Městská hromadná doprava jezdí podle prázdninových jízdních řádů, a přesto jsou tramvaje poloprázdné, železniční dopravci omezili počty dálkových rychlíků a v příměstských vlacích byste s trochou nadsázky počet cestujících spočítali na prstech jedné ruky, ať je všední den, víkend, ráno nebo večer.
Můžeme se utěšovat tím, že během karantény nikdo moc necestuje a určitě se s ukončením krizových opatření zase všechno vrátí do normálu. Bohužel je v tomto případě přání spíše otcem myšlenky.
I když současná opatření brzy skončí, dá se očekávat, že návrat cestujících do veřejné dopravy bude hodně pozvolný. Strach z nákazy u značné části cestujících bude přetrvávat, takže mnoho z nich zvolí radši automobil, místo aby cestovali autobusem nebo vlakem, případně svou cestu raději odloží. Když si k tomu přičteme i nejnižší cenu pohonných hmot za poslední desetiletí, je tento scénář daleko pravděpodobnější.
To však znamená, že se zvýší intenzita provozu a množství osobních automobilů v centrech měst, kde budou stát častěji v kolonách a negativně ovlivňovat jak životní prostředí, tak život jejich obyvatel. Příjezdové trasy do měst budou kolabovat pod zvýšenou zátěží víc než obvykle a veřejná doprava odepíše tržby za jízdné, které těmto lidem neprodá, v řádech milionů korun. V takové situaci nikdo nezvítězí, prohrajeme úplně všichni. A tím to zdaleka nekončí.
Zajištění dopravní obslužnosti je financováno z tržeb za jednotlivé jízdné, časové kupony a z dotace objednatelů, kterými jsou stát, kraje i města. Veřejná doprava je dotovaná prakticky všude, protože pokud by dopravci v jízdném účtovali veškeré své náklady, pro většinu cestujících by byla díky vysoké ceně neatraktivní nebo by v některých oblastech, kde je příliš nízká poptávka cestujících, dopravci vůbec nejezdili.
Pokud však cestující přesednou do svých automobilů a turisté nepřijedou, nebo jich přijede významně méně, většina tržeb za jednotlivé jízdenky se rozplyne. Celý systém financování se tak zásadně naruší a zvýší se tlak na další dotace veřejné správy, která má však pouze jediný zásadní zdroj svých příjmů, a to jsou daně. Ale co když se jejich výběr sníží v důsledku očekávané ekonomické recese? Nalít do systému veřejné dopravy další peníze pak bude hodně obtížné.
Ilustrovat to můžeme na hospodaření Dopravního podniku hl.m. Prahy (DPP), pro který představuje jednotlivé jízdné 42 % celkových tržeb, což podle výroční zprávy v roce 2018 bylo 1,8 miliardy Kč. Když si představíme výpadek poloviny z této částky, který by mohl nastat v důsledku zásadního úbytku turistů a omezení nepravidelných cestujících, tak by to už viditelně ovlivnilo celkový třináctimiliardový provozní rozpočet dopravce.
Využití linek metra v době epidemie koronaviru.
Pokud budeme chtít udržet stávající kvalitu, počet i četnost linek, bude nutné najít další prostředky v městské kase, nebo omezit jiné výdaje, jako jsou třeba investice do nových dopravních prostředků či další náklady. V opačném případě se četnost linek sníží a vliv na dopravní obslužnost ucítí cestující.
A platí to nejen pro městskou dopravu, ale i pro všechny ostatní druhy veřejné služby zajišťující přepravu lidí, od příměstských autobusů po vlakové spoje napříč republikou.
Právě omezení veřejné dopravy je největší riziko současné situace, když pomineme pravidelné cestující, kteří mají časové kupony, existuje velká skupina cestujících, jenž nejezdí pravidelně, kupují si jednotlivé jízdenky a jsou ochotni využívat veřejnou dopravu, jen když jezdí včas, dostatečně často a tam, kam potřebují.
Za posledních pár let se to celkem naučili a jejich počet narůstá, takže už pro nás byznysmen v dobře padnoucím obleku není v tramvaji jednorožcem, ale celkem běžnou součástí pestré palety pasažérů. Dnes ovšem čelíme vážnému riziku, že se do svého auta zase vrátí zpátky. A nejen oni.
Už dnes bychom se proto měli začít významně zabývat otázkami, jak bude veřejná doprava v blízké budoucnosti fungovat a z čeho ji budeme financovat.
Každá mimořádná situace je více než tragédie spíše příležitost, jak současný dopravní systém změnit a posunout, aby lépe vyhovoval požadavkům a podmínkám 21. století i měnícímu se chování nás, cestujících. Jen ji nesmíme promarnit a bát se takové změny provést, i když nebudou snadné.
