První z řady legendárních malých Fiatů s typovým označením 500 a 600, jejichž další generace jezdí i na současných silnicích, byl dílem týmu geniálního konstruktéra Dante Giacosa a jeho spolupracovníka Giovanni Fessia. Svým výtvorem ustavili úplně nová měřítka v kategorii nejmenších automobilů.
Základem vozu, či spíše vozíku je žebřinový rám s X výztuhou a odlehčovacími otvory po celé délce. Přední kola jsou nezávisle zavěšena a odpružena jedním příčným listovým perem. Tuhá zadní náprava byla u první série odpružena čtvrteliptickými pery. Nově vyvinutý čtyřválcový motor s postranními ventily měl rozměry vrtání a zdvihu 52, respektive 67 milimetrů a ze zdvihového objemu 569 cm 3 dával výkon 13 koní při 4000 otáčkách za minutu. Protože byl umístěn před přední nápravou, měl vskutku kompaktní rozměry a pouze dvakrát uložený klikový hřídel. Přes čtyřstupňovou převodovku se synchronizací trojky a čtyřky poháněl zadní kola, na rozdíl například od tuzemského poválečného Aera Minora, jehož dvoudobý motor se také nalézal před přední nápravou, kterou ovšem poháněl. Chladič byl pochopitelně až za motorem, palivová nádrž na příčné stěně motorového prostoru. O zastavení vozu se staraly kapalinové brzdy na všech čtyřech kolech, ruční brzda působila na zadní kola. Za povšimnutí stojí stylistické řešení karoserie. Ta poskytovala dostatek místa dvěma pasažérům i jejich zavazadlům a vycházela z o rok staršího, dospělejšího čtyřdveřového modelu Fiat 1500. Zmenšení rozměrů (celková délka 3215 milimetrů) si vynutilo použití patnáctipalcových kol s pneumatikami 15 x 4,00 a odděleně montovaných reflektorů. Na zaoblené přídi zůstala klasická maska s chromovaným rámečkem, která zastává funkci kapoty. Relativně pohodlný přístup do vozu umožňovaly dosti široké dveře se svislou klikou, otvírané proti směru jízdy. Atraktivním prvkem bylo před válkou módní dvoubarevné lakování a rozměrná posuvná střecha »šíbr«. Rezervní kolo bylo v ploché zádi. Hbitý vozík vážil jen 535 kilogramů a měl maximální rychlost asi 85 kilometrů v hodině. A však kupce zajímala patrně spíš spotřeba, která při rozumné jízdě činila asi 5,3 litru na 100 kilometrů. Pro svůj sympatický design a malé rozměry byl nový fiat překřtěn na Topolino Myšku. Své příznivce si rychle našel prakticky po celé Evropě licenčně jej vyráběla francouzská Simca a v Německu továrna NSU. Licenční výrobky se od své italské předlohy lišily jen v drobnostech. Z Německa, konkrétně od karosárny Weinsberg, pochází také zajímavý otevřený sporťáček s hluboko vykrojenými boky bez dveří, postavený na podvozku topolina. Po válce se vůz vyráběl pod označením 500 B; odlišoval se výkonnějším motorem OHV s 16,5 koňskými silami při 4400 otáčkách za minutu, stahovacími okénky ve dveřích, moderním dvouramenným volantem a zadní nápravou odpruženou poloeliptickými pery. Ke karosářským variantám přibyla užitková verze s poetickým názvem Giardiniera - Zahradnice, u které nalezla odezvu tehdejší americká móda dřevem obložených karoserií. V roce 1949 se objevil typ 500 C se značně přepracovanou karoserií s modernějšími blatníky, zapuštěnými reflektory a horizontálně žebrovanou širokou maskou. Byl k mání také jako plnohodnotné čtyřsedadlové kombi Giardiniera Belvedere, od roku 1951 s celoocelovou konstrukcí. V tomto modernějším kabátě vydržela »myška« 5CV z Fiatu a Simky jako přímý konkurent dalších zvířátek v nejnižší daňové třídě, »brouka« od Volkswagenu, »kachny« 2CV od Citrënu a »želvičky« 4CV od Renaultu až do roku 1955, kdy přišel do výroby neméně populární Fiat 600.
