Zima se zase jednou předvádí ve všech svých podobách, nejen u nás, na severu Čech. Auto je moje oblíbená hračka, po většinu roku jsem ráda, že si můžu sednout za volant. Letos se ale s příchodem zimy pohodové cestování celkem rychle změnilo v cosi, co mi ze všeho nejvíc připomíná ruskou ruletu. Téměř každé ráno v posledních týdnech tipuju, jestli večer zaparkuju bez boulí na autě, těle i duši, zpátky tam, odkud vyjíždím. Jak těch 50 kilometrů tam a zpátky dopadne?
.Letos se s příchodem zimy pohodové cestování celkem rychle změnilo v cosi, co ze všeho nejvíc připomíná ruskou ruletu Blogerka Božena Klingerová píše exkluzivně pro čtenáře Auto.iDNES.cz jaké druhy počasí zimní řidič rozeznává. Další texty čtěte na klingerova.blog.idnes.cz |
Sníh:
Do rána napadlo kolem 20 cm sněhu. Ráno na parkovišti nejdřív vybrat tu správnou sněhovou hromadu, uvnitř které se schovalo moje auto. Hurá, na první pokus! Druhá dobrá zpráva je, že je pořád ještě -10°C a auto stačilo vymrznout dřív, než v noci začalo chumelit. Prašan jde bez vetší námahy omést, auto po krátkém vzdorování i nastartuje a statečně se prohrabe nahrnutým mantinelem. Silnice z města vypluhovaná, kamiony se kloužou v protisměru, vypadá to dobře. Můj optimismus končí v místě, kde se láme hranice krajské údržby silnic. Liberecká autostráda R10 se mění ze zimní silnice na prostor vyplněný rozježděnou vrstvou sněhu, pod kterou je někde mezi svodidly pravděpodobně silnice. Ani to ale neodradí statečného střelce v offroadu od předjíždění zprava.
Mráz:
Chumelit přestalo, skoro, mrzne pořád. Ráno stačí jen lehoučce oškrábnout skla. Uklizené silnice jsou vymrzlé, musím jen dávat pozor na místa s modrýma kočičíma očima na patnících a svodidlech. Až k hranici údržby… Tam se rozježděný sníh změnil v namrzlé kusy ledu. Moje malé auto se ve vyjetých ledových kolejích chová jako angličák hozený na kluziště. Udržet přímý směr jde jen do určité rychlosti, pak mi volant pod rukama uhýbá, kola ztrácí kontakt. Bezmocně sleduju, jak mě předjíždějí náklaďáky, těžkým autům ledová krusta asi tolik nevadí. Doufám, že je to pravda, nic jiného stejně dělat nemůžu.
Náledí:
Mráz povolil, z mraků padá cosi mezi sněhem a deštěm. Dneska nemusím ani běhat kolem auta, stěrače to zvládají. Silnice posolené, mokré, celkem sjízdné. První promrzlý most mě ale varuje, na něj sůl nestačí. Má oblíbená hranice údržby nezklamala: dál se nesolilo, pod vrstvou vody je čistý led. Horší je, že silnice vypadá jen mokrá. Určitě víc, než sedm statečných, to testuje v levém pruhu. Zase mám kliku, valná hromada z nich se sesypala až za místem, kde z R10 vyjíždím.
Ledovka:
Obzvlášť vypečený meteorologický jev. V noci prší, fučí vítr a mrzne. Všechno najednou. Ráno je z auta ledová koule. S použitím mírného násilí se mi daří otevřít dveře a vzápětí mi dochází, že rozmrazovač je v kufru. Tak nic, do toho se nedostanu ani omylem. Oškrábu a otluču z předního skla a stěračů co jde, pouštím topení naplno a doufám, že zbytek po cestě roztaje sám. Na zadní stěrač můžu zapomenout, stejně jako na stažení bočních okýnek. Čelní sklo je za chvíli opatlané nasolenou břečkou, zmrzlé stěrače v ní dělají jen úzké průzory, než konečně sůl zafunguje a rozpustí zbytek ledu na nich.
