"Většinou se jim říká Carevny. Ale ta moje je Cácorka," říká o své bledě zelené Volze-24 dvaadvacetiletý Jan Cihlář. On, stejně jako asi sedm desítek jemu podobných nadšenců, je hrdým vlastníkem vozu sovětské výroby a členem v Česku netradičního klubu majitelů a příznivců vozů sovětské značky GAZ.
"Volha je nádherný vůz. Prostorný, silný, krásný. Takový malý obývák," líčí Cihlář, který si nedávno k Cácorce pořídil kamarádku. Modrá Volha-2421 je v Česku raritou - je typem combi a těch se ve své době moc nevyrábělo. Ještě méně se jich ze
Sovětského svazu vyváželo.
"Říkalo se jí 'hangár', protože její interiér je opravdu prostorný. Tenhle typ kdysi používali jen ministři, taxikáři a pohřebáci," chlubí se šťastný majitel. Většina českých 'volhistů' má ke svým čtyřkolým miláčkům opravdový citový vztah - někteří je zdědili po rodičích, jiní s nimi kdysi jezdili jako šoféři prominentů.
"Vždycky jsem chtěl nějaké staré auto. Veterána, abych si ho mohl pěkně leštit. Když jsem v roce 1999 viděl film Díky za každé nové ráno, kde je záběr na taxík, který veze hlavní hrdiny, uvědomil jsem si, že je to volha - auto, které tady kdysi běžně jezdilo a už nejezdí! Tak jsem si ho pořídil," popisuje svou cestu za bílou Volhou-21 Tomáš Janda, předseda GAZ Klubu ČR.
Jeho miláček je jeden z modelů z roku 1968, který byl z Gorkovského automobilového závodu v Nižním Novgorodu určen na export. "Vozy na vývoz se lišily různými vylepšeními - měly silnější motor, chromy a různé lišty," popisuje Janda. Při svém objemu válců se volhy řadí mezi bavoráky a mercedesy, tedy auta i dnes počítaná k vyšší třídě, k luxusu, tvrdí Janda. Vzápětí ale vyjmenovává nevýhody takového komfortu: "Taky za ně platíme luxusní peníze. Nejen za provoz, ale i za povinné ručení, za benzín."
Netradiční sdružení GAZ Klub ČR, kterému Janda předsedá, vzniklo v červenci 2001 a dnes už má asi 80 členů a desítky nadšených příznivců. Mezi jeho sympatizanty nepatří jen majitelé vozů Volha, ale všichni milovníci vozů sovětské značky GAZ -
gazíků, pick-upů, tater. Klub pořádá pravidelná setkání svých členů i s jejich miláčky, organizuje spanilé jízdy, výstavy, soutěže, burzy náhradních dílů.
Nejen předsedu klubu občas překvapí smíšené reakce lidí na naleštěné krasavice značky Volha. Přitom si mnozí z těch, co se dívají nevraživě, pamatují sovětské vozy už jen z povinně navštěvovaných sovětských filmů a obrázků učebnic ruského jazyka.
"Lidi to v sobě pořád mají. Doba od 'cinkání klíčů' není zas tak daleko. Někteří jsou nadšení, zatlačí slzu, protože vůz třeba používali. Někteří si dokážou i odplivnout," říká a popisuje, jak při srpnovém srazu ve Veselí nad Lužnicí, kde na náměstí prezentovali 27 nablýskaných volh, dostala jedna z obyvatelek klidného městečka strach z nového příchodu bolševiků. "S pohrdavým pohledem si odplivla, když zjistila, že jsme fandové aut ze SSSR," nechápe Janda, pro kterého je jeho Volha-21 vášní a životní láskou a z garáže ji vytahuje pouze tehdy, když si chce den opravdu užívat.
"Je to komfortní, prostorný vůz. Stáhnete si okýnka a vychutnáváte romantickou jízdu. Pohádka," rozplývá se mladík, který na běžné ježdění používá zásadně starou škodovku.
Více informací poskytují fandové ruských automobilů na internetových stránkách www.gaz.cz.
