Kdy a jak vznikl projekt AeroMobil?
Štefan Klein, spoluzakladatel a šéfarchitekt: Můj život je spojený s letectvím už od dětských let, na letišti jsem doslova vyrostl. Nápad vytvořit létající auto vznikl někdy kolem roku 1989, vybral jsem si ho jako téma pro diplomovou práci na Vysoké škole výtvarných umění. V garáži jsem si vybudoval ateliér a pustil se do práce. Sametová revoluce v roce 1989 osvobodila nejen lidi, ale i krajinu a otevřela vzdušný prostor nad ní. To dodalo vývoji další impulz, protože pro člověka z letecké rodiny neexistuje krásnější pocit než být ve vzduchu a létat.
Juraj Vaculík, spoluzakladatel a předseda představenstva: Do AeroMobilu jsem v roce 2010 vstoupil hlavně jako investor. Chtěl jsem pomoci změnit Štefanův sen v reálný obchodní projekt s ambicemi proniknout do světa. AeroMobil jako koncept existoval už 20 let, ale kromě Štefana mu nikdo nevěřil. Já jsem se hned nadchl, investoval do něj vlastní peníze a zapojil se do práce i manažersky. Cítil jsem, že je to projekt, který má šanci změnit svět.
Kolik lidí celkem zaměstnáváte a kteří jsou ti hlavní?
Vaculík: Tento rok se náš tým výrazně rozrostl na více než 40 lidí, většinou leteckých a automobilových inženýrů. Jsem rád, že se nám daří oslovovat špičkové experty z obou oblastí. Naším technickým ředitelem je Douglas MacAndrew, který má více než dvacetileté zkušenosti například z firem Land Rover a McLaren. Další odborníci pracovali třeba pro Airbus,různé týmy formule 1 či World Rally Championship.
Jak váš stroj funguje v praxi?
Vaculík: AeroMobil je fantastický v tom, že na vzlet bude potřebovat jen krátkou dráhu několika set metrů, klidně travnatou. Na přistání mu v testech stačilo 50 metrů.
Klein: Nabídne možnost velmi rychlého spojení do vzdálenosti přibližně 800 až 1 000 kilometrů. Letectví se díky řadě technických vynálezů a inovací stává bezpečnější a myslím, že je teď pravý čas tyto technologie zužitkovat.
Jaká technická data můžete prozradit?
Vaculík: Jsme ve fázi vývoje a výzkumu. Prototyp 3.0, se kterým jsme absolvovali letové testy v letech 2014 a 2015, má motor Rotax 912 s výkonem 100 koní. V současnosti pracujeme na novém prototypu a v rámci toho řešíme otázky doletu, letových rychlostí, zapracováváme legislativní požadavky aktivní i pasivní bezpečnosti. Naším cílem je, aby se vozidlo v automobilovém módu příliš nelišilo od běžných aut – při jízdě nechceme žádné kompromisy v rychlosti ani akceleraci, AeroMobil se vejde na běžné parkovací místo, dá se zaparkovat v garáži a tankuje běžný benzin.
Auto, které může létat, chtějí Juraj Vaculík a Štefan Klein dostat na trh a do vzduchu do tří let.
Loni váš stroj při testovacím letu spadl i s vámi na palubě. Co se stalo a jak jste se z toho poučili?
Klein: Testovali jsme hraniční situaci. Takové situace můžou nastat i při vývoji běžných aut. S rizikem jsme počítali, proto jsme do všech prototypů integrovali záchranný padákový systém. I díky tomu všechno dobře dopadlo.
V té souvislosti se nabízí otázka na bezpečnost. Jak na tom AeroMobil kromě padáků je?
Vaculík: Bezpečnost je pro nás prvořadá, na silnici i ve vzduchu. AeroMobil má od začátku v sobě zakomponované systémy pasivní i aktivní bezpečnosti. Na silnici airbagy, deformační zóny a podobně. Ve vzduchu zmíněný padákový systém, ale i samotnou pevnou karbonovou konstrukci.
Jedna věc k uvedení létajícího auta do provozu je zvládnout vše technicky. Druhá je legislativa...
Vaculík: První model vyvíjíme podle předpisu CS23 Evropské agentury pro bezpečnost letectví(EASA), který je normou pro letadla v kategorii General Aviation. V automobilové oblasti připravujeme homologaci pro celou EU. Pilot/řidič musí mít samozřejmě platný pilotní průkaz, například PPL (Private Pilot License), a zároveň standardní řidičský průkaz pro osobní auto.
Kdy předpokládáte, že vzlétne první zákazník s koupeným autem?
Vaculík: Máme ambiciózní plán, v roce 2017 chceme začít přijímat objednávky. První zákazníci by mohli vzlétnout a vyjet už za dva až tři roky.
Kde bude probíhat výroba a kolik aut ročně byste chtěli prodávat?
Vaculík: Nestavíme velkou automobilku, výroba může být teoreticky kdekoli, ale Slovensko a Česko poskytují dobré zázemí a infrastrukturu. Roční produkce bude záviset od poptávky. Mohly by to být stovky kusů ročně.
Koho si představujete jako typického zákazníka?
Vaculík: Uvažujeme o třech základních cílových skupinách. První jsou tzv. supercommuters, tedy lidé, kteří dojíždějí za prací na delší vzdálenosti, často až tři hodiny. Pro tyto lidi může byt náš produkt, ať už vlastní, nebo sdílený, výbornou alternativou ke klasické pozemní přepravě.
Druhou skupinou jsou lidé, kteří cestují na střední vzdálenosti do 1 000 km. V takovém případě dnes většina lidí využívá letadlo, které je velmi rychlé, ale strávíte hodiny cestou na letiště a čekáním. Tento trh je obrovský, jen v Americe představuje 80 % všech přesunů na střední vzdálenosti.
A potom jsou to lidé žijící v místech, kde jednoduše chybí kvalitní silniční infrastruktura – Asie, Rusko, Afrika. To je možná naše největší příležitost.
Umíte odhadnout, kde zhruba bude začínat cena?
Vaculík: O ceně máme představu, ale přesné číslo nemůžeme říct, protože mnoho komponentů ještě není finální. Bavíme se o částce řádově několika set tisíc eur.