Základem vozu, či spíše vozíku je žebřinový rám s X výztuhou a odlehčovacími otvory po celé délce. Přední kola jsou nezávisle zavěšena a odpružena jedním příčným listovým perem. Tuhá zadní náprava byla u první série odpružena čtvrteliptickými pery. Nově vyvinutý čtyřválcový motor s postranními ventily měl rozměry vrtání a zdvihu 52, respektive 67 milimetrů a ze zdvihového objemu 569 cm 3 dával výkon 13 koní při 4000 otáčkách za minutu. Protože byl umístěn před přední nápravou, měl vskutku kompaktní rozměry a pouze dvakrát uložený klikový hřídel. Přes čtyřstupňovou převodovku se synchronizací trojky a čtyřky poháněl zadní kola, na rozdíl například od tuzemského poválečného Aera Minora, jehož dvoudobý motor se také nalézal před přední nápravou, kterou ovšem poháněl. Chladič byl pochopitelně až za motorem, palivová nádrž na příčné stěně motorového prostoru. O zastavení vozu se staraly kapalinové brzdy na všech čtyřech kolech, ruční brzda působila na zadní kola. Za povšimnutí stojí stylistické řešení karoserie. Ta poskytovala dostatek místa dvěma pasažérům i jejich zavazadlům a vycházela z o rok staršího, dospělejšího čtyřdveřového modelu Fiat 1500. Zmenšení rozměrů (celková délka 3215 milimetrů) si vynutilo použití patnáctipalcových kol s pneumatikami 15 x 4,00 a odděleně montovaných reflektorů. Na zaoblené přídi zůstala klasická maska s chromovaným rámečkem, která zastává funkci kapoty. Relativně pohodlný přístup do vozu umožňovaly dosti široké dveře se svislou klikou, otvírané proti směru jízdy. Atraktivním prvkem bylo před válkou módní dvoubarevné lakování a rozměrná posuvná střecha »šíbr«. Rezervní kolo bylo v ploché zádi. Hbitý vozík vážil jen 535 kilogramů a měl maximální rychlost asi 85 kilometrů v hodině. A však kupce zajímala patrně spíš spotřeba, která při rozumné jízdě činila asi 5,3 litru na 100 kilometrů. Pro svůj sympatický design a malé rozměry byl nový fiat překřtěn na Topolino Myšku. Své příznivce si rychle našel prakticky po celé Evropě licenčně jej vyráběla francouzská Simca a v Německu továrna NSU. Licenční výrobky se od své italské předlohy lišily jen v drobnostech. Z Německa, konkrétně od karosárny Weinsberg, pochází také zajímavý otevřený sporťáček s hluboko vykrojenými boky bez dveří, postavený na podvozku topolina. Po válce se vůz vyráběl pod označením 500 B; odlišoval se výkonnějším motorem OHV s 16,5 koňskými silami při 4400 otáčkách za minutu, stahovacími okénky ve dveřích, moderním dvouramenným volantem a zadní nápravou odpruženou poloeliptickými pery. Ke karosářským variantám přibyla užitková verze s poetickým názvem Giardiniera - Zahradnice, u které nalezla odezvu tehdejší americká móda dřevem obložených karoserií. V roce 1949 se objevil typ 500 C se značně přepracovanou karoserií s modernějšími blatníky, zapuštěnými reflektory a horizontálně žebrovanou širokou maskou. Byl k mání také jako plnohodnotné čtyřsedadlové kombi Giardiniera Belvedere, od roku 1951 s celoocelovou konstrukcí. V tomto modernějším kabátě vydržela »myška« 5CV z Fiatu a Simky jako přímý konkurent dalších zvířátek v nejnižší daňové třídě, »brouka« od Volkswagenu, »kachny« 2CV od Citrënu a »želvičky« 4CV od Renaultu až do roku 1955, kdy přišel do výroby neméně populární Fiat 600.
