Vrrruuuum! Vruuuuuum! Otáčky vylétnou, motor zařve do noci. Až tak, že chudák kluk, který jde kolem, raději zamrzne uprostřed kroku. Nenechá se přece přejet tímhle zuřivým prckem. Omlouvám se, opravdu – ale je to štěkání nekousavého psíka. Zase, už poněkolikáté, totiž šlapu spolu s brzdou na plyn.
Auto, které dalo jméno minisukniMary Quantová byla hvězdou Londýna začátku šedesátých let, módní návrhářka, ikona své doby a vynálezkyně minisukně. Když pro tu krátkou sukýnku hledala jméno, našla inspiraci u svého oblíbeného vozu. To není londýnský drb, Mary to malé auto měla moc ráda. Mini, miník, miňas, minísek. Tolik variací jména této automobilové ikony asi žádný jiný jazyk nemá. Zaslouží si to, je to nepřehlédnutelná „žijící“ legenda. I v Česku. A rozhodně to není jen nákupní taška pro město. Když vyberete tu správnou verzi, je to auto pro chlapy (samozřejmě i ženy), kteří se rádi svezou pěkně zostra |
Jsou miniaturní a hned vedle sebe. Auto nejede, jen zaryčí, až se občas někdo lekne. Ale většinou se všichni usmívají. Blikají, mávají. Toto autíčko Mr. Beana je přímo generátor úsměvů – těžko si představit méně agresivní motorové vozidlo než třímetrovou dvoudveřovou berušku s dobromyslnou maskou.
A ta blízkost pedálů má i výhodu: když motor na křižovatkách na volnoběh chcípá, můžu držet patou plyn a špičkou boty brzdu. Funguje to! Horší je, že nohy musím mít pokrčené tak, že kolena trčí k nebesům, a to i v nejzazší poloze sedadla. Na semaforech se zase musím pořádně nahrbit, abych viděl pod nízkou střechou na světla, jinak jsem bez šance. Ale strašně mě to baví.
Staré mini mi připomíná, co mě tak bavilo na řízení, když jsem s ním v dědečkově embéčku začínal. Syrovost. Žádná elektronika. Trochu i strach z ovládání stroje, který je třeba zkrotit, ale když se to povede, je to radost. Když ostych opadne, zjistím, že miník zatáčí jako motokára, a tak se za chvíli nebojím vzít pravý úhel pěkně zostra, skoro smykem. Skoro. Beruška se na širokých maličkých desetipalcových kolech ani nehne. Těžiště má proklatě nízko. Paráda!
Motor ryčí, na svůj objem pouhého jednoho litru – a bez přeplňování – táhne svými 39 koníky (29 kW) jak zběsilý. Však taky autíčko váží pouhých necelých 700 kilogramů, se mnou o metrák víc. Na trojku tam mám sedmdesátku, ani nevím jak. Pak šup čtyřku – řazení tenoučkou tyčkou „šaltrpáky“ je trochu tužší a chce zvyk – a za chvíli devadesát, sto. Sto deset. Jede to, ale ten rachot! Se spolujezdcem si nepopovídám.
Otáčkoměr chybí, ale mám pocit, že se motoru takové točky moc nelíbí. Uberu, stovka stačí. Mám pocit, že zase žiju. Sedím těsně nad zemí, cítím auto, dýchám s ním, dělá přesně, co po něm chci. Krásně vidím na všechny strany, dozadu přes velké okno, pod nímž se na mě směje pletený medvídek Mr. Beana; přehlídnu celou maličkou přední kapotu, boční okna končí někde u mých loktů.
Uvnitř voní benzin, v kolech cítím každou vlásenkovitou spáru na silnici, dokonce i hrubě nastříkané přerušované čáry při najíždění z připojovacího pruhu. Natož retardér! Na nich si miník rád poskočí. Blinkry se nevracejí, ani nahlas netikají, takže většinu času někam odbočuju. Dobový luxusní doplněk – opěrka hlavy, která se nasune na opěradlo – mi končí někde na úrovni krku. Občas se v prudké zatáčce vydá ke spolujezdci.
S řazením se musím sžít: jedničku pokaždé hledám, jde ztěžka. Dvojka, trojka a čtyřka tam padají hezky. Nahoru. Podřazování jde hůř, pak zjistím, že převodovce, byť původně synchronizované, chutnají meziplyny. Jinak kvílí, hučí, úpí, sténá. Úplně si vybavuju, jak důležité bylo za mých mladých let umění řadit. Dnešní pružné motory si vše přeberou, management motoru si upraví předstih, nemusíte nic umět.
