V závodě Volkswagenu se osvobození dočkalo 7 700 nucených dělníků. V následujících osmi týdnech činili Američané rozhodnutí naprosto zásadní pro budoucnost lidí, města i závodu. Krátké, leč významné intermezzo amerických vojáků položilo základ obnovy regionu.
Již v květnu se v závodě Volkswagenu opět vyráběly automobily – vojenské osobní vozy pro americkou armádu zvané Kübelwagen nebo i Kaďour. Obsazení Američany skončilo počátkem června roku 1945, kdy se region stal součástí britské okupační zóny.
Desátého dubna byla v závodě Volkswagenu dokončena výroba posledních padesáti vozů Kübelwagen (Typ 82) určených pro německý Wehrmacht. Alarm ohlásil, že se blíží americké jednotky. V továrně, která byla z větší části zničena v roce 1944 při náletu, skončila válečná produkce. Vyrobeno bylo 66 285 vozidel.
Středoněmecký průplavNěmecky „Mittellandkanal“ je průplav v německých spolkových zemích Severní Porýní-Vestfálsko, Dolní Sasko a Sasko-Anhaltsko. Má délku 325,3 km a jedná se tak o nejdelší umělou vodní cestu v Německu. Odděluje se od průplavu Dortmund-Emže poblíž Hörstelu a vede středem Německa na východ severně kolem Teutoburského lesa a severně od Hannoveru k Magdeburku, u kterého se napojuje na průplav Labe-Havola mimoúrovňovým křížením přes Labe. Na své trase také mimoúrovňově křižuje Vezeru u Mindenu. Jeho význam je nadnárodní, neboť je například součástí nejkratší vodní trasy z Francie a Beneluxu do Polska a do Baltského moře. Také se jedná o nejkratší vodní spojení Porýní s Berlínem. Stavba kanálu začala od západu v roce 1906 (přičemž první plány propojení Porýní s Labem jsou již z roku 1856) a byla přerušena druhou světovou válkou a následně také rozdělením Německa, takže k dokončení napojením na labsko-havolský průplav došlo až v roce 2003. Zdroj: wikipedia |
11. dubna 1945 osvobodily americké jednotky závod a město na Středoněmeckém průplavu. Bojový útvar postupoval od Fallerslebenu podél kanálu a městem k mostu v Hesslingenu, aniž by narazil na vojenský odpor. Američané táhli ještě téhož dne dále směrem na Salzwedel k Labi, k němuž se chtěli dostat dříve než sovětská Rudá armáda. Závod a město nechali za sebou. Na jejich mapách nebyly vůbec zaznačené.
Na Středoněmeckém průplavu vzniklo přechodně mocenské vakuum. Poté co z továrny prchli příslušníci SS a podnikové ostrahy, viděli nucení dělníci a váleční zajatci konečně přicházet konec utrpení. Mají hlad. Zlost za příkoří, utrpení a bezpráví eskaluje. Dochází k prvním případům rabování, ničení i k násilnostem. Z řad nucených dělníků se utváří pořádková služba, jejími členy jsou i francouzští váleční zajatci a nizozemští studenti nucení k práci. Ukořistí zbraně a vozidla v závodě a požární zbrojnici využívají jako velín.
Před 75 lety americká armáda osvobodila závod Volkswagenu a město na Středoněmeckém průplavu.
Fritz Kuntze, vedoucí elektrárny s německými i americkými kořeny, se vzepřel rozkazu župního hejtmana vyhodit do povětří mosty a elektrárnu. Nyní chce zabránit, aby elektrárna, životně důležitý závod pro zásobování energií, utrpěla škody sabotáží. Kuntze odjíždí s dalšími dvěma, rovněž anglicky hovořícími inženýry a katolickým prelátem Antoniem Hollingem za americkými jednotkami, usazenými toho času ve Fallerslebenu. Přesvědčují je, aby ukázali svou vojenskou sílu: 15. dubna obsazují Američané závod i město, odzbrojují samozvanou pořádkovou službu a převezmou správu. Opakovaně se scházejí i štáby 9. americké armády.
„Člověk nemá žádné kořeny. Hledá, o co přišel. Ale nikdy se to nevrátí.“
Sara Frenkel-Bass(narozena roku 1922, žije v Antverpách), polská židovka pracovala od března 1943 do dubna 1945 v místní nemocnici jako katolická zdravotní sestra.
„Když přes nedaleký Fallersleben dorazily první americké jednotky, ihned jsme se s nimi my studenti snažili navázat kontakt. Společně s několika bývalými francouzskými válečnými zajatci vybudovali studenti pořádkovou službu, aby co nejvíce zklidnili eskalující situaci,“ popisuje Henk‘t Hoen (1922 – 2006), nizozemský student, který byl od května 1943 do dubna 1945 na nucených pracích v závodě.
