Zní to jako jeden z příběhů, které by Remarque možná napsal, kdyby jej sám neprožil.
Obsazení: hlavní hrdina za volantem, po jeho boku krásná a slavná herečka Marlene Dietrichová, na zadním sedadle se choulí její dcerka.
Kulisy: klikaté alpské okresky. A Lancia Dilambda, vysněné auto slavného spisovatele.
Od jejich společného útěku uplyne 80 let. A takto jej Remarque vyprávěl Grifithu Borgesonovi, kterému auto nakonec prodal a který příběh dilambdy sepsal pro časopis Wheels v roce 1972.
Remarque měl lancie dvě. Když se mu začaly scházet honoráře za jeho bestseller Na západní frontě klid, koupil si nejdřív obyčejnou lambdu. I když výraz „obyčejná“ není příliš na místě. Vůz měl jako první v historii samonosnou karoserii. Díky nezávislému zavěšení předních kol měl skvělé jízdní vlastnosti. A poháněl jej unikátní vidlicový čtyřválec s velmi ostrým úhlem mezi hlavami.
Když ale v Turíně představili Lanciu Dilambdu, která – jak název napovídá – vyrostla motoricky na dvojnásobek, koupil si v Německu šasi a u karosárny Voll & Ruhrbeck si na něm nechal postavit otevřený roadster.
Erich Maria Remarque před svojí Lanciou Dilambdou v roce 1963. Originální článek vyšel v roce 1972 v časopisu Wheels.
Lepší než přeplňovaný mercedes
Borgesonovi pak vyprávěl, jak dělal těžkou hlavu německým patriotům. Remarque totiž ve dvacátých letech pracoval jako technický redaktor pro Continental. A tak se dostal k továrnímu týmu Mercedes. Ostatně s Rudim Caracciolou, továrním jezdcem Mercedesu, jej pojilo přátelství. „Miloval jsem, když jsem mohl vyzvat nějaký velký přeplňovaný mercedes na silnici plné zatáček a nechat ho daleko za sebou. Díky nezávislému zavěšení měla lancia na tu dobu neuvěřitelné jízdní vlastnosti,“ popisoval Remarque v roce 1963.
První útěk spisovateli vyšel na výbornou. Usídlil se na Azurovém pobřeží a dál psal. I díky Marlene Dietrichové si vytvořil spoustu mocných přátel. Díky jednomu z nich pak vyrazil i na druhou alpskou jízdu lancií – tehdejší velvyslanec USA ve Velké Británii a otec pozdějšího prezidenta USA Joseph Kennedy jej varoval, že do německé invaze do Francie zbývají už jen hodiny. Remarque opět nasedl do auta a odjel do Švýcarska, odkud odletěl do Spojených států.
Tam získal v roce 1947 občanství, žil ale střídavě v New Yorku a v italské části Švýcarska. Právě tam parkovala i jeho milovaná dilambda, byť s ní už jezdil minimálně. Auto bylo zaparkované ve sklepení, které bylo otevřené do ulice. A právě tam jej jednoho dne uviděl Borgeson, který jel s manželkou Jasmine do Alp na výlet a – jako motoristický novinář a příležitostný obchodník s auty – po cestě pokukoval, zda neuvidí něco zajímavého.
„Kousek za švýcarskými hranicemi upoutal moji pozornost rudý Lotus Elite, který za sebou na přívěsu táhl závodní Jaguar SS100. V tom manželka hystericky zakřičela: „Zastav!“. Všimla si totiž neznámého meziválečného vozu, který vykukoval ze sklepní garáže vykutané ve skále,“ vzpomíná Borgeson.
Záhadný pan Remarké
Podle zadní partie zakázkové karoserie nedokázal identifikovat, co je auto zač. Když ale do garáže vešel a podíval se na přední část, bylo mu vše jasné. Na tachometru dilambdy se skvělo pouhých 41 tisíc kilometrů. A tak se Borgeson šel ptát po okolí na majitele. Italsky mluvící vesničan jej nakonec poslal k domu, kde žije majitel. Prý nějaký pan „Remarké“. Borgesona nenapadlo, že za po italsku zkomoleným jménem se skrývá slavný spisovatel. Bez studu tedy zaklepal u domu. Nikdo neotvíral. Obešel tedy stavení směrem ze zahrady a uslyšel nahlas hrající vážnou hudbu. Zabouchal proto intenzivněji a otevřel mu prošedivělý muž. „Omlouvám se, řekl jsem italsky. Hledám pana Remarkého. To jsem já, odvětil italsky i on. Co potřebujete?“ vzpomíná Borgeson na první setkání s nominantem Nobelovy ceny za literaturu.