Tentokrát je ledovka všude, od půl cesty jen souvislejší. Auto se se mnou hádá v každé zatáčce, že chce jet rovně. Po rovině ho to ale nebaví, snaží se tancovat. Zoufale se pokouším udržet co nejvíc u kraje, aby ti stateční měli prostor mě předjet. A hele, támhle skončil spanilou jízdu jeden z nich, v levém pruhu, čerstvě nabořený kufrem do svodidel. Zpomaluju a hodnotím situaci – vypadá to jen na pomuchlané plechy, šofér stojí vedle s mobilem, zjevně nikdo nepotřebuje pomoc. Přidávám a kola prokluzují, chvíli to trvá, než najdou pevný bod. To ale nevydýchal žlutý linkový autobus za mnou, jen co se dostal za bouračku, je opět v předjížděcím pruhu a pospíchá dodržet jízdní řád. Jsem upřímně ráda, že v něm nesedím. Na výjezdu z R10 už jen stačí vybrat správné vyjeté koleje, ne ty, co vedou rovně.
Sněhová vánice:
Taky moc fajn. Tentokrát večer, potmě. Ve světle reflektorů se točí bílá stěna sněhových vloček. Kde je ksakru krucinálfagot hernajs fix ta zatracená silnice? Středová čára není, svodidla nejsou, všude jen bílo. Ještě že cestu za ty roky znám nazpaměť a tuším aspoň přibližně, kde jsem. Jet v tomhle první není žádná výhra. Ale kolegové stateční řidiči nezklamali, jeden za mnou se rozhodnul a předjíždí. Já musím uhnout až na krajnici, on pokračuje prostředkem obou pruhů stejnou rychlostí, jako za mnou. Jo, to si musí každý vyzkoušet, že v mlze a vánici se vždycky tomu vzadu zdá, že se dá jet rychleji. Blíž k domovu vánice polevuje, ten zaseknutý kamion v poslední zatáčce před cedulí vidím včas a stíhám to dobrzdit. Sláva, zase jeden den, kdy to vyšlo!
Sněhové jazyky:
Kdysi dávno, v motoristickém pravěku, bývaly na polích a loukách kolem silnic větrolamy. Taková dřevěná Áčka, nastavěná do řady. Sníh v těch místech nemohl nafoukat na silnici. Dneska nejsou k vidění, návěje se tvoří, kde chtějí, tedy i na rychlostní silnici. Pod nimi led a je o zábavu postaráno. Z dnešních rychlých jezdců jeden úhledně uklizený v pravém příkopu, druhý skoro přesně naproti, tam už je i modrý majáček a odtahovka. Někdy se to tak sejde. Kdo by to řekl, že to klouže, v kopci a do zatáčky.
Mokrý, těžký sníh v množství větším, než malém:
O víkendu jedeme na hory. Všichni se snaží prohrabat kupou napadaného sněhu a udržet si tak aspoň základní kontakt s civilizací. Jako ti vozkové, co se museli prokousat kaší k domovu, když hrneček vařil a vařil a vařil. Silnice jsou v rámci možností uklizené, o to větší překvápko čeká za zatáčkou. Přes půlku cesty leží hromada sněhu vyházená od domu. Uklidit si před vlastním prahem se musí a řidiči ať si poradí. Člověk si časem zvykne, ta místa jsou pořád stejná. Kolem silnice už narostly pěkné mantinely, místy z některého vykukuje boční zrcátko auta uloženého u krajnice k zimnímu spánku. Bez lopaty se nedá vyjet, ani zaparkovat. Zimní romantika je pojem z pohádky.
Tak už nám chybí asi jen skokové změny teploty, nejlépe o několik desítek stupňů dolů přes noc. Jinak zima na nic nezapomněla. S vědomím, že může být hůř se každý den raduju, že zatím všechny cvoky, co se snaží vyzrát nad zákony fyziky, potkávám jen z dálky. Zatím.
