Fiat 8V Supersonic Ghia, který se prodal v přepočtu za více než 40 milionů...

Fiat 8V Supersonic Ghia, který se prodal v přepočtu za více než 40 milionů korun. | foto: bonhams.com

Nadzvukový Fiat 8V byl prodejní propadák. Teď ho koupili za 43 milionů

  • 12
Osmiválcové kupé s karosérií od Carozzeria Ghia Torino je považováno za jeden z nejkrásnějších a nejcennějších fiatů všech dob. Jeden z patnácti vyrobených exemplářů, který zaujal i slavným jménem v techničáku, vydražila vyhlášená aukční síň Bonhams za skoro dva miliony amerických dolarů.

Model Supersonic, který se za 1,815 milionu dolarů (to je 43,5 milionu korun) vydražil v aukci prestižního domu Bonhams, má za sebou i velmi zajímavou historii. Jeho automobilový životopis se údajně datuje od 14. července roku 1953, kdy byl podvozek číslo 000049 s motorem 000.085 odeslán z automobilky Fiat do karosárny Ghia pro stavbu desátého modelu Supersonic. Spekuluje se, že tento vůz určený pro K. T. Kellera, předsedu představenstva automobilky Chrysler, byl vystavený na ženevském autosalonu v roce 1954.

Asi o dva roky později byl vůz prodán do rukou prvního soukromého vlastníka, legendárního Lou Fageola, trojnásobného vítěze Gold Cupu závodních člunů. Podle dochovaných informací byl vůz ještě v původním továrním stavu vystavený u jamky číslo 18 na sedmém ročníku přehlídky elegance v kalifornském Pebble Beach. Poté byl Fageolův supersonic decentně přizpůsoben vkusu majitele. V souladu s tehdejším trendem byly na karoserii přinýtovány mohutnější ploutvičky, držák rezervního kola a další doplňky.

Fiat 8V Supersonic Ghia, který se prodal v přepočtu za více než 40 milionů korun.

Po smrti Fageola v roce 1961 zdědil vůz jeho syn Ray, který vozu částečně vrátil jeho původní tvary. Po dvou prozatímních vlastnících nakonec koupil „otovu“ s číslem podvozku 000049 v roce 1979 automobilový nadšenec, jenž okamžitě rozpoznal jeho historickou hodnotu.

Řadu let se pak usilovně snažil vrátit supersoniku tovární vzhled a specifikaci, ale štěstí mu nepřálo. Největším problémem celé renovace byl chybějící karburátorový osmiválec, jeho místo pod kapotou totiž během let nahradil agregát Chevrolet vybavený mechanickým vstřikováním paliva. Definitivní zvrat nastal až v březnu 2007, kdy se majiteli podařilo sehnat původní motor s číslem 000.085. Ačkoliv se pohonná jednotka po více než 40 letech sešla se svým podvozkem, na voze stále chyběla řada původní dílů, které bylo zapotřebí zreplikovat.

Fiat 8V Supersonic Ghia, který se prodal v přepočtu za více než 40 milionů...

Aby bylo finální dílo co možná nejvěrnější originálu, oslovil jeho restaurátor Paula Lazarose, majitele prvního soukromého Fiatu 8V Supersonic. Jeho pomoc byla pro úspěšnou realizaci projektu klíčová. Lazaros totiž v polovině padesátých let pracoval u Paula Faraga, od kterého v roce 1955 koupil nejstarší prototyp ve zcela původním stavu a s pouhými 17 tisíci mílemi na tachometru. Lazaros navíc na voze za více než 50 let neprovedl žádné úpravy, jeho exemplář byl tak patrně nejdochovalejší a dokonale posloužil jako předloha pro uvedení renovovaného vozu do původního stavu.

