Na malém prostranství muzea Beaulieu v anglickém hrabství Hampshire se 29. ledna shromáždilo několik desítek automobilových nadšenců, aby na vlastní uši znovu slyšeli motor úplně prvního automobilu Bluebird po nekonečných padesáti letech.
I když je opravdu prvním automobilem řady Bluebird, která je známá svými rychlostními rekordy, jeho první název byl Sunbeam 350 HP od stejnojmenného anglického výrobce. Vůz, který později zaznamená hned několik rychlostních rekordů, vznikal po první světové válce.
Letadlo na kolech
Historicky se firma Sunbeam zabývala výrobou kol, motocyklů a automobilů, během světové války ale přišly na řadu i letecké motory. Hlavní inženýr spoelčnosti Louis Coatalen miloval také závodní vozy a po válce měl to potěšení vyrobit několik kousků i pro světoznámého jezde Henryho Segravea.
V roce 1920 pak zkonstruoval ve Wolverhamptonu model Sunbeam 350 HP, který vybavil novým dvanáctiválcem o objemu 18,3 litru. Technicky vycházel ze dvou leteckým motorů Sunbeam Manitou a Sunbeam Arab. Ve dvou řadách usazených v 60 stupních měl čtyři bloky po třech válcích.
Při startovacím pokusu v roce 1993 byl motor těžce poškozen, utržená ojnice poškodila tří písty. Jeho kompletní rekonstrukce začala až v roce 2007.
Každý válec měl jeden sací a dva výfukové ventily, dvě vačkové hřídele pohánělo soukolí celkem 16 kol. Čtyřstupňová převodovka poháněla zadní kola s pomocí diferenciálu, při jízdě na legendární trati Brooklands měl ale vůz problémy ze stabilitou a diferenciál nahradila jednoduchá rozvodovka.
Ve finální podobě se vůz poprvé objevil v květnu roku 1922. Řidič Kenelm Lee Guiness s ním vytvořil hned tři rychlostní rekordy: nejvyšší rychlost na jedno kolo v Brooklands (198,43 km/h), rychlostní rekord na letmou míli (207,88 km/h) a rekord na jeden kilometr (215,25 km/h).
Hlavně vydržet
Poté si vůz půjčil závodník a motoristický novinář Sir Malcolm Campbell, který nově stanovený rekord pokořil hned o měsíc později na závodech Saltburn Speed Trials, kde dosáhl rychlosti 222,22 km/h. Rekord nebyl oficiálně uznán, protože se čas měřil manuálně.
Malcolm Campbell se rozhodl, že vůz koupí a poté, co přemluvil hlavního inženýra Sunbeamu, jej přemaloval typickou modrou barvou a pojmenoval ho Bluebird. O rok později pak na pláži dánského ostrova Fanø zajel další rekord na letmý kilometr (221,64 km/h). Ani tentokrát nebyl rekord uznán. Čas se sice neměřil ručně, ale zařízení nebylo oficiálně schváleno.
Zimu 1923-1924 strávil Bluebird v aerodynamickém tunelu v Norwichi, kde se několika technickými úpravami snížil odpor vzduchu. Na chladiči a zadních kolech se objevily kryty a vůz získal také svůj typický ocas. Nové písty pak motoru dodaly větší výkon.
Sunbeam 350 HP alias Blue Bird na letošním ročníku výstavy Rétromobile v Paříži
V létě se Campbell znovu objevuje na dánské pláži. Vylepšený vůz budí velká očekávání, ale ani v tomto případě nestál osud na straně jezdce. Při první jízdě se vozu utrhla obě přední kola a jen o malý kus minula přihlížející dav diváků.
Campbell protestuje proti špatné organizaci a špatným bezpečnostním přípravám, i přesto se vydává na trať. V druhé jízdě se však jedno z předních kol opět urvalo a tentokrát nešťastný zásah zabil malého chlapce, který jízdě přihlížel.
Prokletí osudu se konečně podařilo prolomit 24.září 1924. Rychlostní rekord zajel Bluebird na pláži Pendine Sands na jižním pobřeží Walesu a měl hodnotu 235,23 km/h. Po úspěšné jízdě Campbell nabídne vůz k prodeji za 1 500 liber, ale svoji nabídku později stáhne.
Dozví se totiž o vozu "Babs", který vlastní John Godfrey Parry-Thomas a který také aspiruje na vytvoření rychlostního rekordu. Campbell se na pláž Pendine Sands vrací v červenci 1925 a poprvé překonává bájnou hranici 150 mil za hodinu (242.628 km/h).
Zpět k životu
Bluebird je pak přemalován na zelenou barvu, na krátký čas se objevuje na závodních tratích, ale postupně mizí z očí veřejnosti a neustále mění majitele. Další podstatná zmínka se objevuje v roce 1962, kdy jeho majitel Lord Montagu ujede tři kola na výstavě v Goodwoodu.
Od té doby jeho motor na veřejnosti nikdo neslyšel a od roku 1972 se Bluebird definitivně zabydluje ve sbírce Národního muzea Beaulieu v Anglii. Při zkušebním nastartování motoru v roce 1993 dochází k jeho poškození a i když byl vůz i nadále součástí výstavní expozice, návštěvníci místo motoru viděli jenom velikou díru.
Práce na kompletní rekonstrukci začal technický tým pracovníků muzea v roce 2007 a trvala téměř dva tisíce hodin. Její výsledky slyšeli na vlastní uši návštěvníci muzea minulý týden, další "startovací" premiéra pak proběhla na výstavišti v Paříži.