Remarque dal Borgesonovi pět minut, aby ho přesvědčil, proč by měl prodat auto právě jemu. Když Američan vstoupil do domu a uviděl záplavu knih a dalšího umění, došlo mu, s kým má tu čest. „Není vaše přesné jméno Erich Maria Remarque?“ zeptal jsem se. „Ano. To jsem já,“ odvětil.
Oba muži byli naladěni na správnou notu. Spisovateli se líbilo, že Borgeson se živí jako technický redaktor, tak jako začínal kariéru ve dvacátých letech on. Přiznal, že o dilambdu se často zajímají různí překupníci, ale on – pokud vůbec – ji chce prodat někomu, kdo k autu bude mít vztah. „Pět minut se protáhlo na dvacet, dvacet na třicet. Pak se mě Remarque zeptal, jestli jsem přijel sám. Říkám: Ne, manželka na mě čeká v autě.“ „Proboha, tak ať jde dál! Moje žena přijde za chvíli a je také Američanka, jistě si najdou společné téma,“ odvětil Remarque a otevřel láhev koňaku.
Dvě dilambdy „v rodině“
Mimochodem – Remarquova žena se jmenovala Paulette Goddardová a bývala slavnou hollywoodskou herečkou. A shodou okolností vlastnila v Americe také jeden exemplář dilambdy. Což je vzhledem k vzácnosti vlastně malý zázrak. Když se oba páry loučily, řekl Remarque Borgesonovi: „Přemýšlejte o dilambdě. Já o ní budu přemýšlet taky. Třeba něco vymyslíme. Nespěchá to a určitě ji neplánuju prodat někomu jinému.“
Fotografie dvoumístné dilambdy, kterou jezdila Remarquova pozdější partnerka Godardová v Kalifornii.
Borgeson byl přece jen obchodník, takže kul železo, dokud bylo žhavé. Podařilo se mu od meziválečného importéra v Americe sehnat fotografii dilambdy, kterou jezdila Goddardová. Když se po měsíci potkali znovu, Remarque kývl na prodej.
Třetí cesta přes Alpy na tři válce
Borgeson auto přeregistroval do Spojených států, aby v Itálii ušetřil na daních a vůz po vlastní ose se svojí ženou převezl. Třetí přejezd Alp byl pro lancii, která za dvacet let ujela minimum kilometrů, asi nejkritičtější. Borgeson vzpomíná, že do Turína dojel na tři z osmi válců. Ale dojel.
Borgeson si myslel, že renovovat dilambdu v jejím mateřském městě bude legrace. Jenže těžce narazil. Těsnění pod hlavu sehnal v Británii od svého známého Ronalda Barkera. Aby se nepoškodilo, přicestoval Barker osobně do Itálie a těsnění přivezl zabalené v ponožkách a trenýrkách v kufru. Specifický dvojitý výfukový systém Borgesonovi opravil sám Carlo Abarth, který podobnou práci dělal pro Ferrari. A přední světla na zakázku vyrobil sám Fausto Carello, veleslavný italský výrobce, jehož přídavnými lampami si svítily na trať nejslavnější italské rallyové speciály. Opravit se musela i výdřeva v kufru a levé dveře.
„Truchlivá“ černá střecha
Samotnou kapitolou byla barevná kombinace. V originále bylo auto tmavé a mělo světlou střechu. Borgeson auto nechal nalakovat světlou barvou, látkovou střechu však chtěl zachovat také světlou. Stejný dekor, jako mělo auto původně, byl už prakticky nesehnatelný. Borgeson jej nakonec přes známého objevil v jakémsi zapomenutém skladu ve Francii. Legální cesta, jak jej vyskladnit, neexistovala. Známý jej proto odnesl a přes další přátele jej doslova propašovali přes Německo a Švýcarsko do Itálie do karosárny Savio, která auto renovovala.
Poslední věc, na kterou se čekalo, byla tímto hotová. „V září 1967 mi zavolali, že je auto hotové. Osobně jsem se na něj jel podívat a chtěl jsem poděkovat panu Carraciolovi, řediteli karosárny, který si vzal projekt osobně na starosti. Bohužel jsem se dověděl, že starý pán po dlouhé nemoci zemřel. Nevím, jestli to bylo důsledkem zármutku, každopádně střecha na dilambdě byla očalouněná naruby – černou ven,“ popisuje trpký konec renovace Borgeson.
Trpký je i konec celého příběhu a vlastně celé značky Lancia – Borgeson se odstěhoval na Azurové pobřeží, kde se s autem velikosti dilambdy nedalo pořádně jezdit. Vůz, jehož prodej Erich Maria Remarque údajně oplakal, tak nakonec opět změnil majitele.
A Lancia? Ta letos oslavila 110. výročí existence doslova v kómatu. Mateřský Fiat Chrysler ji drží naživu prodejem jediného modelu na domácím italském trhu a nezdá se, že by spřádal plány na její oživení (více zde).
