Recyklace aut je v tuzemsku zatím neznámým pojmem

- Co z toho, že převážná většina nově vyrobených automobilů je už alespoň ze dvou třetin recyklovatelná, když se na nějakou automobilovou ekologii v tuzemsku nehledí. V lepším případě končí vrak starého automobilu ve šrotu nebo na vrakovišti, v tom horším zůstane stát někde na ulici, soukromém pozemku nebo černé skládce. Na ekologickou likvidaci vraků nejsou peníze. Tři recyklační linky v republice, které si umějí se starým automobilem poradit, jsou nevyužité.

"Když někdo přiveze staré nebo havarované auto, může si být jist, že za něj dostane zaplaceno," říká Petr Henych, majitel velkého pražského vrakoviště. "Záleží na typu auta, jeho stáří a poškození, ale dá se říct, že vykoupíme skoro všechno. Auto kompletně rozebereme a rozprodáme na náhradní díly." K likvidaci ojetých pneumatik, plastů, nefunkčních akumulátorů, starých olejů a jiných provozních náplní se Petr Henych moc vyjadřovat nechce. "Likvidujeme je jako odpad, víc vám k tomu neřeknu." Je však veřejným tajemstvím, že neprodejné věci končí na veřejných nebo černých skládkách. Přistavení kontejneru a vývoz na skládku totiž přijde přibližně na tisíc korun.
"Právě autovrakoviště by měla být noční můrou ekologů," varuje Ondřej Sýkora z pražského Kovošrotu. "Dřív fungovaly v republice tři linky, kde automobily procházely ekologickou likvidací, a ty fungovaly naplno. Nyní mají všechny problémy s tím, aby se vůbec uživily, protože všechno spolknou vrakoviště." Jen pražský Kovošrot v letech 1993 až 1995 bezplatně zlikvidoval na šestnáct tisíc autovraků, nyní je to jen zlomek tohoto čísla. Málokterý řidič totiž auto k likvidaci přistaví, na sešrotování se tak dostanou jen ta auta, které jsou odtažena z ulic a veřejných prostranství.
Správná ekologická likvidace by měla vypadat tak, že by se z vozu měly vypustit všechny kapaliny, odstranit plasty a pryže, karoserie by měla být rozdrcena. "Tak to funguje třeba v Německu, které může jít v oblasti likvidace automobilů příkladem," tvrdí ekolog Jiří Plešička z Brna. "Kapaliny projdou chemickou úpravou nebo se za vysokých teplot spálí, plasty, pryže, pneumatiky, skla se rozemelou na prášek, který se většinou používá k výrobě tepelných a zvukových izolací. Vybrané plasty se někdy zpracovávají samostatně. Sešrotované kovy procházejí tepelnou úpravou a pak jsou opět využity."
Podle Jiřího Plešičky nejen Německo připravuje zákony, podle kterých se budou muset automobily likvidovat. Automobilka bude odpovědná za ekologickou výrobu vozu, motorista za jeho ekologický provoz a oba společně pak za jeho ekologickou likvidaci. V praxi to bude vypadat tak, že pro odhlášení vozidla z provozu bude muset mít motorista v ruce doklad o tom, že nechal automobil recyklovat.
V tuzemsku zatím žádná podobná nařízení neexistují. Samo odhlášení automobilu z provozu je jednoduché, majiteli auta stačí dojít na dopravní inspektorát, odevzdat malý a velký technický průkaz, státní poznávací značky a ústřižek složenky o zaplaceném povinném ručení. Nikdo se o automobil dál nestará, doklady o likvidaci či dalším prodeji vozu nikoho nezajímají. Motorista by měl sice automobil do dvou měsíců odklidit z veřejné komunikace, když to však neudělá, nemusí se bát postihu. U auta bez značek totiž nelze zjistit majitele, obecní úřad tak může jen ve své veřejné vývěsce uveřejnit výzvu k odstranění vraku a pak nechat vrak odklidit na vlastní náklady.

Převážná část vrakovišť je totálně přeplněná.