„ Pořádková služba si v továrně obstarala zbraně a vozy Kübelwagen a využila požární zbrojnici jako základnu. Jelikož americké jednotky táhly od Fallerslebenu dále k Labi a tím pádem nejprve nechaly Město vozů KdF bez povšimnutí, museli lidé z pořádkové služby ještě překlenout čas, než přišla okupační vojska. Díky jisté dávce vyjednávacího umění se nakonec podařilo nechat projet městem několik amerických opancéřovaných vozů.
Smontované Kübelwageny (Type 82) po osvobození
Pořádková služba jela s jedním kübelwagenem v čele, čímž přidala na důrazu zákazu vycházení, který byl předtím vyhlášen. Krátce poté zřídilo vedení americké armády zastupitelstvo města a byl vydán rozkaz, že musí být všechny zbraně odvezeny. Poté byla pořádková služba rozpuštěna. Někteří ze studentů, kteří navázali první kontakty s americkým vojskem, zmizeli krátce poté na vlastní pěst v Nizozemí. Oficiální transporty následovaly až později.“
Lidé
Kolem 20 tisíc žen a mužů vykonává během nacistické diktatury nucenou práci v závodě Volkswagenu. Pět tisíc z nich je válečných zločinců. V roce 1944 pracují dvě třetiny dělnic a dělníků proti své vůli, nuceně a pod nacistickou zvůlí v závodě, mezi nimi jsou židovské ženy a muži, váleční zločinci, deportovaní a odvlečení z evropských zemí, obsazených německou armádou.
Nizozemští studenti před svým barákem
V den osvobození pracuje v závodě Volkswagenu asi 9 100 žen a mužů. Více než 7 700 z nich jsou nucení dělníci a dělnice ze zahraničí. Tři tisíce pracujících ze Sovětského svazu, především Ukrajinců, tvoří největší skupinu.
Američané zřídí ve Wolfsburgu směrné místo pro všechny „osoby bez přístřeší“ z okresu Gifhorn a organizují jejich repatriaci. V dubnu a květnu 1945 tak z nádraží vyjíždějí první vlaky, většinou s otevřenými nákladními vagony, do vlasti bývalých nucených dělníků. Pro některé pokračuje ponižování a pronásledování i v jejich rodných zemích, kde jsou často považováni za nepřátele, domnělé dezertéry nebo kolaboranty s Němci.
Město
„Městu vozů KdF u Fallerslebenu“ dali američtí vojáci se založením magistrátu a ustanovením městské rady první demokratické struktury. Na prvním zasedání městské rady 25. května 1945 se zástupci města usnesli, že město bude na návrh magistrátu přejmenováno na Wolfsburg. Zámek na severovýchodě, poprvé zmíněný roku 1302, dal nyní mladému městu nové jméno s bohatou tradicí.
Wolfsburg
Závod
Američtí osvoboditelé zřídili v továrně Volkswagenu opravárenský závod pro svá vlastní vojenská vozidla. V závodě a jeho okolí narazili na skladové zásoby a konstrukční díly a ihned si uvědomili, jak obrovský potenciál má závod jako výrobna vozidel.
Sovětští nuceně nasazení dělníci kompletují Schwimmwageny.
Ještě v květnu 1945 oznámilo vedení 9. americké armády zahájení montáže vozu „Volkswagen Jeep“ v továrně Volkswagenu, s asi dvěma stovkami zaměstnanců. Jako vedoucího závodu dosadili Američané Rudolfa Brörmanna, předtím vedoucího kontroly. V provizorních podmínkách bylo vyrobeno 133 poválečných vozů Kübelwagen pro využití americkými jednotkami. Američané se zasadili o znovuzavedení výroby a řídili přerod zbrojní továrny v civilní automobilku.
Na to navázali v červnu 1945 Britové, když vstoupili do americké okupační zóny a převzali od Američanů zodpovědnost za město a továrnu Volkswagenu. Za stále ještě velmi náročných podmínek zahájili ihned po Vánocích roku 1945 civilní sériovou výrobu Volkswagenu typu 1, Brouka. Továrnu vedl britský major Ivan Hirst, právě jemu dnes Volkswagen vděčí za to, že vůbec existuje; a patří mezi největší automobilky světa.
DeníkDobu osvobození popisuje Jean Baudet Od června 1943 do dubna 1945 francouzský nucený dělník (narozen roku 1922, žije v Nice). Osvobození zažil na překladišti s krycím jménem Kaffee v Neindorfu, asi deset kilometrů jižně od továrny.
 Jean Baudet, francouzský nucený dělník v KdF |
