Jeho silueta působí celkově odlehčeným dojmem. Přední vidlice se zdvihem 130 milimetrů s tenkou trubičkou nahoru zvednutých řidítek působí jako vypůjčená z jízdního kola. Ale jak později prověří městská dlažba, její odezva zase není tak špatná a sem tam nějaký ten nečekaný výmol nebo chybějící dlažební kostka jí vrásky nedělají.
Také dvojice zadních tlumičů potvrzuje, že v jednoduchosti je mnohdy síla. Mají sice pouze nastavení tuhosti pérování při jízdě se spolujezdcem, ale fungují bezvadně a celkovému projevu motorky dodávají na jistotě.
Jízda po sluchu
Řidítka ještě umocňují výrazná chromovaná zrcátka ve stylu osmdesátých let. Přední část mašiny je dozdobena jedním úplně obyčejným kulatým světlometem s čirou optikou a excentricky na levé straně uloženým budíkem.
Z něho lze odečíst například údaj o zařazeném rychlostním stupni, aktuální nebo průměrnou spotřebu, dojezd, ale i nastavení úrovně kontroly trakce nebo teploty okolního vzduchu. Otáčkoměr chybí, ale s Roamerem se perfektně jezdí „na ucho“. A když už je přece jen potřeba řadit, motorka si o to řekne blikáním červené kontrolky na budíku.
Přední kolo s rezervou několika milimetrů olizuje blatník tenký jako žiletka. Jeho náběžnou hranu samozřejmě zdobí logo Moto Guzzi jako u všech ostatních modelů italské značky. Přední stovku gumu obuli designéři na 19palcový ráfek ozdobený 23 tenkými loukotěmi. Zato zadní šestnáctka je naopak obuta do až provokativně mohutné stopadesátky. Je to, jako by si metrosexuál obul k celkově elegantnímu zevnějšku kanady.
Ale jako celek působí obě kola neskutečně sexy a jsou opravdovou ozdobou motorky. Perfektní dojem ze zadní části mašiny, který mimo jiné dotváří i blatník s elegantním linkováním, tak trochu kazí koncové světlo s lacině působícím plastovým obalem. Jeho tvůrce se patrně nechal strhnout umělohmotnými osmdesátkami až příliš.
Osvěžující nahota
Velkou parádou je patnáctilitrová palivová nádrž, která má po celém obvodu ostrý prolis. Ten opticky ještě více odlehčuje již tak zvednutou přední část motorky. Nádrž se strmě zužuje a navazuje na ploché sedlo ve stylu café racer. Navzdory úspornému vzhledu je sedlo příjemné, jeho zdrsněná sedací část neklouže a spokojen na něm byl i spolujezdec.
Pod sedlem směrem vzad ubíhá přiznaný podsedlový rám z ocelové trubky. U několika pozorovatelů budila jeho nahota rozporuplné názory, ale mně se jeho přímočarost docela líbí. O něco menší vlnu nadšení u mě vyvolává možná až příliš ležérně ve vzduchu visící podsedlové boční panely, které kryjí baterii a lékárničku. Občas mám pocit, že tu červenou taštičku někde ztratím. Ale tento detail se na druhou stranu spoustě lidí líbí. Celkově působí Roamer svěžím a odlehčeným dojmem, což byl prý také záměr jeho tvůrců. Pokud je to tak, pak se to do puntíku vydařilo.
Motor, jak jinak než podélně uložené 90stupňové véčko, je téměř do šroubku zcela nový. Objemem 853 kubických centimetrů vyplňuje dosavadní mezeru v nabídce Moto Guzzi. Tradiční konstrukční prvky zůstaly zachovány. Motor tak má stále dva ventily na válec a chlazení náporovým vzduchem.
Naproti tomu byla přepracována hliníková skříň klikové hřídele, která nyní poskytuje motoru lepší mazání a ubírá třecí ztráty. Lví podíl na tom má také zcela nové olejové čerpadlo. Motor má vynikající elasticitu a jeho 55 koní cvičí s roamerem s rošťáckou rozjíveností. V městském provozu zase přijde k duhu krouťák se slušnou hodnotou 62 Nm. Z křižovatek díky tomu roamer mizí s absolutním přehledem. A co za to? V průběhu testu jsem si s motorkou ze všeho nejvíc užíval, což se obvykle neslučuje se spořivým stylem jízdy. I tak ukazatel průměrné spotřeby hlásil číslo 5,9 litru na sto kilometrů.