Po osmi letech práce a investicích přesahujících 600 tisíc dolarů byla renovace úspěšně dokončena. Unikátní tyrkysový Fiat 8V Supersonic byl v aukci pořádanou prestižním britským domem Bonhams prodán novému majiteli za 1 815 000 dolarů. Lazarosův vůz vydražila v roce 2013 aukční síň Gooding & Company v arizonském Scottsdale za 1 760 000 dolarů.

Otto Vu

Poválečná euforie však dala vzniknout řadě unikátních modelů. Ve válkou zbídačené Itálii se díky Marshallově plánu podařilo restartovat automobilový průmysl velmi rychle, a tak už na konci čtyřicátých let Fiat pomýšlel na rozšíření výrobního programu. Pro předválečné modely 500, 1100 a 1500 už chystal nástupce a v plánu měl i velký luxusní sedan pro šest osob poháněný šestiválcovým motorem.

Návrhem modelu, se kterým chtěl tehdejší prezident Fiatu Vittorio Valletta prorazit i do zámoří, byl v roce 1948 pověřen technický ředitel Dante Giacosa. Ten záhy upustil od myšlenky šestiválcového pohonu a začal pracovat na konstrukci prestižnější osmiválcové jednotky, kterou Fiat vyvíjel už před válkou.

Malá kupní síla na obou stranách Atlantiku ale brzy donutila turínskou automobilku přehodnotit ambiciózní plány. Z luxusního sedanu v americkém stylu sešlo, zelenou dostaly především malé ekonomické modely. Nově vyvinutý vidlicový osmiválec složený ze dvou litrových čtyřválců se 70° úhlem sevření válců však dlouho ladem neležel. Giacosa přesvědčil Vallettu k použití motoru v lehkém sportovním modelu a spolu s designérem Fabiem Luigi Rapim, tvůrcem modelu Isotta Fraschini Tipo 8C Monterosa, a specialistou na závodní vozy Carlem Salamanem se pustil do práce.

Už o dva roky později, v březnu 1952, Fiat na ženevském autosalonu šokoval dvoumístným sportovním modelem nazvaným 8V (jméno V8 měl v té době již patentově chráněný Ford pro jeden ze svých modelů, Fiat proto údaj o počtu a konfiguraci válců ve jménu zaměnil a vytvořil tak hovorové označení Otto Vu).

Více než jménem sportovní Fiat zaujal aerodynamickým tvarem karosérie a použitou technikou. První provedení modelu 8V byla specifická dlouhou kapotou, bohatě zdobenou maskou chladiče s integrovanými hlavními světlomety, dvoudílným čelním sklem a krytými zadními koly. Některé verze byly vybaveny předními směrovými světly, jiné zase postrádaly nárazníky nebo aerodynamické kryty kol.

V roce 1953 dostalo „ottovu“ dvojité přední světlomety a nové nárazníky s gumovými špalíky a drobnými stylistickými změnami prošlo i o rok později. Na turínském autosalonu v roce 1954 se představil ještě prototyp s laminátovou karoserií, na sériovou verzi už ale nedošlo. Pro nezájem ze strany zákazníků byla výroba v témže roce definitivně ukončena. Fiat 8V byl cenově velmi nákladný, s ostatními modely značky totiž sdílel jen minimum komponentů.

Ze sériových Fiatů podědil prakticky jen nezávislé zavěšení všech kol. Přední bylo převzato z modelu 1100, zadní zavěšení pocházelo z přední osy terénní Campagnoly. Velkou část mechanických komponentů do vozu dodávala automobilka Siata, která fiatu vypomáhala už od roku 1926 vždy, když neměl dostatečnou výrobní kapacitu.

Fiat 8V series 2

Srdce závodníka

O pohon fiatu „ottovu“ se staral vidlicový osmiválec označený typ 104, který zaujal nejen neobvyklým rozevřením válců 70°, ale i hliníkovou mazací skříní, kovaným klikovým hřídelem, leštěnými sacími kanálky, nerezovým výfukovým potrubím a dalšími pokročilými závodními komponenty. Ze zdvihového objemu 1996 cm3 produkoval výkon 77 kW (105 koní) při 5 600 otáčkách za minutu a modelu ve standardním provedení uděloval maximální rychlost 190 km/h.

