Auto, zasypané hromadou sněhu, nebo zapluhované až po kapotu, naklouzané silnice zacpané uvízlými kamiony a ulice "bez chodníků" - to je daň za to, že bydlím v podhůří Jizerek.
.Silnice se moc nesypaly, klouzalo to příšerně a mantinely kolem fungovaly jako polštář... Blogerka Božena Klingerová píše exkluzivně pro čtenáře Auto.iDNES.cz co musel umět zimní řidič před třiceti lety. Další texty čtěte na klingerova.blog.idnes.cz |
Občas, když se opatrně snažím otevřít zamrzlé okénko, aniž bych zničila elektrické ovládání, vzpomínám, jaké to bývalo před lety. Nemusela jsem řešit, jestli napětí v baterii bude laskavě stačit na probuzení řídící jednotky, pátrat, kde se vypíná stabilizační systém ESP, protože jinak se nevyhrabu ze závěje, učit se brzdit s ABS, učit se rozeznávat, kdy jenom zabírá posilovač řízení a kdy už předek klouže.
Na zamrzlé okno sůl
Jenže v 70. a 80. letech mívali motoristé zase jiné starosti. V krutých zimách s klesající teplotou přímo úměrně ubývalo i aut, která ještě vůbec vyjela. Pod -10°C začínal být problém. Namrzlá okna byla to nejmenší. Na to měl táta fintu. Do hadru (kapesníku, když ho máma neviděla) zabalil hrst soli, tím námrazu lehce zlikvidoval. To se dá použít pořád, když úžasné rozmrazovací spreje na okna beznadějně zamrznou v kapse ve dveřích. Nebo vy je nenecháváte v autě?
Větší problém bývaly zamrzlé zámky dveří. Ještě před pár lety mi to občas provedl můj stařičký golf. V tom lepším případě stačilo nahřát klíček zapalovačem a s trochou trpělivosti zámek povolil. Lepší bylo zkusit to ze strany spolujezdce. V horším případě přimrzlo i těsnění dveří, nebo mechanismus otevírání celý. Kdo nikdy nezkoušel dostat se do Žigulíku kufrem, neví, co je zima...
Zapálené noviny a horský start
Horší bylo, že často zamrzl benzín v trubičkách. I na to se řešení našlo. Vzaly se noviny, ty se smotaly do fagule, zapálily a nacpaly šikovně pod auto. Většinou než dohořely, bylo rozmraženo. Občas to blaflo, to je fakt, ale auto kupodivu nehoří tak rychle, jak nás přesvědčují akční filmy. Nějaký ten plamínek se dal uplácat hadrem.
Pak přišlo na řadu startování. Jakmile už v baterce zbývalo jen pár zmrzlých voltů, ohlásil to startér jednoznačným huuuu, huu...hu...u... To byl čas na "horský start": z kopce, dvojku, pustit spojku. Když se to nepodařilo hned a kopce došly, tak už jen lano, druhé auto a roztáhnout. S dnešním autem to nezkoušejte, jinak riskujete, že vás technik ze značkového servisu nechá pro výstrahu zastřelit před nastoupenou jednotkou, tohle dnešní auta opravdu nesnáší.
Aby to všechno klaplo, nesmělo se zapomenout vytáhnout sytič. Taková malá páčka, co měla k motoru táhýlko a to ovládalo klapku na karburátoru. A pak, u ohřátého motoru ho zase vypnout, než se spotřeba benzínu začala blížit parametrům ruského tanku. Takové drobnosti ale na našem autě táta-automechanik neřešil, sytič věčně nefungoval. Jednodušší, než to spravovat, bylo naučit mě brzdit, aniž bych pustila pedál plynu. Zvládnout dva pedály pravou nohou, nebo brzdit levou, to se mi i potom mockrát hodilo.
Škola smyku
Řízení na sněhu jsem měla vždycky ráda. Auto se zadním náhonem a motorem vzadu bylo ideální na hraní. Projíždět zatáčky řízeným smykem, to byla ohromná zábava. Silnice se moc nesypaly, klouzalo to příšerně a mantinely kolem fungovaly jako polštář.
Než nám to správci povodí zatrhli, pořádali jsme soukromé školy smyků i na zamrzlé přehradě. Tam šlo báječně vyzkoušet si frajeřinky jako otočit auto do protisměru "přes ručku", dostat do smyku jen předek, jen zadek, nebo všechny čtyři kola, rozjíždět se i brzdit na čistém ledu – paráda!
S čím se v zimě nejezdilo úplně nejlíp, to byla Škoda 1203. Někdy začátkem 90. let to bylo naposled, co jsem se k tomu nechala "ukecat". Zadání znělo: dopravit asi deset dětí, psa, pár dospělých a týdenní zásoby na chalupu v Horním Polubném. A to máte: lyže, sáňky, bágly, spacáky, kýble s bramborovým salátem, pekáče sekané, napečené řízky, chleby, knedlíky, bedýnky brambor, pomerančů, jablek, banánů, zásoby rumu... Víc se tam nevešlo.
S hrncem guláše na sedadle spolujezdce a pevným odhodláním jsem statečně vyrazila. Zbytek výpravy šel na vlak. Romantika začala na odbočce v Desné, odtud je to už jen do kopce a do zatáček. Žádná sůl, na silnici pár hrstí škváry nasypaných na uježděném sněhu, aby se neřeklo. Trefit ty posypané kousky co nejvyšším počtem kol, přitom se vyhnout největším kusům škváry, to není sport pro dvanáctsettrojku naloženou po střechu, samozřejmě na letních gumách.
Navíc to chtělo moc nezpomalovat – kdybych zastavila, už se nerozjedu a moc nepřidávat, aby se kola nezačala protáčet. To všechno by ještě šlo, kdybych nemusela každý "kvalt" z převodovky lovit, řazení na Š1203 tím bylo vyhlášené. Dvojka byla málo, čtyřka moc a trojka se zkrátka nedala najít. Jak jsem se dostala na kopec, dodnes netuším, zpátky to naštěstí šlo líp, přišla obleva.
Sláva vyhřívaným sedačkám
Nestěžuju si na dnešní auta, i když mě občas štvou jak chytračí - pořád vědí líp, než já, co je pro mě nejlepší a jak mě uchránit od všeho zlého.
Vytáčí mě, když auto několik minut vytrvale mrká a pípá, jelikož jsem nezodpovědně nepřipoutala bezpečnostními pásy nákupní tašku na zadním sedadle. Stejně mě vytáčí dešťový senzor, který se mnou hrává oblíbenou hru: "Co myslíš, už prší dost? Pustíme stěrače?" "Jo!" vztekám se já a snažím se mezi kapkami na předním skle rozeznat, kam vede silnice.
A užívám si komfort vyhřívaných sedaček, zrcátek a zadního skla a o vyhřívaném předním okně se mi občas zdá. Nemám nic proti samozatmívacímu zpětnému zrcátku, i když se slzou v oku vzpomínám, jaký výchovný efekt mívalo šikovné pootočení zrcátka na auto svítící mi dálkovými světly do zad.
Bez posilovače brzd a řízení si už auto nedovedu představit, stejně jako bez autorádia s dálkovým ovládáním, imobilizéru a zamykání zpátečky. Ale když mám příležitost, ráda se svezu mým oblíbeným Renaultem 8, který se mnou měl neskutečnou trpělivost při mých šoférských začátcích.
