Ta auta dokážou doslova skákat, změnu výšky podvozku zvládají za jízdy. Je to efektní, praktické využití v tom nehledejte.
V Petersenově automobilovém muzeu v Los Angeles se lowridery prezentují jako součást pouličního umění - streetartu. Denise Sandoval, profesor z Kalifornské státní univerzity, který je znalcem lowriderů a kurátorem výstavy, o blyštivých, airbrushem a chromem vyzdobených autech říká, že to jsou opravdová umělecká díla moderní doby. Však se výstava taky jmenuje „The High Art of Riding Low“, tedy něco jako „velké umění jezdit nízko“.
Vymazlené automobilové sochy jsou pastvou pro oči, však taky tato kolekce s velkými úspěchy cestuje po světě, vystavovali ji i ve svatostánku umění Louvru, to musela Mona Lisa koukat...
Podobně jako u hotrodů se dají jejich kořeny najít v padesátých a šedesátých letech minulého století. Tehdy i Mexičané začali kupovat ojeté americké bouráky po velkých rodinách. Běžná rodina v takové „americe“ jezdila ve čtyřech, mladí hispánští přistěhovalci třeba po osmi, hezky pomalu s hudbou pořádně nahlas. Auto pro ně byla, stejně jako pro celou Ameriku, zhmotněním svobody, a tak ho chtěli patřičně vymódit.
Někoho tehdy napadlo, že to autu víc sluší, když má podvozek co nejblíž zemi a obrovitánská kola. Od původních primitivních uprav pružin (uříznutých vinutých nebo ztenčených listových) se lowrideristé propracovali až k dnešním sofistikovaným systémům odpružení využívající stlačený vzduch nebo hydrauliku. Ty umožňují rychle a plynule měnit světlou výšku podvozku a dělat s autem skopičiny. Každé kolo má nezávisle ovládaný prvek, který vůči němu vůz zvedá, takže pak lze auto doslova roztančit. Aby se při tom posádka nepotloukla v kabině, má podvozek dálkové ovládání, které umožňuje hrát si s autem zvenčí.
Lowridery nejsou stavěné pro požitek z jízdy, přestavba stojí balík peněz a k praktičnosti mají daleko, jejich výrazné ztvárnění z nich ovšem dělá hvězdy ulice.
