"Je ze série GAZ 69B. Gorkovskij avtomobilnyj zavod jím zásoboval armády všech spřátelených bratrských zemí," říká Koucký, který si kvůli svému nablýskanému veteránu pořídil i jeden vrak. "Jednoho gáza mám na zahradě na náhradní díly, s druhým jezdím," směje se muž, který stejně dobře jako opravuje svého vojenského veterána, se umí postarat i o staré housle a akordeony. Je totiž původní profesí restaurátor a opravář hudebních nástrojů.
"Kdysi jsem chtěl amerického džípa. Ale když jsem pak kdesi na trampu potkal partičku džípařů, co měli od ponožek po kapesníky, nože a ešusy všechno US ARMY, vystřízlivěl jsem. Gazík je gazík. Neměnil bych," tvrdí muž, s nímž souhlasí i jeho drobná manželka.
"Nikdy jsem nechtěla ruské auto! Jako rodina jsme už jezdili snad úplně ve všem, kromě letadla. Dnes jsem ráda, že ho máme," směje se paní, která nedá na sovětský vůz dopustit. S prostorným teréňákem vyráží celá rodina na pravidelné
prázdninové jízdy. "Nafouknete matraci, nasadíte okna a jste v suchu, i kdyby se čerti prali," prohlašuje šéf netradiční posádky.
Se zelenohnědě maskovaným vojenským autem nemají na cestách žádné větší problémy. "Kamarádí se s námi trampové, rybáři i myslivci. S českou vlaječkou na dveřích pak máme všude volno. Jen občas někde v hospodě zaslechnete bručení o ruských bolševicích. Na to je nejlepší nereagovat," říká muž oblečený stejně jako jeho žena a sedmiletý syn do zelenohnědých maskáčů a kanad.
Lidé, kteří propadli kouzlu terénních aut vyrobených v bývalém Sovětském svazu, se dokonce pravidelně scházejí. V Česku totiž existuje netradiční spolek - GAZ Klub ČR - mezi jehož členy se počítají všichni majitelé a milovníci ruských vozů značky GAZ.
"GAZ neboli Gorkovského automobilní závod vyráběl kromě terénních vozů i osobní. Do klubu tak patří i šílenci, co propadli kouzlu Careven, tedy sovětských volh," říká muž, jenž chce svého miláčka udržovat v provozu tak dlouho, jak to jen
půjde a jednou ho věnovat synovi.
 |
