Mirečkové...

Bylo to pozdvižení, když do Teplic dorazil fotbalista z Afriky. Chodil po diskotékách, ponocoval, střídal známosti a o jeho postavě si ženy vyprávěly legendy. Vypracované černé tělo, všude svaly, ani krapet špeku. Útočník to byl důrazný, tvrdý jako skála, ale nedával góly. Za rok a půl vstřelil jediný. Pak zmizel, v Teplicích už ho nechtěli.

Byl to Jean-Bertin Akue z Nigeru. Je jedním z pěti Afričanů, kteří hráli ligu v českém klubu. Na jaře k nim přibude šestý, Kamerunec Abanda, kterého koupila Sparta. Jak se vůbec žije černým fotbalistům v českých krajích? Téměř všem se říká Mireček, podle filmového studenta z Burundi, hvězdy příběhů o básnících. Když vyběhl Timothy Mwitwa před deseti lety v rudém sparťanském dresu, bylo to něco. První černoch v lize stál milion korun, ale chyběla mu síla, proto moc nehrál. Seděl zachumlaný v čepici a péřové bundě na střídačce a klepal se zimou. "Zima mu byla často," vypráví sportovní lékař Alois Ullman, který potkal ve Spartě Mwitwu a za pár let ve Slavii i Zimbabwana Chihuriho. "Čeho jsem si u nich všímal nejdřív? Hlavně, jestli nemají tropické nemoci. Okamžitě jsme mazali na testy." Mwitwu si fanoušci zamilovali, což je asi nejsladší úděl afrických fotbalistů. Jsou jiní, nezatěžují se taktikou, ale vyžívají se v kličkách, což divák ocení.To byl přesně Mwitwa, plachý muž se smutnýma očima. Stýskalo se mu. V Zambii nechal snoubenku, rodiče a osm sourozenců. Vždycky, když odjel na reprezentační sraz, nakoupil plné auto věcí a všechno protlačil do letadla. "Osmero teplákových souprav, osmkrát jeden typ svetru, prostě všechno pro rodinu," říká trenér Jan Šafařík, který Mwitwu dobře znal. Mwitwa bydlel na ubytovně, česky uměl jen pár slov a se spoluhráči chodil na pivo, i když mu nechutnalo. Jednou se nechal přemluvit a šel hrát z recese hokej. "Nasadili jsme mu brusle, vytlačili na led a pak zase zatlačili do kabiny," vzpomíná bývalý sparťanský kapitán Václav Němeček. V dubnu 1993 spadlo u Gabonu letadlo, byla v něm reprezentace Zambie. I Mwitwa. Z pravého motoru vyšlehly plameny a letadlo spadlo do moře. Nikdo nepřežil. Na pohřeb pak v Zambii přišlo sto tisíc lidí. Mwitwa je ve vzpomínkách stále živý, i když ve Spartě se nechytil. Většinou to tak je, že se Afričan v českém klubu neudrží dlouho. Rahman Njic Abdou z Gambie hrál za Zlín, pořád se smál, byla s ním legrace a všem okolo tvrdil: "Jednou budu hrát francouzskou ligu." Vydržel půl sezony, na památku mu zbyl jeden gól, pak už ho ve Zlíně nechtěli. Abdou se ztratil v nižších ligách v Německu. Podobná sudba stihla i slávistického útočníka Ludovika Youtého z Kamerunu. Energický Akue v Teplicích hrál častěji, ale ne nijak slavně. Co s útočníkem, který nedává góly? Trefil se jedinkrát, bylo to proti Liberci. Vystřídal a za dvě minuty vstřelil gól. "Dvě hodiny se modlil v kostele, aby mu to konečně vyšlo," říká bývalý teplický asistent Jan Šafařík. Jenže před zápasem Akue nastydl, měl skoro čtyřicítky horečky, doktoři mu zakázali hrát. Pomohla injekce na povzbuzení, Afričan nastoupil a byl z toho gól. Taky nesnášel zimu. Když měl poprvé nazout běžky, vzdoroval. Zkusil pár metrů, snad stokrát spadl, lyže mu ujížděly, nemohl se postavit. "Fňukal jako malé dítě, neměl snahu. Pak už jsem to vzdal a poslal ho zpátky," vzpomíná Šafařík. To jsou celí oni, tihle Afričané v českých krajích, občas paličatí, nezodpovědní, občas lehkovážní. Byl takový i Akue, který měl v Nigeru třináct sourozenců. "Pořád vymetal diskotéky a my jsme mu vyhrožovali, že mu kvůli tomu zrušíme kontrakt. A co on? Nic si z toho nedělal," říká Šafařík. Zatím jen výjimečně se Afričan uchytí. Dokázal to věčně rozesmátý Kennedy Chihuri, který žije v Praze s manželkou a dcerkou Charlottou. Na podzim nastřílel osm gólů a je spasitelem Žižkova. "Mám to tady rád," říká. Nejdřív hrál za Prešov, naučil se trochu slovensky. Pak ho koupila Slavia, ale v nabité záloze se neprosadil. Pro českou ligu Chihuriho zachránil Žižkov, tam je Afričan miláčkem. Na ostatních stadionech se na něj ovšem často hučí. Projevy rasismu. Zvykl si. "Otrávit se nenechám." V české lize se hučelo snad na všechny černé fotbalisty, kteří se v ní objevili. Jakákoli významná evropská liga je zaplavena černochy. V Česku jsou nyní jen dva. Ale asi jich brzy přibude. Na Spartě třeba říkají: doma nekoupíme kvalitního hráče za rozumnou cenu, proto hledíme do Afriky.

AFRIČANÉ V ČESKÝCH KLUBECH

TIMOTHY MWITWA (Zambie). Říkalo se mu Timo a Mirečku. První Afričan v domácí lize, rok 1990 prožil ve Spartě, lidé ho měli rádi. Často odlétal na zápasy zambijské reprezentace, i proto nedostal moc šancí. Před osmi lety zahynul při leteckém neštěstí.

RAHMAN NJIC ABDOU (Gambie). Říkalo se mu Abu a Mirečku, ve Zlíně vydržel jaro roku 1994. "Pořád opakoval slovo topení," vzpomíná Josef Mucha, tehdy hráč Zlína.

LUDOVIC YOUTÉ (Kamerun). Říkalo se mu Mirečku. Robustní útočník, spíš silový než technický. Za Slavii hrál ligu jednou a přihrál na gól. Vyčítalo se mu, že je líný.

JEAN-BERTIN AKUE (Niger). Říkalo se mu Dží Bí podle začátečních písmen křestního jména, také Aku a Mirečku. Jeho rozevlátý projev s kličkami se líbil. Útočník, který nedával góly, trefil se jednou za čtyřiadvacet zápasů. Teď hraje ve Švýcarsku.

KENNEDY CHIHURI (Zimbabwe). Říká se mu Kenny nebo Mirečku. Jako jediný z Afričanů se v lize usadil, ostatní se jen mihli. Už hrál přes stovku zápasů, nastřílel osmnáct gólů. Nejlepší chvilky zažil na podzim, trefil se osmkrát a je hvězdou Žižkova.

PATRICE ABANDA (Kamerun). Říká se mu Patriku. Tvrdý stoper, pružný, dobrý hlavičkář. Spartě se v lednu upsal na čtyři roky. Má zlato z olympijských her 2000, patří do kamerunské reprezentace. "Chtěl bych si tu zvyknout," říká o budoucnosti.