Motor za svůj nedlouhý život prošel dvěma výkonovými úpravami. U verze 104.003 s párem dvojitých karburátorů Weber byl jeho výkon zvýšen na 85 kW (115 koní), poslední verze 104.004 s modifikovanými hlavami válců dokázala díky výkonu 93 kW (127 koní) Fiat 8V rozhýbat až na 210 km/h.

Přenos hnací síly na zadní kola zajišťovala čtyřstupňová převodovka. Na všech kolech byly použity bubnové brzdy. Lehká samonosná karosérie byla vyztužena dvěma podélnými nosnými trubkami a celý vůz vážil jen 997 kilogramů.

Ačkoliv se mohlo „ottovu“ směle měřit s tehdejšími modely od Ferrari a Maserati, prodejně se nikdy nedokázalo prosadit. Během dvou let Fiat vyrobil asi jen 200 motorů řady 104 a postavil pouze 114 exemplářů modelu 8V. Část osmiválcových motorů odkoupila od Fiatu Siata, která stavěla vlastní modely z komponentů turínské automobilky už od poloviny dvacátých let. Ta pohonné jednotky původně navržené pro velký luxusní sedan montovala do lehkého sportovního kupé Siata 208S s karosérií od firmy Stabilimenti Farina, patřící jednomu z deseti bratrů Battisty Fariny, později Pininfariny. Siata 208S vážila jen 780 kilogramů a dosahovala rychlosti přes 200 km/h.

Původní karosérii navrženou Fabiem Luigi Rapim a vyráběnou v mateřské továrně v turínském Lingottu nakonec obléklo asi jen čtyřicet Fiatů 8V. Podobné množství vozilo karosérii od firmy Zagato, která od Fiatu koupila 32 kompletních podvozků. Jelikož první čtveřice vozů měla namontovanou i větší část karoserie, dostal model nazvaný Elaborata Zagato jen hliníkovou střechu se dvěma specifickými boulemi a jiný tvar oken. Další exempláře od italské karosárny Zagato už nesly vlastní rukopis, který se zpravidla lišil kus od kusu.

Poznávacími znaky Otto Vu od Zagata byla jednoduchá oválná maska chladiče, drátěná kola nebo panoramatické zadní okno. Asi nejhezčím modelem karosárny z Terrazzana byla Berlinetta, se kterou syn zakladatele, Elio Zagato přezdívaný Dr. Elio zaznamenal nezapomenutelné vítězství na berlínském okruhu Avus v roce 1955. Na bázi modelu 8V postavily u Zagata v roce 1953 i krásný spider, otevřený dvoumístný model s panoramatickým čelním oknem zasazeným do tenkého chromovaného rámu.

Oblíbenec u designérů

Potenciál sportovního Fiatu učaroval i dalším italským designérským studiím. Battista Pinin (tzn. nejmladší) Farina zakladatel věhlasného studia Pininfarina po druhé světové válce tvaroval karoserie pro většinu italských automobilek, originál na podvozku osmiválcového fiatu proto nemohl v jeho portfoliu chybět. Jeho Berlinetta Speciale postavená pro místopředsedu Fiatu Johna Nasiho debutovala na ženevském autosalonu v roce 1955. Elegantní dvoumístné kupé ale na rozdíl od konkurenčních kreací nebylo tak originální. Jeho karoserie totiž nesla řadu vizuálních prvků známých už z Ferrari 375, představeného o rok dříve.

