Jeden z našich nejslavnějších fotbalistů nemá vlastní automobil. „Už delší dobu jezdím ve služebních autech, případně mi ho půjčují kamarádi, kteří auta prodávají,“ říká Antonín Panenka.
Teď jezdíte v octavii. Co jiného jste za poslední dobu vyzkoušel?
Tak to byl třeba Nissan Almera, pak Almera Tino, Volkswagen Golf, Opel Vectra a všechny škodovky. Od fabie až po superba. Ale ani jedno z těch aut nebylo moje.
Pokud byste si kupoval vlastní vůz, jaký?
Určitě bych chtěl mít něco, v čem oproti běžnému osobáku sedíte výš. Takové ty džípy do města, jako je třeba Volkswagen Touareg, BMW X5 nebo Toyota RAV.
V čem jste začínal jezdit?
Já jsem především vyrostl na motorkách. Můj tatínek dělal v Jawě a jako malého kluka mě na motorce vozil na všechny tréninky. Takže v patnácti letech jsem logicky dostal mopeda Jawetu. Mým prvním autem byla Lada Žiguli. Tu jsem měl do té doby, než jsem odešel hrát do Rakouska.
Pak asi nastal obrat...
Tehdy jsem si koupil Ford Escort, který byl vyhlášený jako auto roku. Tím jsem jezdil až do doby, kdy jsem skončil v Rapidu Vídeň. Pak jsem hrál ještě za rakouský Sankt Pölten, kde jsem dostal služební VW Golf. Nakonec jsem skončil u Mercedesu 190, s kterým jsem jezdil asi tři roky. Kvůli koupi baráku jsem ho vyměnil za Peugeota 205, s nímž jsem každý víkend jezdil na zápasy do Rakouska. Toho pak vystřídalo Audi 80.
Dnešní fotbalisté si často pořizují hodně rychlé vozy. O vaší generaci to neplatilo?
Samozřejmě, že platilo. Jenže my jsme měli oproti dnešku jiné příjmy. Byli hráči, kteří si koupili sporťák, ale nebylo jich tolik. A mě to ani nelákalo. Rychlou jízdu nemusím. Známí o mně říkají, že jsem krajinkář.
Dáváte přednost naftovým, nebo benzinovým motorům?
Když jsem si mohl vybrat, vždycky jsem dával přednost dieselům. V době, kdy jsem jezdil do Rakouska, byl rozdíl ve spotřebě a ceně nafty oproti benzinu dost znát.
Je nějaké auto, na které rád vzpomínáte?
Rád vzpomínám na velorex, který jsme měli, když jsem ještě byl malý kluk. I když to ani není auto. V tom jsme předjeli i Tatru 603. Táta tam totiž nechal namontovat nějaký speciální motor a automatickou převodovku. Jednou jsme takhle předjížděli Škodu Spartaka a řítili jsme se sto dvacet za hodinu, což je na velorex neskutečná rychlost. Jenže nevydržely ty cvočky, co držely plachtu, a najednou jsme seděli obklopeni jen trubkami.
Museli jste ho roztlačovat stejně jako ve filmu Vrchní, prchni?
Samozřejmě. Jak to chcíplo, už to nenaskočilo. Jednou jsme ho roztlačovali na křižovatce. Jenže velorex chytl a jel přesně do cesty trolejbusu. Dodnes nepochopím, jak ho můj invalidní otec doběhl, naskočil a ještě stihl trolejbusu uhnout.
Láska k motorkám vám nevydržela?
Pro fotbalistu je to moc nebezpečný koníček. Teď by se mi líbilo jezdit tak maximálně devadesátkou po okresních silnicích a kochat se krajinou.
Jaké máte zkušenosti s dopravní policií?
V první řadě se jim snažím vyhnout. Ale jednou jsem se k rychlé jízdě přiznal sám. To bylo ještě v době, kdy se v obci mohlo jezdit šedesátkou. Na konci vesnice mě zastavili a policajt se ptá: „Kolik jste jel?“ Já mu suverénně odpověděl, že padesát osm. A on povídá: „A vidíte, tady je třicítka.“ Ale byli v pohodě a nechali to na domluvě.
Takže na vás bývají hodní?
Někdy známá tvář pomáhá, ale může i uškodit. Po půlnoci mě dva mladí kluci kontrolovali. Aniž pozdravili, už se ptali, jestli jsem ochotný podstoupit test na alkohol. Když jsem se zeptal, zda to je opravdu nutné, zbystřili a jeden poznamenal, že by to bylo dobré sousto pro Blesk. To byla prasárna. Pochopitelně jsem nic nenafoukal.
 Antonín Panenka před branou stadionu, kterou v minulosti prošel mnohokrát |
