost, že jej případný spolujezdec nebude svou přítomností zakrývat příliš často. I navzdory tomu jsme však jízdu ve dvou vyzkoušeli a po zhruba třicetikilometrové vyjížďce byl spolujezdec schopen opustit mašinu bez cizí pomoci a dokonce odešel po svých. Pod sedlem se ukrývá miniaturní prostor vhodný maximálně pro ukrytí dokladů.
Pro ostré hochy
Jízdní vlastnosti robotického predátora jsou stejně agresivní jako jeho vzhled. Vpředu skenuje silnici plně nastavitelná USD vidlice Showa o průměru čtyřicet jedna milimetrů. Navzdory tomu, že umožňuje nastavit jak kompresi, tak odskok i předpětí pružin, je její odezva nekompromisně tvrdá.
Na druhou stranu se ale mohu kdykoli spolehnout, že mne nenechá ve štychu a nepotopí se jako Titanic. Zadní hliníkovou kyvku má pod taktovkou podélně uložená pružící jednotka back-link. Také tady je nastavitelný odskok a předpětí pružiny. Její excentrické umístění spolu se svisle umístěnými škrtícími klapkami valnou měrou přispívá k maximální centralizaci hmot do středu mašiny. Mimochodem její rozvor je pouhých 1435 milimetrů. To spolu s odlehčením horních partií díky rámu z hliníkových slitin a celkové hmotnosti 220 kilogramů umožňuje za všech okolností manévry ostré jako břitva.
Letošní model Z1000 také výrazně vylepšil stabilitu biku ve vyšších rychlostech. Měl jsem možnost otestovat jízdní vlastnosti při hodnotách rychloměru hodně přesahujících dvousetkilometrovou hranici a mohu potvrdit, že mašina sedí jako přibitá. Hranici vysokorychlostních pokusů stanovil aerodynamický odpor. Náporu větru o síle hurikánu opravdu nelze vzdorovat věčně.
Po nastartování a pravidelném disko představení LEDek na palubce se za zlověstného temného, utlumeného dunění prohřívá motor. Pomalu projíždím centrem města. Dlažbu ani rozbité a vlnité okresky šelma nerada. Proskáču se městem až na hranice hladkého asfaltu a dám poprvé kawě pořádně napít. Zadní sto devadesátka se zapře o silnici a sto čtyřicet dva koní zarazí jezdce do sedla.
Nikdy ani na vteřinu ale není důvod k sebemenším pochybnostem o perfektní kontrole nad strojem. Bílé diody vesele letí naproti těm červeným a říkají, že je čas řadit. Kvalty zapadají přesně s vojenským drilem. Bum, bum, bum a je tam šestka. Až se mi tomu nechce věřit a tak projedu celou škálu ještě jednou dolů a nahoru.
Na nejvyšší zařazené rychlosti jsem zase rychlostí blesku a mašina svým potenciálem budí dojem, že by ještě minimálně dvě rychlosti navíc snesla. Později zjistím, že šestý rychlostní stupeň má neuvěřitelný rozsah. Při běžné jízdě po okresce vlastně ani není potřeba řadit. Já ale chci pořád znovu a znovu poslouchat ten brutální hard core, který nabídnou čtyři ostře lomené koncovky výfuku. První tóny předehry zazní mezi sedmi a osmi tisíci.
Nemá soupeře
Od té chvíle silou nacpaný čtyřválec odhazuje veškerý ostych a syrově ječí aby nenechal nikoho na pochybách, že neprojíždí žádné ořezávátko. Při sportovním posazu jsem zvyklý mít na stupačkách položeny v podstatě pouze špičky bot. Koncovky výfuků jsou ale zalomeny tak strmě vzhůru, že při této poloze nohou dosedají paty na výfuky. Naštěstí jsou koncovky zakryty plechy tepelných štítů a boty ani výfuky tak nedošly k úhoně. Tvůrci zřejmě preferují stupačku ve středu boty.
Na silnici nadupaný muscle bike jen stěží nachází konkurenci. Zatáčky vykružuje s robotickou přesností odpovídající jeho furturistickému vzhledu. Rovinkami pak prostřelí jako laserový paprsek. Když se „zedův“ přísný pohled objeví v automobilovém zrcátku, má to ve většině případů za následek ohleduplný úhybný manévr. Tímto děkuji všem předjížděným za mimořádně vstřícný přístup.
Udržet ten gejzír steroidů na uzdě není jednoduché. Výrobce tuto zodpovědnou funkci svěřil dvojici radiálních brzdičů Tokico se zubatými kotouči o průměru tři sta deset milimetrů na předním kole a jedné dvěstěpadesátce s dvoupístem vzadu. Každý, i ten sebe jemnější pohyb prstů na páčce radiální pumpy, je klasickými hadicemi spolehlivě přenesen dolů do brzdičů a dá se říci, že úměrně tomu, jak mašina jede, také odpovídajícím způsobem brzdí. Motorka s takto atletickými parametry by si možná zasloužila pancéřové opletení brzdových hadic.
Čtyřpístové kotvy mají plynulý ale nekompromisní nástup a utahat se mi je nepodařilo ani hodně razantní jízdou stylem brzda/plyn. Takže konstruktéři pravděpodobně počítali dobře. Brzdový systém je samozřejmě vybaven protiblokovacím systémem ABS, ale za čtyři dny jezdění se mi podařilo vyprovokovat jej k akci pouze jednou a na zanedbatelný zlomek sekundy. Jinak se do řízení neplete.
Kawasaki Z1000 není typický cestovatelský speciál. Není ani okruhový požírač rekordů. Je to klasický adrenalinem nabitý muscle bike s obrovskou porcí krouticího momentu, který se nebojí kdykoli použít. Ještě více než točivého momentu má ale sexappealu a jeho uhrančivému pohledu divoké šelmy z japonského komiksu se jen těžce odolává. Testovaná verze se dá pořídit těsně pod hranicí tří set deseti tisíc korun.
Za příplatek dalších čtyřiceti tisíc korun je v nabídce ještě agresivnější příbuzný nesoucí přízvisko Sugomi. V japonštině to znamená „šířící hrůzu“, „zanechávající nesmazatelný dojem“ nebo třeba „budící respekt“. Na první pohled se od testované mašiny liší pouze matně černým lakováním v kombinaci s matnou purpurovou. Na místo čtyřech kosmických trysek jsou jeho čtyři výfuková kolena svedena do jediné karbonové koncovky Akrapovič. Podle mého názoru i reakcí okolí jsou ale dostatečně „Sugomi“ verze obě!
