I na hlubší rýhy má Petr Tomášek vcelku jednoduchý recept. "Podle čísla barvy, která je uvedeno buď v technickém průkazu nebo na štítku přímo ve vozidle, se dá koupit konturovací tužka. Tu lze pořídit zhruba za sto padesát korun, nejlépe přímo u dealera té které automobilky. V nabídce jsou i metalizované odstíny. Práce s tužkou je jednoduchá a zvládne ji každý šikovnější motorista, opravené místo by se pak mělo ještě ošetřit leštěnkou a voskem."
Pokud je odřená větší plocha nebo byl poškozen plech a oprava byla náročnější, nezbývá než nechat poškozené místo nastříkat. "I oděrka velikosti pětikoruny si žádá nalakování daleko větší plochy," radí Petr Tomášek. "Když jde o metalizovaný odstín nebo o místo, kde se lomí barva, musí se lakovat ještě větší plocha, někdy dokonce celý opravovaný díl."
Majitelé nových vozů, u kterých ještě platí záruka na karoserii, by měli i s drobnými opravami navštěvovat autorizované servisy. "V momentě, kdy bude zákazník uplatňovat záruku na karoserii, respektive na nějaký díl, který byl opraven u nějakého soukromníka, nemá na záruku právo," varuje Zdeněk Číše ze servisu Škoda. "Díky počítačům se můžeme přesvědčit, zda bylo vozidlo opravdu opraveno ve značkovém servisu. Pokud ne, má motorista smůlu a opravu musí zaplatit ze své kapsy. To se týká i případného použití nekvalitních nebo již použitých náhradních dílů. Každý motorista by si měl uvědomit, že jen originální součástky dávají stoprocentní jistotu." Na druhou stranu však platí, že pro majitele starších vozů jsou značkové servisy zbytečným luxusem, s opravou se většinou dobře vypořádá každý jen trochu zkušený lakýrník a klempíř.
Ani při poškození plastových dílů, jako třeba nárazníků, mřížek, lišt a spoilerů není nic ztraceno. "Spravit jde skoro všechno, plasty se lepí, svařují, dodělávají, je zkrátka mnoho triků, jak za rozumné peníze poškozený díl opravit," tvrdí Petr Křížek, který se tomuto oboru věnuje už osm let. "Než koupit úplně nový nárazník na Opela Omegu za jedenáct tisíc, je lepší sehnat na vrakovišti za tři tisíce použitý a nechat ho za pětistovku nastříkat. Když je ten originální jen popraskaný nebo z něj kousky chybějí, je nejlepší nechat ho za tisícovku opravit a pak nastříkat." I u lepeného spoje lze zachovat celkovou pružnost materiálu, na druhou stranu třeba tvrzený plast se lepí dvousložkovými lepidly, která mají po zatvrdnutí pevnost kovu. Po nastříkání opraveného dílu většinou není na první pohled oprava vidět, bývá to patrné až po demontáži dílu.
I při opravách světlometů motorista často sáhne do peněženky hlouběji, než by musel. "Měl jsem rozbité světlo na Volkswagenu Corrado, respektive jen roztříštěné sklo," vzpomíná Jan Zelenka z Prahy. "Celý reflektor se dá koupit nový asi za šest tisíc korun, na vrakovišti jsem jej nakonec pořídil za polovic. Teprve později jsem zjistil, že jsem mohl koupit jen samotné sklo, které přijde na tisícikorunu." Podobnou situaci může prožít každý. Ti zkušení míří rovnou na vrakoviště, nebo se ptají jen po rozbitém skle. Kdo kupuje použitý reflektor, měl by si dát velký pozor, aby měl všechny držáky a aby fungovalo i jeho případné elektrické či mechanické nastavování. To se týká i zadních světlometů nebo blikačů, které se navíc často jen zacvakávají na svoje místo. Ulámané držáky lze jen těžko pevně přilepit.
Při každé nehodě se vyplatí následky prokonzultovat s někým zkušeným. "Neubrzdil jsem svoje Mitsubishi a lehce havaroval přední část," dává příklad Jindřich Drmota z Chomutova. "Zatímco v odborném servisu odhadli předběžnou cenu dvacet pět tisíc korun, nakonec jsem opravu zvládl za rovných deset tisíc. Světlo jsme koupil na vrakovišti, blatník narovnal doma v garáži, nárazník svařil kamarád a lakýrník to všechno dokonale zamaskoval."