Pěkně pod kontrolou
Výkon motoru pomáhá dávkovat šestistupňová převodovka se zvětšenou suchou spojkou s velejemnou odezvou. Zadní kolo je s hnacím agregátem propojeno samozřejmě kardanem. Jeho provozní náklady spojené s téměř nulovou potřebou údržby jsou ve srovnání s řetězovou klasikou nepoměrně nižší. Ovšem pouze do okamžiku, kdy v některém z kloubů lupne. Potom se skóre poměrně rychle dorovnává.
Přední kolo je kromě těch frajerských loukotí nazdobeno pouze jedním brzdovým kotoučem. Má průměr 320 milimetrů, a když se vezme za páčku, zakousnou se do něj hned čtyři pístky. Dodavatelem není nikdo horší než závody všeho druhu prověřená značka Brembo. Brzdné síly je tak spousta a ani drzý průlet ranní dopravní špičkou jí na elánu neubral. Účinek brzd je příjemně předvídatelný a nechává se precizně dávkovat.
Kdyby snad náhodou nastala krize, je připraveno přispěchat na pomoc dvoukanálové ABS a bezmála dvousetkilovou mašinu spolehlivě zkrotí. Mimochodem, motorka umožňuje také umravňovat zátah motoru dvoustupňovou kontrolou trakce. Její ovládání má na levém řidítku své vlastní oddělené tlačítko.
Kónické chromované koncovky výfuků se rozezněly, véčko se prohřívá a nastává chvíle, kdy přes mírný odpor zaskakuje jednička. Někdy se stane, že zařazení prvního rychlostního stupně neprovází vůbec žádný zvukový projev, a tak párkrát zaváhám, jestli tam ten kvalt vůbec je.
Jízda na vlnách
Posed je vzpřímený a motorka jezdce nijak nekroutí. Naopak vše rychle padne do ruky a budí dojem, že na V9 jezdím od nepaměti. Kolena se občas poperou s tím fešáckým prolisem na nádrži nebo záhyby sacího potrubí omotané matně černými tepelnými kryty. Ale po pár kilometrech v sedle se i tyto provozní drobnosti usadí a čím méně na to myslím, tím přirozeněji se na guzzi sedí.
Motor měkce zabírá a roamer vyráží vpřed. Jednička se vytočí poměrně hodně rychle a trojúhelníček kontroly trakce varovně zamrká. Celá motorka vypadá odlehčeně a také se tak i chová. Jízda je hodně zábavná a geometrie motorky i posed provokují ke hraní, kdekoli je to možné. A když se jede po rovině, člověk si prostě jen tak pro radost hodí hlubokou vlnku. Proč? Protože to prostě jde úplně samo.
Při fotografování se nechávám strhnout a na „pětníku“ si jen tak pro zábavu vykružuji utažené osmičky. Výjezd do prudkého kopce klikatou ulicí plnou úplných vracáků je nádherná ranní rozcvička. Když je to potřeba, má motor dost potenciálu k tomu, aby rychle dotáhl mezeru v dopravě nebo svižně předjel. Ani dlouhé roviny nejsou guzzině proti srsti. Ale doma je v utažených smyčkách, kde nevynechá příležitost líznout si stupačkou o silnici.
Za ovladatelnost sklízí tento italský frajírek jedničku s hvězdičkou. Za odezvu motoru má výbornou. Ale někdy se stane, že výkonové špičky je dosaženo zbytečně brzy a pocitově by motor měl ještě potenciál trochu si zařádit. Má samozřejmě také typický kolébavý projev podélně uloženého véčka. To se asi nejvíce projevuje při čekání na křižovatce. Zajímavě zhoupnout umí i při klasickém meziplynu doprovázejícím podřazení. Ale i to sem patří a byl bych upřímně zklamán, kdyby tomu tak nebylo. Drandíme přeci na Moto Guzzi.
V9 Roamer je stylová motorka pro každodenní použití s cenovkou pod hranicí tří set tisíc korun. Přestože vzhledem budí dojem, že je ideálním městským strojem, nebojí se ani delší cesty na víkend nebo dovolenou. Díky typickým proporcím rozhodně nikdy nezapadne v davu. K tomu ostatně přispívají i dostupná lakování. Testovaná mašina se pyšnila barevným provedením Giallo Solare (žlutá), ale k dispozici je i usedlejší verze Bianco Classic (bílá).
