Dokumentuje to pár fotografií. Na první je manželka Alena se svým bratrem a otcem. To bylo v padesátých letech, vypravili se tenkrát se svým opelem na Slovensko k Váhu a Dunajci.
Na dalším snímku jsou moji rodiče s kamarády na výletě. Otec vlastnil sajdkáru z belgické i zbrojní továrny značky FN, byla to pětistovka. Než jsem se narodil, zbrázdil s ní všemožné závody po Evropě. Já si pamatuji na nejdelší naši jízdu do Bošáce za moravsko-slovenským pomezím. Otec s matkou v kožených kuklách na stroji, my se sestrou v lodičce.
Jeli jsme do rodiště mého strejdy, československého generála, ještě před mým narozením popraveného Němci v koncentračním táboře Ploetzensee u Berlína. Od tety v Bošáci jsme se pak nemohli hnout. Vždycky když jsme už chtěli odjet, našla se pro otce jakási další lahev jakostní slivovice a bylo po odjezdu. Jelo se až čtvrtý den.
No a poslední snímek je už z doby pozdější. Na počátku sedmdesátých let jsme vyrazili s mojí čerstvou manželkou, jejím bratrem a jeho dívkou a malou sestrou k Černému moři. Čím? Ojetou šestsettrojkou, kterou tchán poměrně levně odkoupil ze svého pracoviště. S tou jsme tábořili v kempu v Transylvánii a pak překonávali na trajektu Dunaj pod Bukureští. A končili jsme v bulharských Škorpilovcích. A ta jízda zpátky...