Čím vším už jste jezdila?
To mám všechna auta vyjmenovat?
To jich bylo tolik?
Nebylo, ale co když si na všechna nevzpomenu?
Nevadí, tak alespoň ta, na která si vzpomenete…
Začnu u toho úplně prvního, na které nejde zapomenout. Byl to žigulík, kombík, půjčený od kamaráda. S ním jsem jela prakticky hned, jak jsem dostala řidičský průkaz. Dokonce jsem si jako řidičský zajíc hned troufla na takové trasy jako z Mostu do Chebu, čehož jsem si tehdy hrozně považovala. A k tomu autu se váže i jedna moje příhoda už nikdy nepřekonaná.
Do Chebu jsem jela za tetou. Bylo to v létě, v čase hub. A moje teta je vášnivá houbařka. Navíc nemá auto. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme vyrazily do lesa na houby. Zaparkovala jsem v takovém mírném, opravdu hrozně mírňoučkém svahu - a šly jsem na houby. Když jsme se vrátily, došlo mi, že couvat do svahu, mezi stromy a ještě k tomu s ruční brzdou, kterou jsem neuměla ovládat, že to všechno dohromady s úplně čerstvým řidičákem nezvládnu. Víte, jak jsem to vyřešila?
Nevím. Šly jste na stop?
Kdepak, přece jsem měla řidičský průkaz. Požádala jsem tetu, aby mi podržela volant, a vlezla jsem si pod volant k pedálům.
Ježíši, proč?
No, tak mi přišlo, že rukama pedály zvládnu líp.
Aha. A co na to teta?
No, říkala mi, že nikdy netušila, jak je to couvání složitá záležitost. Myslím, že u toho měla trochu rozšířené oči a v nich hodně velké překvapení.
Tak to tedy věřím, že na žigulíka nezapomenete. Ale zkuste ještě zavzpomínat na nějaké další auto...
Následovalo Suzuki Baleno, pak mi na chvíli půjčili dokonce i terénní vitaru a následovala Honda Accord. Ta už byla trochu ojetá, zato čistě moje. Pak přišlo Volvo 40, to už nové. Ale s ním jsem se na dálnici vybourala.
To mě ale docela zajímá. Povídejte, jak to tehdy bylo...
Bylo to tak před pěti lety, typická chyba za deště - jela jsem na poměry, jaké byly, moc rychle, chytla jsem akvaplaning, následovaly hodiny, a pak dokonce i kotrmelec přes střechu zase zpátky na kola. I když se nikomu nic nestalo, bylo to moc nepříjemné. Auto skončilo sice ve šrotu, ale policisté mi na místě říkali, že jsem měla štěstí na typ auta. Být to v jiném, mohlo to skončit o dost hůř. Proto jsem se také rozhodla pořídit si jako další auto značku Saab. Toho jsem měla až donedávna, kdy jsem přesedlala na Citroën C5.
Dá se říci, že jste vyzkoušela už poměrně dost aut. Přilnula jste k některému z nich nějak víc?
A to jsem mezitím řídila i spoustu jiných vozů. Ale že bych některé auto měla nějak zvlášť oblíbené, to ne. Snad jen toho saabíka, měla jsem ho čtyři roky.
Kolik jste na něm najela?
Dost. Má už najeto přes dvě stě tisíc.
To tedy všechna čest, to už skutečně patříte mezi zkušené řidiče…
Já si to také myslím. A řeknu vám, že to vycítím, když někoho vezu, že se vedle mě nebojí.
Jak to vycítíte?
Tak, prostě vycítím, já lidi vedle sebe umím vnímat. Cítím vibrace, když se někdo bojí.
Takže cítíte i to, vedle koho se nebát sedět, když sám řídí?
Ano, taky.
Můžete být konkrétní?
Dobrý řidič je Karel Gott, Monika Absolonová.
Jak si vybíráte auta?
Musí být pohodlné a bezpečné. Jako je ten citroën. Vejdou se mi tam i tanečníci a ještě plno bagáže, kterou potřebujeme na vystoupení. A to hydraulické pérování, to je bezva!
Vy jste ale znalec…
Moc ne, ale trochu už o autech vím. A že má citroën jiné pérování, to přece ví snad každý, ne?
To si nejsem jist. Kterým dopravním prostředkem cestujete nejraději?
O tom jsem nepřemýšlela... Asi nejvěrnější jsem opravdu autům. Ale naopak vám řeknu, co ráda nemám. Už jsem opravdu cestovala snad vším, od tramvaje přes vlaky, lodě až po letadla. Ale těch letadel se v posledních letech nějak bojím.
Hodně?
Hodně. Dokonce tak, že jsem odmítla nabídky, kam bych musela za zpíváním létat. Já jsem si vlastně sedla do letadla naposledy před čtyřmi roky při cestě na dovolenou. A od té doby ne.
Proč?
Když jsem o tom uvažovala, pak asi proto, že tam nemám události pod kontrolou. Ale vím, že s tím budu muset něco udělat. Spoléhám na meditaci. Jiný způsob vysvobození neznám.