Velmi extravagantní tvary navrhl pro Fiat 8V v roce 1952 i Giovanni Michelotti začínající tehdy svou kariéru v turínském studiu Carrozzeria Vignale. Kupé s názvem Demon Rouge (rudý ďábel) sice nepatřilo k nejpohlednějším verzím, přitahovalo však nečekaně mnoho pozornosti. Rudě lakovaná karoserie měla velmi originální aerodynamické tvary, panoramatické čelní a zadní okno, prosklenou střechu, zadní blatníky ve tvaru ploutví a obří černě lakovaný převis střechy nad zadním oknem. O poznání pohlednější karoserii dostalo Coupé Vignale, které se chlubilo výraznou maskou chladiče a bohatým chromovým zdobením, nebo model kupé z roku 1953, Berlinetta a kabriolet Vignale.

Fiat 8V Supersonic Ghia, který se prodal v přepočtu za více než 40 milionů...

Asi nejhezčí karoserie pro Fiat Otto Vu vyrobilo další turínské studio, Carrozzeria Ghia, které v padesátých letech spolupracovalo s americkým koncernem Chrysler. Kromě jedinečného, ale téměř neznámého kupé, které navrhl Mario Boano, nedoceněný designér a majitel Ghie v letech 1944-1954, karosárnu proslavil v poválečné éře především model s názvem Supersonic (nadzvukový). Sportovní kupé navržené Giovannim Savonuzzim, který měl v té době na kontě už několik variant modelu Cisitalia 202 (jeden z osmi vozů oceněných newyorským muzeem moderního umění za přínos v oblasti designu), bylo charakteristické čistý expresivním stylem inspirovaným v letectví.

Aerodynamická karoserie s proudnicovými tvary a typicky americkými ploutvičkami na zádi ale slavila svou premiéru s motorem jiné italské značky. Savonuzzi se ještě před spoluprací s Ghiou seznámil s nadějným mechanikem a automobilovým závodníkem Virgiliem Conrerem a na odladěné technice z Alfy Romeo 1900 a komponentech z Fiatu a Lancie postavili první Supersonic pro bohatého švýcarského klienta. Originální závodní model označený Conrero - Alfa Romeo 1900 Coupé Ghia ale dlouhý život nečekal. V legendární rallye Mille Miglia v roce 1953 posádka Fehlmann / Vuille havarovala, vůz se startovním číslem 453 se ocitl v plamenech a byl téměř zničen.

Fiat 8V Zagato

Nevšední tvary karoserie, která se předtím představila na autosalonu v Turíně, zapůsobily na Virgila Exnera a Paula Faraga pracující u Chrysleru. Luigi Segre, designér, automobilový inženýr a budoucí prezident karosárny Ghia (od roku 1954) na základě jejich kladných ohlasů rozhodl o výrobě dalších vozů s karosérií Supersonic pro severoamerický trh. Majitelem prvního soukromého prototypu se stal Paul Farago, který přišel s myšlenkou postavit další modely Supersonic na bázi Fiatu 8V. V následujících letech vzniklo u Ghie dalších sedm exemplářů, než byl projekt kvůli mechanickým problémům ukončen. S technikou Fiatu pak vzniklo ještě dalších šest vozů včetně speciálního modelu s vinutými pružinami Willment Ghia 427 Coupé postaveného pro Johna Willmenta, majitele britského závodního týmu. Další tři supersoniky dostaly techniku z Jaguaru XK120 a jeden unikátní exemplář dostal orgány z Aston Martinu DB2/4.

Fiat „otovu“ nikdy nebyl komerčně úspěšný, ale mnoha úspěchů dosáhl na závodních tratích. První si připsal už v roce 1952, kdy se v náročném závodě Mille Miglia umístil díky posádce Vincenzo Auricchio / Pierro Bozzinina na pátém místě ve své kategorii a celkově patnáctý. Ještě lepších výsledků Fiat 8V dosáhl i v následujících ročnících a pravidelně sbíral vavříny i v jiných soutěžích. V letech 1956-1969 například nepřetržitě vítězil v italském šampionátu cestovních vozů v kategorii do objemu 2 litrů.

Fiat Otto Vu si vydobyl čestné místo v bohaté historii automobilismu a dnes patří k nejcennějším modelům turínské automobilky.