Nový miník
A automatické převodovky, jako ta sedmistupňová v novém mini, to pak dotáhly k úplné dokonalosti. Možná i proto je přesednutí do nejnovějšího miníka trochu zklamáním. Vím, že to není objektivní, není to ani fér. Tento stroj je stokrát bezpečnější, stabilnější, ale i sterilnější. Nabitý elektronikou. Auto nám třeba nechtělo dovolit zacouvat s pootevřenými dveřmi, jimiž se fotograf vykláněl, aby trefil přesnou pozici. Automat pokaždé vyřadil do neutrálu. A samozřejmě ani nemusíme mluvit o všech řídicích jednotkách, asistenčních systémech...
Nový je taky o pěkný kus větší – skoro přesně o metr. A připadám si v něm jako v ponorce. Plechů spousta, skla málo. Kapotu nevidím, dozadu už vůbec, zato je tu kamera. Jízda je samozřejmě nesrovnatelně jistější. A kupodivu i pohodlnější, podvozek velmi dobře tlumí nerovnosti, což nebývalo u značky Mini zvykem.
Auto je stylové v každém detailu. Objektivně vzato, jezdí skvěle, ponechalo si svůj motokárový styl. Je obratné, rychlé, pohodlné. Ale chybí mu adrenalin, pocit bezprostředního kontaktu se silnicí. Zato s ním můžete pohodlně přejet v celou Evropu.
Ale se starým miňasem ujedete pár kilometrů a nasbíráte zážitků na celý život. Miníky se zkrátka změnily. Já volím toho starého. Pro to pobavení, vzrušení, zážitky. Bylo to bezva, díky!
Pomalá evoluce
Mini, které se nám tak líbí, bylo vyrobeno v roce 1971. Je tedy druhou generací (MkII, 1969-1986) legendárního autíčka, které mimochodem dalo jméno minisukni (přečtěte si to v boxu). Od první, vyráběné v letech 1959 až 1968, se ovšem liší jen málo; ostatně stejně jako třetí, poslední klasická (1986–2000).
Miníka také najdete pod různými značkami: Austin, Morris, Riley. V průběhu času se mini modernizovalo, ale nijak výrazně – vnější podoba zůstávala víceméně stejná, měnily se jen drobnosti. Šoupací okýnka se změnila na stahovací, kličky dveří nahradily původní lanka, objevil se plastový volant s tlustým věncem...
Historické mini mívalo na výběr ze tří motorů o objemu 850, 998 a 1275 kubíků o výkonu 22 až 42 kW.
Srovnali jsme staré a nové MINI
V roce 2000 značku Mini převzalo BMW. A změnilo všechno, auta se zvětšila, zprvu na 3,6 metru, dnes na čtyři, dostala nové motory, automatické převodovky. A stávala se luxusnějšími. Dnes stojí „nové mini“ třetí generace (od 2013) od 525 tisíc korun, a třeba to naše testovací, pětidveřový Mini Cooper S s motorem 2.0 147 kW, přijde v základu na 711 100 korun. Se všemi příplatky pak na milion a dvaačtyřicet tisíc.
Mini se vyrábí také jako kombík Clubman, SUV Countryman, kabriolet (plnohodnotný, staré miníky mívaly jen částečně stahovací střechu), a také jako elektromobil. Můžete mít i ostrou verzi John Cooper Works se zrychlením pod šest sekund.
A ceny historických aut? Pěknou první generaci od BMW seženete za 60 tisíc korun, na původní miníky si ale připravte mnohem víc, minimálně 150 tisíc, za pěkný kousek ovšem minimálně kolem půl milionu.
MINI a historieMalé auto mělo být receptem na úspěch v těžkých dobách. Po suezské krizi v roce 1956, kdy cena ropy prudce stoupla a vozy s vysokou spotřebou nebyly zrovna v kurzu, si Leonard Lord, prezident britské společnosti BMC, dal přivést inženýra Alexandra Issigonise, Turka řeckého původu, a zadal mu návrh nového úsporného vozu. Issigonis si zavolal čtyři robustní muže z továrny, posadil je po dvojicích za sebe na zem, jejich obrys obkreslil křídou a pravil, že nový vůz bude mít právě tyto rozměry. A první skicu načrtl na ubrousek. Vzniklo tak auto, které na nejmenším možném půdorysu a délce 3,05 metru nabídlo maximální vnitřní prostor. Aby se to podařilo, museli konstruktéři překonat řadu překážek. Tou největší bylo dostat všechny mechanické části pohonu dopředu – motor i převodovku, které poháněly přední kola. Navíc byl motor na tehdejší dobu netypicky umístěn napříč. A povedlo se. V různě upravených podobách tento systém brzy použily i další automobilky. Nabídl totiž nejlepší řešení pro využití prostoru a současně podmanivé jízdní vlastnosti.  Beanovo MINI
(mš) |
