Automobilové rallye vyžadují odvahu a hodně času i peněz. Vládnou jim muži - v cizině stejně jako v Česku. Pro ženu není lehké do tohoto světa vstoupit, zvlášť když se nemíní spokojit s postavením navigátorky a chopí se volantu soutěžního speciálu. Dvě české dívky, které se pravidelně věnují špičkovému rallyesportu jako pilotky, to jen potvrzují. A přiznávají ještě další podobnost. Kromě koní pod kapotou závodního auta mají rády i koně živé.
Je snazší zkrotit desítky koní výkonu soutěžního automobilu, nebo jednoho živého koně vychovaného pro dostihy či skokanské soutěže? Kateřina Trojanová a Miluše Davidová, jediné dvě ženy, které pravidelně startují jako řidičky v českých rallye, dlouho krčí rameny, a pak se shodují: "Jak kdy, ale především neumíme pořádně ani jedno, ani druhé. Závodní auto nás umí pořádně překvapit stejně jako kůň." Obě dívky dělí přízeň mezi rallyesport a jezdecká klání. V koňských sedlech odstartovaly sportovní kariéru a přinesly si odtud odvahu, vytrvalost i fyzickou kondici. Teď pravidelně střídají otěže s volanty soutěžních vozů. "Čas dělíme zhruba půl na půl," vysvětlují. Nástupnic Elišky Junkové či z posledních let známějších Michele Mountonové nebo Isolde Holderiedrové je jako šafránu, a to nejen v tuzemsku. Obě české jezdkyně rallye tvrdí, že proniknout do světa rychlostních zkoušek nebylo lehké. Netají, že muži na ně hleděli dlouho skrz prsty. Později se pánům za volanty soutěžních speciálů příliš nezamlouvalo, že je křehké pilotky porážejí. "Když někteří jezdci zjistili, že se mnou v rychlostní zkoušce prohráli, tak dávali nelibost docela najevo. Hledali na mém autě nějaké zvláštní úpravy, prostě mužská ješitnost byla znát. V posledních soutěžích to už bylo jinak. Smířili se s tím, že nejsou všichni rychlejší než já. Myslím, že mě docela berou," míní Pražanka Kateřina Trojanová. Její konkurentka Miluše Davidová z Plzně souhlasí: "Už si zvykli, ale občas poznámku slyším. Neříkají to urážlivě, převádějí všechno do humoru. Ovšem určitá nelibost je v tónu hlasu některých závodníků přece jen znát," konstatuje. Štíhlá blondýnka Kateřina Trojanová měla cestu mezi rychlá auta usnadněnu - v rodině Trojanů nebyla ničím novým. Otec Karel startoval v automobilových soutěžích od sedmdesátých let a opustil je teprve před dvěma roky. Bratr stejného jména je už po několik sezon v popředí českého šampionátu. Strýc Zdeněk nechybí za televizní kamerou snad žádného sportovního přenosu, obzvláště je-li z motoristického prostředí. "Asi to nemohlo dopadnout jinak, rodinné geny se projevily. A to jak u koní, tak u automobilů. Táta mi byl příkladem a dodnes jej mám za vzor. Snad jen jeho vyhlášené havárie bych zažít nemusela," usmívá se čtyřiadvacetiletá Kateřina Trojanová, která se rallyesportu věnuje čtvrtým rokem a po rychlostních zkouškách prohání vůz Daewoo Lanos. Ovšem ani ona se haváriím nevyhnula. Nejtěžší zažila vloni při klatovské Rallye Šumava. Paradoxně ne na rychlostní zkoušce, ale v běžném provozu. "Spěchala jsem na start rychlostní zkoušky a udělala jsem chybu při předjíždění nákladního auta. Dodnes mě to straší, ale naštěstí se mně ani spolujezdkyni Markétě Foglarové nic nestalo." Poněkud jiná byla pouť k volantu soutěžního auta v případě pětadvacetileté brunetky Miluše Davidové. V její rodině závodění nemá tradici, mezi závodníky ji přivedli kamarádi. "První závod byl divoký rallyecross v Sedlčanech, pak následoval před dvěma roky první opravdový závod do vrchu. Ale nebýt mariánskolázeňského Petra Čečila, který se automobilovým soutěžím a závodům věnuje celá desetiletí, asi bych na startu rallye nikdy nestála. Moc mi pomohl," vysvětluje Miluše Davidová. Na rallye, které absolvuje se Škodou Felicia, ji doprovázejí otec a sestra Eva. "Maminka raději zůstává doma. Nemá na to nervy." Automobilové rallye jsou tvrdý sport. Posádky usedají do auta jeden den po ránu a v cíli jsou druhý den vpodvečer. Na ženskou parádu není prostor. Oční stíny či podobné zkrášlení by pod litry potu v helmách a nehořlavých kombinézách vzaly rychle za své. "Ani mi to nepřijde, že se pro závody nelíčím. Zvykla jsem si na to už při koních. Takový distanční dostih je něco podobného jako rallye," upozorňuje Kateřina Trojanová. Pořadatelé tuzemských soutěží tak mohou vypisovat dámský pohár, neboť obě dívky startují až na výjimečné situace vždy s navigátorkami. To si přejí jejich sponzoři. Obě se jen usmívají při otázce, zda mezi nimi panuje rivalita. "Vím, že se o nás v kuloárech hovoří jako o velkých soupeřkách a o tom, že se nemůžeme ani cítit. Ale vidím to takhle: na Kateřinu zatím vůbec po sportovní stránce nemám, má za sebou mnohem více rallye než já. A každá rychlostní zkouška je zkušeností k nezaplacení," říká Miluše Davidová. Její zkušenější soupeřka také odmítá slova o rivalitě. "Naopak jsem ráda, že už nejsem mezi piloty jediná žena. Hned při prvním společném podniku jsem za Miluškou zašla, abychom se seznámily," vysvětluje Kateřina Trojanová.
