Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Provinčnost brání úspěchu českého divadla za hranicemi, míní Lukeš

aktualizováno 
Plzeň -
K nejznámějším tvářím plzeňského divadelního festivalu patří od prvního ročníku teatrolog, pedagog a překladatel Milan Lukeš. Plzeňskou přehlídku charakterizuje jako výběrový festival v českém i zahraničním zastoupení divadelních souborů. "Festival by měl především otevírat okna do světa. Jak nám Čechům do zahraničí, tak naopak lidem zvenčí do Čech. Myslím, že to je jeho ústřední smysl a v tomto ohledu je do jisté míry nezastupitelný," říká Milan Lukeš, který i letos působí jako předseda festivalové rady Divadla '99. "Jeho mezinárodní ráz není jen v tom, že se v Plzni objevují zahraniční soubory, ale tkví i v účasti hostů, kteří například reprezentují jiné mezinárodní divadelní festivaly," dopňuje.

* Myslíte si, že plzeňský festival znamená i šanci, aby se ve světě vědělo více o českém divadle?

My bychom chtěli, aby se stal takovou odpalovací rampou pro nejlepší české inscenace. Zatím ale, bohužel, nenastala situace, že by česká představení hromadně putovala po oběžné dráze mezinárodních festivalů.

* Čím je to podle vás způsobeno?

Existuje celá řada důvodů. První, co by mohlo být nasnadě, je špatná ekonomická situace českých divadel. Já si naopak myslím, že je to skoro poslední důvod v řadě. Kdekteré divadlo v Evropě se občas ocitne na pokraji bankrotu. Nechci ekonomickou stránku zlehčovat, ale myslím, že hlavním důvodem, proč české divadlo není tak úspěšné na mezinárodní scéně, je jeho provinčnost. To jest zahleděnost a uzavřenost do sebe. S tím souvisí další věc - české divadlo je, řekl bych, obecné a hladivé. Představení, která se objevují na evropském okruhu, jsou mnohem agresivnější. Evropské divadlo je v daleko větším adresném kontaktu s tím, co lidi bolí a pálí. Čeští divadelníci spíš hledí na to, aby divadlo dávalo lidem zapomenout. Ukažte mi česká představení, která reflektují traumata, nemravy a nemravnosti dnešní doby. A že kolem nás těch neduhů je!

* Často se argumentuje tím, že českého diváka ale divadlo, po kterém voláte, nezajímá. Lidi se prý chtějí především bavit...

Český divák je zatížen stejnou provinčností jako české divadlo. Možná ještě větší. Já samozřejmě vím, že divák si chodí do divadla odpočinout. Občas by si to ale mohl odpustit a dívat se v televizi na Bakaláře, Kufr nebo něco takového. Pokud se vydá do divadla, měl by být připraven na nějaký silnější zážitek. Netvrdím, že ho to musí zrova povalit na zem, ale přece jen by ho představení mohlo naplnit hlubšími city nebo dokonce myšlenkami. Divadla s tradicí a obrovskou úrovní - jako třeba anglické nebo německé - tohle umí. Jsou v daleko těsnějším a neúprosnějším kontaktu s tím, čím lidé žijí.

* Je české divadlo s tímto pojetím dostatečně konfrontováno?

Není. A proto je jedním z vážných úkolů plzeňského festivalu tuto konfrontaci posilovat. Někdy mám ovšem trochu strach, jestli máme dostatečně početnou kulturní obec. Myslím, že ani Praha by mnohdy neutáhla šňůru sedmi představení jedné inscenace, jako utáhne Londýn nebo Berlín. To je pochopitelně dáno i tím, že Praha v evropském měřítku není až tak velké město. O to horší je to pak v menších městech v Čechách.

* Jednorázová festivalová konfrontace, byť sebekvalitnější, ale určitě české divadlo nezmění.

Samozřejmě. Další příčinou provinčnosti našeho divadla je dramaturgie. Já v ní postrádám vskutku současné zahraniční tituly a špičkové dramatiky. Před deseti lety jsme měli výmluvu, že nemůžeme, nesmíme. Ale my jsme si na to nějak zvykli a s poznáním současné evropské dramatiky na tom nejsem dobře. I to by měl být úkol plzeňského festivalu - kromě špičkových inscenací upozorňovat na interesantní současné autory.

* Čím se podle vás vyznačuje současná světová dramatika?

