Dobový prospekt vozu Oltcit Club 11R vydaný Mototechnou v roce 1987

Dobový prospekt vozu Oltcit Club 11R vydaný Mototechnou v roce 1987 | foto: archiv autora

Automobilová doba kamenná: Oltcit zhmotnil socialistický šlendrián

  • 239
Zdaleka ne všechny veterány vyvolávají jen pozitivní emoce. Vtip je v tom, že pro sbírání různých rarit vůbec není nutná láska k oné značce. Koupě rozporuplného vozu je sice často nahlížena jako jistý druh perverze, ale zájem o nevšední model převáží a majitel je zpravidla navždy ztracen. A právě takový je také rumunský Oltcit.

Když se řekne rumunské auto, většina našinců si dnes představí klasickou dacii alias licenční Renault 12. Trochu neprávem se však zapomíná na jejího mladšího souputníka.

Výrobek rumunského závodu S.C. Automobile Craiova, jehož četné exempláře brázdily východoevropské silnice na sklonku údobí reálného socialismu i dlouho po něm, působil mezi zástupy škodovek, žigulíků či moskvičů jako zjevení. Po relativně velkém množství dovezených exponátů se však postupem času takřka slehla zem a to jak vinou nástupu západní konkurence, tak především mizernou kvalitou výroby.

Oltcit
Oltcit

Situace oltcitů byla o to horší, že na rozdíl od (ne zas o tak moc lepších) výrobků z Mladé Boleslavi ze stejné doby nemohl těžit ani z fanatického lokálního patriotismu, který udržuje při životě statisíce starých škodovek s motorem vzadu.

Původní podoba oltcitu vychází z konceptu Prototype Y, který v roce 1977 vyvinula automobilka Citroën na základě smlouvy s rumunským státem vedeným všemocným Nicolae Ceaușescem. Ostatně jazykově příbuzní Rumuni měli s Francouzi ty nejlepší zkušenosti už od dob zahájení produkce Dacie alias Renaultu 12.

Craiovská továrna byla dostavěna právě včas, aby v roce 1981 mohla začít chrlit do světa první třídveřové hatchbacky nezaměnitelného designu.

Na nesocialistických trzích se Oltcit prodával jako Citroën Axel, přičemž k mání byl s lepší výbavou, pětistupňovou převodovkou i silnější jednatrojkou.

Axel se prodával ve Francii, v Belgii, Nizozemsku, Rakousku a Itálii, jako oltcit ho nabízeli kromě zemí východního bloku také ve Velké Británii a Německu. Malý vůz měl být alternativou ke stárnoucí „kachně“, tedy Citroënu 2CV.

Na vysvětlenou: z prototypu Y z roku 1974 měl vzejít také model Visa, ale ten byl v té době zamítnut automobilkou Peugeot, vlastníkem Citroënu. Až z následujícího projektu VD vycházel sériový Citroën Visa, který navzdory podobnému designu od Roberta Oprona nemá s Axelem (Oltcitem) shodné díly. Až na jednu výjimku: visa i oltcit mohly mít pod kapotou stejný 26kilowattový plochý dvouválec (boxer) objemu 652 ccm z kachny.

Oltcit
Oltcit

Další nabídkou pro oltcit byl čtyřválec boxer ve dvou objemech (1,1 a 1,3 litru). Visa měla ale řadové čtyřválce a k mání byl i diesel.

Osudem československého i dalších trhů v rámci tehdejší RVHP se staly výhradně modely 11R a RL (lepší výbava) se 43kilowattovou jedenáctistovkou.

První třídveřáky u nás byly testovány v roce 1984, k zákazníkům se však vinou neskutečně zdlouhavé byrokracie dostaly až o tři roky později. Cena činila 69 000 Kčs, což ve srovnání s prvními Favority (84 600 Kčs) nebylo špatné, dražší byla i notně zastaralá Dacia 1300 TX prodávaná v roce 1989 za rovných 80 000 Kčs.

Zatímco u nás po otevření hranic zájem o malého Rumuna, který mezitím stihl osvědčit nejednu slabou stránku, rychle opadl, ve své vlasti tenhle samochod vznikal až do roku 1996.

Spousta majitelů žehrala na chronickou nespolehlivost a také nápadně vysokou spotřebu plochého motoru o objemu 1,1 litru. Pěkný původní stav je dnes už skutečně raritní a to nejen vinou mizerné montáže, ale i fatálním nedostatkem náhradních dílů.

Ovládání pro znalé

Krátké svezení nás přenáší zpět na začátek 80. let. Propadám se do šíleně měkké sedačky a otáčím klíčkem. Charakteristické zavytí vzduchového boxeru v přídi je nezaměnitelné. Řadičkou se marně snažím nalosovat zpátečku dle štítku s řadicím schématem. Co to? Neuvěřitelná výrobní vada: Oltcity mají totiž zpátečku nakreslenou vedle čtyřky, reálně ji však najdete tam, kde bývá pátý stupeň! Z nízkých otáček se motoru moc nechce, jak ale zalapá po dechu, celkem ochotně se vytáčí a nad 4 000 už docela hezky upaluje – tedy pokud zrovna nestávkuje nepřesně vyrobený licenční karburátor Carfil, původně Solex. Dle zkušeností majitelů si malý motůrek klidně řekne o 10–12 litrů benzinu, ale známé jsou i případy sedmilitrové spotřeby.

O jízdních vlastnostech nemůže být moc řeči, podvozek původem z Peugeotu 104 je především nadmíru houpavý, jak se na genetického Francouze sluší. Jenže ty náklony v zatáčkách...

Navzdory muší váze jde řízení s dlouhatánským převodem ztuha, to samé platí o pedálech. Rozsvěcí se kontrolka oleje, a tak naši okružní jízdu brownfieldem pro jistotu pomalu končíme a upřímně se kocháme technickými finesami vozu, jako jsou třeba brzdové kotouče umístěné vpředu přímo u rozvodovky nebo ovladače komfortních funkcí po stranách jednoramenného volantu, které tvarem připomínají kelímek, honosně se jim ale říká planetové.

Potěšující je překvapivě velký (hlavně dlouhý) zavazadlový prostor, méně už typická bolest vzduchem chlazených motorů – jen velmi slabé topení. Ačkoliv i dnes auto celkem vypadá k světu, svezení s ním je zážitkem z doby kamenné, oproti kterému je jízda s dobovým favoritem luxusní plavbou. S klidným srdcem můžeme říci, že dál než dvacet kilometrů za město bychom se s tímto symbolem socialistického šlendriánu raději nevydávali. I taková je někdy automobilová historie.

Křišťálová Lupa 2016