Tak se z rozhovoru o autech stane téměř monolog. Monolog dlouhých, souvislých, někdy i několikrát rozvinutých vět. A to Miroslav Donutil ani nemá řidičský průkaz...
Takže, pane Donutile, jak a čím vlastně jezdíte?
Kdysi dávno jsme měl takovou zdravotní příhodu, po níž mě lékaři odmítli dát možnost získat řidičský průkaz.
To období trvalo nějaký čas, a když skončilo a nastala možnost si řidičský průkaz udělat, opovrhl jsem tím zase já.
Když jsme se totiž přestěhovali do Prahy, zjistil jsem, že řídit auto v pražském provozu je šílenost, takže mě to absolutně nelákalo a navíc já jsem nikdy nebyl žádný velký motorista ani technický typ.
Když jsem potom začal jezdit cestou necestou, potřeboval jsem někoho, kdo by mě vozil, kdo řízení ovládá, kdo řídí dlouho a koho jsem taky dobře znal. Jmenuje se Jindra, jezdí se mnou už sedm let, je to perfektní řidič, vystřídal snad všechny druhy automobilů různých kubatur... ani nevím, jak se to všechno nazývá, ale prostě od náklaďáků přes autobusy a motorky po osobní auta.
A se vším má praxi, takže já se mu svěřuji s naprostou důvěrou. Musím to zaťukat, do dnešního dne jsme neměli jediný problém, i když jsme toho spolu najezdili strašně moc, v řádu deseti tisíc měsíčně.
Ale čím že to vlastně jezdíte?
Jezdíme vozem, který se jmenuje Chrysler 300M. To je auto na ty mé dlouhé cesty velmi příjemné, pohodlné a dá se tam i spát, prostě splňuje všechny moje požadavky, co se automobilismu týče.
Vím, že jsou třeba lepší, luxusnější a ještě lépe vybavená auta, ale pro ty moje potřeby je tohle auto vskutku dokonalé. A co se týče mé ženy, ta je zase řidičkou u nás doma v rodině, jezdí také perfektně, jezdí tak už od svých devatenácti let, což ji naučil její táta, také dokonalý řidič.
Rodinné výlety se tak odehrávají jedině za jejího řidičování. Její oblíbená značka je Renault, momentálně Laguna. Takže my to máme takhle rozdělené. Ale doma toho najezdím podstatně méně než za prací. A tam jenom do auta sednu, usnu a jedu. Pak mě vyklopí na místě, kde pracuju... a pak zase sednu, usnu a vyklopí mě doma. Což je pro mě ideální stav.
Pohled na svět ze zadního sedadla je však trochu jiný, takový státnický, ne?
To bych ani neřekl, když nespím v autě, umožňuje mi to vnímat situace a věci kolem sebe docela dobře, což činím rád. Dokladem jsou pak ty příběhy, které vyprávím lidem. A to já vždycky vyprávím všechno, co je pravda, nikdy nevyprávím, co by pravda nebyla.
Ale zajímavé je, že zatímco různých situací vidím kolem sebe pořád hodně, nemohu si vzpomenout na žádnou, která by byla přímo spojena s jízdou autem. Možná je to tím, co jsem řekl - sednu do auta, usnu. A tak snad jedině když někam do neznámého města přijedeme a hledáme divadlo.
To se probudím, lidi vás posílají na různá místa, nebo se vás dokonce sami zeptají: A my tady máme divadlo? Berte to tak, že když jedete třeba do Banské Bystrice, pak do Košic a přitom tam odehrajete představení, které, když ho děláte sám, je těžké a náročné, a pak se přesouváte do Bratislavy a pak do Prahy, to si každé hodiny spánku vážíte.
Ještě tak nespím, když v autě úřaduju a telefonuju nebo doháním resty, něco si musím přečíst, naučit se. Já jsem vlastně v autě stále, když si to tak uvědomuju. A zatímco pro Jindru je ten chrysler rychlý, výbušný a dynamický dopravní prostředek, pro mě je to luxusní spací vůz.