Řekl bych, že je věcná a aktuální. Velmi vázaná na konkrétní čas a místo, někdy takřka i na události. Často je krutá, protože vychází z krutého světa, ve kterém žijeme. Neříkám, že taková je celá současná dramatika - samozřejmě existují hry, ve kterých lidé sní a jsou na sebe hodní. A já takové tendence z divadla nevymýtám, nemyslím si, že divadlo má zobrazovat jen ty strašné stránky lidské existence. Ale volám po tom, aby divadlo mělo větší punc současnosti. Současná dramatika prožívá ve světě vzestup a velmi těžko se to srovnává se situací u nás. U nás autoři takzvaně nejsou, ale to je dáno hodně tím, že dostatečný zájem nemají česká divadla, která jsou dost konzervativní. Konzervativismus je také rysem provinčnosti.

* Jaký je váš názor na úlohu státu v podpoře divadla a kultury obecně?

Obecně lze říci, že hluboce zaostáváme v podpoře umění a kultury za vyspělými evropskými zeměmi, kde se na kulturu dává kolem jednoho procenta státního rozpočtu. Ať si někdo nemyslí, že umění spasí sponzoři. Všude na světě hraje sponzoring malou roli. Sponzoring se věnuje určitým projektům, ve kterých někdo konkrétní najde zalíbení. Což hraje v individuálních případech velkou roli. Ale nejpodstatnější kapitolou podpory kultury a umění budou vždycky stejné zdroje. A to nejen na úrovni ministerstva kultury. Veřejné zdroje, ze kterých se čerpají finance na kulturu, musí být rozptýleny a co nejblíže místu, kterému jsou poskytovány. Jejich rozdělování by mělo probíhat i na úrovni obce nebo regionu. V souvislosti s divadly snad není sporu o důležitosti vyšších územně správních celků, které by samostatným spravováním veřejných zdrojů měly přispět k podpoře regionálních divadel.

* Finance jsou samozřejmě důležité. Ale sám jste naznačil, že podstatnou úlohu při snaze o větší věhlas českého divadla hrají i jiné věci. Které ještě?

Měl by se už konečně zrušit institut zřizovatele. Abychom se už jednou provždy rozloučili s divadly státními a dvorskými, kde může rozhodovat kdejaký úředník o tom, kdo bude ředitelem, co má jako ředitel dělat a jaký repertoár má divadlo hrát. Závislost na zřizovateli tlačí česká divadla do jakési sféry provizória, vnitřní nesvobody a tím i do onoho provincialismu. Potřebujeme více sebedůvěry a musíme se naučit nést větší míru rizika. Nejde o nic jiného, než abychom tu abecedu o tom, že umění je svobodné, odříkali až do konce. Příspěvková nebo rozpočtová organizace jsou termíny, které se velmi těžko překládají do cizích jazyků. Ve světě existují výdělečné organizace a nonprofitní sféra. Tomu každý rozumí. V Anglii spadají divadla dokonce do oblasti charity, čili vedle podpory nejrůznějších dobročinných činností z oblasti sociální, zdravotní a školské jsou veřejné zdroje směřovány i k podpoře umění.

* Zdá se, že je to všechno o vzájemné důvěře...

O důvěře a odpovědnosti. Ve vyspělých kulturních státech platí, že nonprofitním organizacím svěřují stát, organizace, nadace i soukromníci peníze v dobré víře a naději, že ten, komu je dávají, s nimi bude dobře hospodařit. A tyto nonprofitní organizace se spravují podle velmi jednoduchých zákonů. Správní rada je většinou tvořena z nezávislých občanů, kteří nejsou na činnosti organizace materiálně závislí. Šlape sice řediteli na paty, ale nemluví mu do řízení. A taky se snaží pomoci mu sehnat další peníze. Občas třeba i od bohatých mecenášů, kteří se zatím v Čechách nevyskytují. I když - nedávno jsem v televizi viděl, že už je máme i u nás. Třeba někdo z nich kromě tygrů bude živit i nějaké divadlo.


Autor:



Nejčtenější



Další z rubriky

Všichni dealeři Opelu dostanou výpověď, jsou málo produktivní

Opel Grandland X

Opel chystá v Evropě rozsáhlou úpravu prodejní sítě. Všichni dealeři dostanou výpověď, týkat se to bude i České...

Nový systém pozná, že hrozí akvaplaning. Data předá ostatním motoristům

Continental vyvíjí systém varování před  akvaplaningem

Pozor na akvaplaning! Continental vyvíjí systémy, které řidiče varují před hrozícím smykem. Data ze senzorů a využití...

Plány Seatu: růst urychlí sportovní značka Cupra, nový Leon a SUV

Seat zakládá novou značku Cupra zaměřenou na sportovní modely.

Seat letos oficiálně představil svou novou sportovní značku Cupra. Ta nově bude vystupovat samostatně a bude přinášet...

Najdete na iDNES.cz