"Ostatně vím, co drahého vedle sebe vozím, a musím to dovézt vždycky bezpečně," říká. A partnerka mu dává za pravdu: "Fakt jezdí bezpečně, jeho styl jízdy mi moc vyhovuje."
Kolik máte společně najetých kilometrů?
Tak osmdesát tisíc ročně. Je to dost?
Určitě. Pokud vím, jezdíte snad už tradičně v menších autech…
Ano, první jsme měli Daewoo Tico, takové šlapací autíčko s motorkem. Pak jsme dlouho jezdili "matýskem". Matizů jsme měli vlastně několik. Pak přišly na řadu fiátci, teď je to KIA Rio.
Sedan?
Cože? Sedan? Já v tom tedy většinou spíš ležím, ale asi to bude… Jak jste to říkal… sedan? Tak jo, sedan; kombík poznám.
Vraťme se tedy raději k těm vašim menším autům…
Já tomu říkám malá auta s velkými přednostmi.
Rekonstruujete za Prahou domeček. Zajímá mě, zda - podobně jako hodně jiných lidí používáte malé auto také jako nákladní?
Kdepak. Nikdy. V autě, ve kterém se vozím já, se přece nebude vozit nějakej cement. To by mě ani nenapadlo. Faktem je, že jedno auto nám poznamenala naše "děťátka". Ale abyste rozuměl, když řeknu děťátka, myslím tím naše zvířecí drobečky. Jedno z nich bylo takové moc živé štěně, rozkousalo snad všechno, nač mu zoubky uvnitř stačily; sedačky dostaly zabrat, šaltpáka byla rozkousaná. Naštěstí si to auto po nás brala nějaká slečna, také velká milovnice psů, a ta snad dokonce byla ráda z těch otisků pejskových zoubečků. Teď už naše pejsánky a kočičky moc nevozíme, a když, na kočičky máme převozní domečky a pro pejsky máme dozadu deku.
Dáváte prý svým autům jména?
Jasně. Teď máme Růženku. A víte, co je zajímavé? Je to první ženská, co s Mírou máme. Předtím to byli samí chlapíci.
Jak auta k těm jménům přijdou?
Jednoduše, podívám se do kalendáře.
A co když je tam zrovna státní svátek?
Nejenom svátek, ale i když se mi nějaké jméno nelíbí, tak radši s převzetím auta počkáme. První byl Bruno. Tedy původně, časem už familiérně Brůník. Pak Pepa, Přemysl, Radim… Taky jsme měli Miloše. Zemana; tomu jsme dokonce na jedné straně trochu upouštěli gumy, aby byl nakřivo.
Když tedy uděláme součet vašich aut…
Po Brůníkovi přišli čtyři Matýskové; každý byl jiný. Jeden s hvězdičkama, druhý s kytičkama. Následovaly fiátky, nejprve dvě punta, pak palio a stilo. To bylo největší fáro, jaké jsme měli. Ale byl to jen třídveřák; mám radši, když má auto dveří pět. Teď máme tedy tu kiu.
Takže se zdá, že vám záleží víc na jménu, než jaké to auto je…
Fakt jo. Já jen chci, aby bylo spolehlivý. Jako chlap. Nezáleží mi na značce… I když teď jsem viděla jedno autíčko a to se mi moc líbilo. Smartíka. Toho bych snad i ráda řídila sama.
Ale proč vlastně řídíte sama tak málo?
Fakt, že český národ vymírá, mě přivedl k rozhodnutí, že k tomu nebudu přispívat, když si vezmu, jak sama umím řídit.
Jak?
Nijak moc. Když je nejhůř, samozřejmě s autem zajedu, kam je třeba, ale jezdím co nejmíň. Zastávám názor, že na řízení jsou víc chlapi. Já se ženám omlouvám, ale když vidím, jak couvají, říkám si, nechte to chlapům. Jsou samozřejmě výjimky, ale baby celkově na řízení moc nejsou. Navíc, já jsem opravdu ten nejhorší průměr…
Co vám jako řidičce chybí?
Jsem zbrklá, nerozhodná, nemám dobré prostorové vidění, třeba vůbec nevím, co vidím v zrcátkách. Řeknu vám jednu věc. Jak jsem od útlého dětství hrála v Semaforu, měla jsem pocit, že už jsem herečka, a že tudíž ze školy některé předměty nebudu nikdy potřebovat. Měla jsem pravdu, to podotýkám, ale protože mě tam nutili chodit, byly pro mě fyzika, matika nebo chemie hrozné předměty. Mám školní docházku na první pokus dokončenou, ale dodneška některé věci nechápu. Třeba to, jak je možné u auta vyměnit pneumatiku. Zkuste si auto zvednout; vždyť je tak šíííleně těžké! A chlap někde zaloví, něčím zašmrdlá, čímsi zatočí a auto se mu zvedne. Pro mě je chlap měnící pneumatiku něco tak vzrušujícího…
A co kdyby vám partnera třeba skolila chřipka a potřeboval dovézt léky? Nebo co taková zlomená noha…
(Nemám nárok, říká Míra Barabáš.) Ale co chřipka, horší by bylo, kdyby umřel.
 Bára Štěpánová a Miroslav Barabáš |