Je snazší zkrotit desítky koní výkonu soutěžního automobilu, nebo jednoho živého koně vychovaného pro dostihy či skokanské soutěže? Kateřina Trojanová a Miluše Davidová, jediné dvě ženy, které pravidelně startují jako řidičky v českých rallye, dlouho krčí rameny, a pak se shodují: "Jak kdy, ale především neumíme pořádně ani jedno, ani druhé. Závodní auto nás umí pořádně překvapit stejně jako kůň." Obě dívky dělí přízeň mezi rallyesport a jezdecká klání. V koňských sedlech odstartovaly sportovní kariéru a přinesly si odtud odvahu, vytrvalost i fyzickou kondici. Teď pravidelně střídají otěže s volanty soutěžních vozů. "Čas dělíme zhruba půl na půl," vysvětlují. Nástupnic Elišky Junkové či z posledních let známějších Michele Mountonové nebo Isolde Holderiedrové je jako šafránu, a to nejen v tuzemsku. Obě české jezdkyně rallye tvrdí, že proniknout do světa rychlostních zkoušek nebylo lehké. Netají, že muži na ně hleděli dlouho skrz prsty. Později se pánům za volanty soutěžních speciálů příliš nezamlouvalo, že je křehké pilotky porážejí. "Když někteří jezdci zjistili, že se mnou v rychlostní zkoušce prohráli, tak dávali nelibost docela najevo. Hledali na mém autě nějaké zvláštní úpravy, prostě mužská ješitnost byla znát. V posledních soutěžích to už bylo jinak. Smířili se s tím, že nejsou všichni rychlejší než já. Myslím, že mě docela berou," míní Pražanka Kateřina Trojanová. Její konkurentka Miluše Davidová z Plzně souhlasí: "Už si zvykli, ale občas poznámku slyším. Neříkají to urážlivě, převádějí všechno do humoru. Ovšem určitá nelibost je v tónu hlasu některých závodníků přece jen znát," konstatuje. Štíhlá blondýnka Kateřina Trojanová měla cestu mezi rychlá auta usnadněnu - v rodině Trojanů nebyla ničím novým. Otec Karel startoval v automobilových soutěžích od sedmdesátých let a opustil je teprve před dvěma roky. Bratr stejného jména je už po několik sezon v popředí českého šampionátu. Strýc Zdeněk nechybí za televizní kamerou snad žádného sportovního přenosu, obzvláště je-li z motoristického prostředí. "Asi to nemohlo dopadnout jinak, rodinné geny se projevily. A to jak u koní, tak u automobilů. Táta mi byl příkladem a dodnes jej mám za vzor. Snad jen jeho vyhlášené havárie bych zažít nemusela," usmívá se čtyřiadvacetiletá Kateřina Trojanová, která se rallyesportu věnuje čtvrtým rokem a po rychlostních zkouškách prohání vůz Daewoo Lanos. Ovšem ani ona se haváriím nevyhnula. Nejtěžší zažila vloni při klatovské Rallye Šumava. Paradoxně ne na rychlostní zkoušce, ale v běžném provozu. "Spěchala jsem na start rychlostní zkoušky a udělala jsem chybu při předjíždění nákladního auta. Dodnes mě to straší, ale naštěstí se mně ani spolujezdkyni Markétě Foglarové nic nestalo." Poněkud jiná byla pouť k volantu soutěžního auta v případě pětadvacetileté brunetky Miluše Davidové. V její rodině závodění nemá tradici, mezi závodníky ji přivedli kamarádi. "První závod byl divoký rallyecross v Sedlčanech, pak následoval před dvěma roky první opravdový závod do vrchu. Ale nebýt mariánskolázeňského Petra Čečila, který se automobilovým soutěžím a závodům věnuje celá desetiletí, asi bych na startu rallye nikdy nestála. Moc mi pomohl," vysvětluje Miluše Davidová. Na rallye, které absolvuje se Škodou Felicia, ji doprovázejí otec a sestra Eva. "Maminka raději zůstává doma. Nemá na to nervy." Automobilové rallye jsou tvrdý sport. Posádky usedají do auta jeden den po ránu a v cíli jsou druhý den vpodvečer. Na ženskou parádu není prostor. Oční stíny či podobné zkrášlení by pod litry potu v helmách a nehořlavých kombinézách vzaly rychle za své. "Ani mi to nepřijde, že se pro závody nelíčím. Zvykla jsem si na to už při koních. Takový distanční dostih je něco podobného jako rallye," upozorňuje Kateřina Trojanová. Pořadatelé tuzemských soutěží tak mohou vypisovat dámský pohár, neboť obě dívky startují až na výjimečné situace vždy s navigátorkami. To si přejí jejich sponzoři. Obě se jen usmívají při otázce, zda mezi nimi panuje rivalita. "Vím, že se o nás v kuloárech hovoří jako o velkých soupeřkách a o tom, že se nemůžeme ani cítit. Ale vidím to takhle: na Kateřinu zatím vůbec po sportovní stránce nemám, má za sebou mnohem více rallye než já. A každá rychlostní zkouška je zkušeností k nezaplacení," říká Miluše Davidová. Její zkušenější soupeřka také odmítá slova o rivalitě. "Naopak jsem ráda, že už nejsem mezi piloty jediná žena. Hned při prvním společném podniku jsem za Miluškou zašla, abychom se seznámily," vysvětluje Kateřina Trojanová.
