Pavel Suchý objel na jawě z osmdesátých let celý svět, poslední expedice vedla napříč Austrálií a Tasmánií. Dvaačtyřicetiletý cestovatel najel po nejmenším kontinentu téměř 28 tisíc kilometrů. Jak jeho tříměsíční pouť probíhala, popsal v diskuzním pořadu Rozstřel na iDNES.cz.
V Austrálii je podle Pavla Suchého krásná placatá prázdná vylidněná poušť. „Jedete 500 kilometrů a nepotkáte vůbec nic. Jediné auto, jediného člověka.“ Okouzlila ho také právě Tasmánie.
„Dnes je svět tak malý, že nejsme cestovatelé, jsme turisté. Za pár hodin jsme doma letadlem. Cestovatelé skončili se Zikmundem a Hanzelkou,“ říká dobrodruh, který jezdí bez navigace GPS. Ví, že cesty musí plánovat i podle možností tankování a objemu nádrže své motorky.
Na poslední expedici vyrazil na jen lehce upraveném stroji se zvětšenou nádrží. Nakonec objel nejmenší kontinent bez jediné závady. Pavel Suchý ovšem musel na cestě shánět nové přední světlo, které mu rozbila lahev vyhozená z kolemjedoucího kamionu. Nakonec mu nové světlo poslal krajan z Nového Zélandu, originál Jawa.
„Motorka léčí,“ popisuje. Na cestě napříč Austrálií ho prý přestala bolet záda.
V roce 1992 vyrazil první delší cestu, roku 1994 byl na motorce poprvé v Africe a taky na jawě.
K cestě kolem světa, na kterou vyrazil v roce 2013, ho inspirovala dvojice studentů, kteří v roce 2008 objeli svět starou Škodou 1000MB. „Na jawě nedojedeš ani do Košic,“ věštili mu ti, kterým o svém plánu řekl. Svět objel nakonec za osm měsíců, v průběhu cesty se u něj ke všemu projevila rakovina lymfatických uzlin, se kterou svedl úspěšný boj.
„Na jawu jsou všude díly, minimálně v Rusku a v Jižní Americe,“ vysvětluje další důvod, proč objíždí svět na starém českém stroji. „V Rusku v každém křoví leží torzo jawy, ze kterého se dají vzít díly,“ popisuje, rád vzpomíná právě na Rusko a na latinskou Ameriku. „V Jižní Americe má české strojírenství obrovské renomé,“ doplňuje.
Na expedice jezdí do Ruska 14 let. „Na Ukrajině byl s policisty vždy problém. V Rusku nikdy,“ tvrdí. „Jawu tam považují za ruský motocykl,“ vysvětluje.
„Často tu nebyly cesty, nejhorší bylo Mongolsko,“ popisuje své jízdy kolem světa, na té nejdelší z necelých padesáti tisíc kilometrů ujel asi pětinu mimo silnice. V Austrálii byly cesty lepší, tam ho zase ho ohrožovali klokani.
Nejhorší šelma na cestě je ovšem podle Suchého úředník s razítkem, který umí překazit plány. Svět objel na motorce bez jediného úplatku celníkům, to je u cestovatelů unikát.
Celý Rozstřel s Pavlem Suchým:
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvJawy si Pavel Suchý rekonstruuuje sám, cestovatelské speciály rozebírá do šroubku, než vyrazí. „Jawu musíte znát. Staré stroje mě baví,“ říká. Když vyrážel na první expedici kolem světa, chystal se ve velkém spěchu. Když vyjížděl, měl peníze jen na půlku cesty, týden před startem měl ještě motor na ponku a víza sháněl cestou.
„Zatím neplánuji skoro nic, mám pár nápadů,“ odpovídá na dotaz na další cestu. „Jsou místa, která bych ještě měl a chtěl projet.“
„I kdyby už žádná další cesta nebyla, myslím, že toho bylo dost a že můžu být vděčný,“ uzavřel Pavel Suchý v diskuzním pořadu Rozstřel na iDNES.cz.
Z deníku Pavla Suchého:
Tropickým cyklonem
Po týdnu jízdy k rovníku je čas otočit se zády ke Korálovému moři a vydat se do pustin vnitrozemí, do rudého srdce kontinentu. Přes Tableland, nejsevernější část Velkého předělového pohoří oddělujícího zelený pás pobřeží od suchého vnitrozemí, mířím ke Carpentarskému zálivu do Normantonu. Těch 720 kilometrů horkou savanou dá jawa za den, abych zjistil, že Normanton je jen jedna ospalá ulice se starou hospodou, která je památkou jen proto, že tu stála už v době, kdy tu bylo větší nic než dneska. Tady okusím, jak vypadá tropický cyklon – období dešťů už je na spadnutí, je čas pohnout se k jihozápadu.
Projít těmi dveřmi a zmizet v té skutečné Austrálii. Hornická Mount Isa je bránou outbacku. A až udělám poslední tečku téhle první reportáže, rozseknu také otázku dnešního večera – jet do Alice Springs 1 200 kilometrů dva dny po asfaltu, anebo 1 000 pouští po prašnejch? Ne náhodou je při každém rozhovoru nad jawou hned druhá otázka (po té odkud jsem), jestli je na motorku spolehnutí. Tak co myslíte?
Lucky boy
Jak dopadlo rozhodování v Mount Isa? Samozřejmě, vyhrála to pouštní Plenty Highway, 900 kilometrů do Alice Springs a z nich přes 600 bez asfaltu. Překlad slova highway je trochu zavádějící, protože našinec si pod tím vždy představí dálnici. Ano, vede daleko (možná jako „dál nic“), ale tady je to často prašná cesta s roletou, přestože za sucha sjízdná prakticky pro cokoliv. Skutečná sranda začíná tam, kde sestupku Highway – Road vystřídá označení Track.
V Mount Isa na tropickém severu už vrcholí roční období zvané „build up“, voda je na spadnutí. Zatímco se věnuji malé přípravě motorky, přižene se bouře, která ohýbá palmy, popelnice letí ulicí, židličky vzduchem. Malá ukázka toho, co je za rohem. Mraky se vylijí v dálce do pouště i na město a já si chvíli drbu hlavu, jestli bude cesta zítra vůbec otevřená; nyní na serveru vládní agentury Severního teritoria svítí Closed.
Ráno modré nebe, přepnuto na Open for All Vehicles, a tak letíme s jawou dolů na Urundangi, kde by měl být ke koupi benzin. Je to nějaká aboriginská komunita, u pumpy stařík, tři zuby, původ očividně míchaný, mluví něčím, v čem lze angličtinu jen těžko vystopovat. Litr opálu tu má za 2,20 dolaru (40 korun), jen bezmocně třeštím oči na ten stojan – dvojnásobek toho, co stojí benzin v Brisbane. Dobře vědí, že to přece nebudete tlačit. Platím 20,42, ale mám jen 22 dolarů.
To ovšem není pro staříka problém, zbytek si prostě nechá. Nakonec, z něčeho tady žít musí. Ptá se mě, jestli už jsem byl v Tasmánii, prý je to tam na motorku parádní, že tam odtud pochází. Je snad dědek kouzelnej, nebo to mám namalovaný na čele? „A co děláš tady, v poušti, když je tam tak hezky?“ Pokrčí rameny a řekne jediné slovo: „Woman.“