Pokud je odřená větší plocha nebo byl poškozen plech a oprava byla náročnější, nezbývá než nechat poškozené místo nastříkat. "I oděrka velikosti pětikoruny si žádá nalakování daleko větší plochy," radí Petr Tomášek. "Když jde o metalizovaný odstín nebo o místo, kde se lomí barva, musí se lakovat ještě větší plocha, někdy dokonce celý opravovaný díl."
Majitelé nových vozů, u kterých ještě platí záruka na karoserii, by měli i s drobnými opravami navštěvovat autorizované servisy. "V momentě, kdy bude zákazník uplatňovat záruku na karoserii, respektive na nějaký díl, který byl opraven u nějakého soukromníka, nemá na záruku právo," varuje Zdeněk Číše ze servisu Škoda. "Díky počítačům se můžeme přesvědčit, zda bylo vozidlo opravdu opraveno ve značkovém servisu. Pokud ne, má motorista smůlu a opravu musí zaplatit ze své kapsy. To se týká i případného použití nekvalitních nebo již použitých náhradních dílů. Každý motorista by si měl uvědomit, že jen originální součástky dávají stoprocentní jistotu." Na druhou stranu však platí, že pro majitele starších vozů jsou značkové servisy zbytečným luxusem, s opravou se většinou dobře vypořádá každý jen trochu zkušený lakýrník a klempíř.
Ani při poškození plastových dílů, jako třeba nárazníků, mřížek, lišt a spoilerů není nic ztraceno. "Spravit jde skoro všechno, plasty se lepí, svařují, dodělávají, je zkrátka mnoho triků, jak za rozumné peníze poškozený díl opravit," tvrdí Petr Křížek, který se tomuto oboru věnuje už osm let. "Než koupit úplně nový nárazník na Opela Omegu za jedenáct tisíc, je lepší sehnat na vrakovišti za tři tisíce použitý a nechat ho za pětistovku nastříkat. Když je ten originální jen popraskaný nebo z něj kousky chybějí, je nejlepší nechat ho za tisícovku opravit a pak nastříkat." I u lepeného spoje lze zachovat celkovou pružnost materiálu, na druhou stranu třeba tvrzený plast se lepí dvousložkovými lepidly, která mají po zatvrdnutí pevnost kovu. Po nastříkání opraveného dílu většinou není na první pohled oprava vidět, bývá to patrné až po demontáži dílu.
I při opravách světlometů motorista často sáhne do peněženky hlouběji, než by musel. "Měl jsem rozbité světlo na Volkswagenu Corrado, respektive jen roztříštěné sklo," vzpomíná Jan Zelenka z Prahy. "Celý reflektor se dá koupit nový asi za šest tisíc korun, na vrakovišti jsem jej nakonec pořídil za polovic. Teprve později jsem zjistil, že jsem mohl koupit jen samotné sklo, které přijde na tisícikorunu." Podobnou situaci může prožít každý. Ti zkušení míří rovnou na vrakoviště, nebo se ptají jen po rozbitém skle. Kdo kupuje použitý reflektor, měl by si dát velký pozor, aby měl všechny držáky a aby fungovalo i jeho případné elektrické či mechanické nastavování. To se týká i zadních světlometů nebo blikačů, které se navíc často jen zacvakávají na svoje místo. Ulámané držáky lze jen těžko pevně přilepit.
Při každé nehodě se vyplatí následky prokonzultovat s někým zkušeným. "Neubrzdil jsem svoje Mitsubishi a lehce havaroval přední část," dává příklad Jindřich Drmota z Chomutova. "Zatímco v odborném servisu odhadli předběžnou cenu dvacet pět tisíc korun, nakonec jsem opravu zvládl za rovných deset tisíc. Světlo jsme koupil na vrakovišti, blatník narovnal doma v garáži, nárazník svařil kamarád a lakýrník to všechno dokonale zamaskoval."
 Konturovací tužka si snadno poradí s drobnými škrábanci a oděrkami. |
