Přestože Ferrari dělá především skvělé vozy, v historii této společnosti můžeme nalézt i motocyklové stopy. Zakladatel značky, commendatore Enzo Ferrari, závodil ve dvacátých letech na britském stroji Rudge, jeho syn Alfredo "Dino" zase pokoušel závodnické štěstí v padesátých letech.
V téže době existoval dokonce výrobce motocyklů Ferrari, který sice sídlil podobně jako automobilka nedaleko Modeny, ale se vzpínajícím se koníkem neměl nic společného (tato značka zanikla koncem padesátých let).
Nápad postavit motorku Ferrari však čas od času někdo dostal i později. V sedmdesátých letech sestrojila závodní motocykl s tovární podporou na počest Enza Ferrariho firma Kay Engineering.
Věhlasný designér Arlen Ness navrhl jediný prototyp chopperu na bázi testarossy v letech osmdesátých. A v loňském roce proběhla internetem zpráva o chopperu Scuderia Ferrari, postavenému údajně pro Michaela Schumachera.
Myšlenka na motocykl Ferrari nedala spát ani izraelskému designérovi Amiru Glinikovi, který na ní začal pracovat v roce 2005. Svou kreaci navrhl kolem čtyř válců, které "uřízl" z motoru V12 Enzo. Kvůli těžišti (známé zaklínadlo motocyklových konstruktérů poslední doby – centralizace hmoty) posunul olejovou nádrž vpřed. Podle tvrzení tvůrce je nejradikálnějším prvkem celé stavby řešení zadního odpružení.
Pružina by měla být vyrobena z kompozitního materiálu, tlumení řídí hydraulický motor. Jezdec si může zvolit ze dvou úrovní světlosti i charakteristik odpružení. Zmíněný hydraulický motor kromě tlumení přední a zadní kyvné vidlice ovládá i spojku. To, co jsme zde odbyli třemi větami, vyvíjel Glinik rok.
Zajímavě pojednal také brzdy: samotné kotouče mají maximální možný průměr, když téměř kopírují rozměr ráfku. To by však ještě nebylo tak neobvyklé (podobné brzdy mají třeba buelly). Novátorské je použití dvou brzdičů, navíc podle autora ovládaných dálkově počítačem.
Tato i další řídící jednotky využívají služeb hlavního počítače Ferrari, řídící jednotky motoru, která má pro jezdce umístěný výstup na nádrži v podobě voděodolného dotykového displeje LCD. Na něm se zobrazuje vše podstatné i nepodstatné, rychlosti, teploty, a dokonce prý i hmotnost stroje.
Ovládání stroje probíhá samozřejmě skrz řídítka, na každém z nich jsou tlačítka šesti funkcí. Pro svou ergonomii autor převzal tvar rukojetí ze stíhačky F-16 (resp. tvar kniplu), prý vynechal jen funkci kanonu a odpalování raket.
Další technickou fajnovostí jsou otvory pro sání vzduchu, nepřehlédnutelné žábry po stranách stroje. Proudění vzduchu dovnitř lze usměrňovat pomocí dvou servomotorů, které pomocí "ploutví" mění úhel.
Koncepce hliníkového rámu vychází z tvarosloví vozů Ferrari a tvoří optimalizovanou klec, kde je místo pro všechny Glinikovy vynálezy. Styl Ferrari nezapřou také další drobné detaily, jako například odlehčené děrované pedály.
Tvary konceptu připomínají organickou architekturu Kaplického knihovny nebo nějaký amébovitý samohyb z komiksů, ale tak už to u futuristických vizí chodí. A podobně jako u nás, také design Ferrari biku rozděluje přihlížející na dva tábory.
Otázkou je, zda autor na motorce někdy seděl, protože se rozhodl vše podřídit své vizi aerodynamiky, bez ohledu na to, jak si to odskáče jezdec, sedící prakticky na placaté motorce bez jakékoli ochrany před větrem, bez náznaku prolisu pro kolena. Součinitel odporu vzduchu v tunelu bude určitě výborný, pokud na ní nebude nikdo sedět…
Izraelský designér alespoň slibuje na svých stránkách také helmu ve stylu Ferrari, která se bude modelovat přímo na hlavu jezdce a bude obsahovat prvky z přileb stíhacích pilotů, pravděpodobně má na mysli promítání informací na plexi. Přilba by měla mít také bluetooth rádio a GPS, takže z nejmodernějších technologií chybí snad jen sluneční kolektory…
