Červený Oltcit – Buď vůle tvá...
O prázdninách roku 1988 jsem rychle potřeboval koupit auto. Byla to doba, kdy se na auta stály fronty, někdy i více dnů.
A také se k nám v té době začaly dovážet Oltcity - v červené barvě vypadala v mých očích super.
V té době se měl můj život radikálně změnit. Pracoval jsem ve státním podniku, ale mým životním snem bylo stát se kazatelem – pastorem. Jenže jsem před tím vystudoval VUT a tak mi v uskutečnění tohoto snu bránil nesouhlas ministerstva. Na konci června 1988 jsem ale souhlas konečně dostal.
vzpomínejte na svá autaJak se kupovala auta před listopadem 1989? Pište do diskuze pod článek nebo na redakční mail |
K nové práci jsem potřeboval vlastní auto. Dříve jsem nějakou dobu pracoval i v zásobování, a tak jsem se dobře znal s vedoucím místní Mototechny. Když jsem mu řekl, že bych si rád koupil červeného oltcita a k čemu ho potřebuji, řekl, že to není problém. Na nádraží zrovna čeká na proclení vagón oltcitů a je mezi nimi i jeden červený. Ať se zeptám druhý den. A tak jsem čekal. Den, dva, týden, měsíc... A Oltcity stále stály na vagónu.
Oltcit Club
Jako správný křesťan jsem se modlil, aby vše dobře dopadlo. Přál jsem si červeného oltcita, přesto jsem vždy končil slovy:" ...ale ať se stane, Bože, podle Tvé vůle."
Po šesti týdnech jsem už nemohl čekat. V Mototechně měly v té době jen poslední tři šedé Škody 105. Jednu z nich jsem nakonec s bolavým srdcem koupil. O tři dny později už byl červený Oltcit k mání. Pozdě. Ještě dlouho, když jsem na cestě potkal červeného oltcita, zalétla do nebe výčitka: "Bože, proč?"
Zhruba po roce jsem poprvé uslyšel, že Oltcity mají špatné přední nápravy, později se hovořilo o problémech s převodovkou... Kamarád, který oltcita koupil, byl po roce rád, že se ho zbavil.
O šest let později přijel se svou šedou škodovkou do bazaru. Měla najeto 165 tisíc kilometrů. Vedoucí navrhl, abychom napsali cenu 63 tisíc korun. To bylo o něco víc, než za kolik jsem ji koupil. Nakonec jsem souhlasil, i když jsem si o tom myslel své. Přece za ty peníze nikdo nekoupí šest let starou škodovku. Druhý den mi pan vedoucí volal, abych si přijel do bazaru pro peníze.
Když na to dnes vzpomínám, děkuji Bohu, že i v této "přízemní záležitosti" rozhodl podle své moudrosti a ne podle mého přání. Nedal mi červeného oltcita, ale šedou škodovku.
Říká se, že vám auto přinese dvakrát radost. Když ho koupíte a když se ho pak zbavíte. S touhle stopětkou to bylo jinak. Neměl jsem radost, když jsem ji kupoval, ale ani když jsem jí prodával. Za ta léta jsem si na ni zvykl a když jsem odcházel z bazaru a ona zůstala opuštěná za plotem, bylo mi smutno.
