„Jako každý eskymácký dítě, rozlišuj dvacet druhů sněhu,“ zpívá kapela Sto zvířat. Stejný cit pro sníh vyžaduje i práce rolbisty, který se každý večer vydává na prázdný svah, aby si lyžaři mohli přivstat kvůli manšestru na sjezdovce. Řídit sněžné pásové vozidlo, jak se rolba jmenuje podle dokladů, vyžaduje cvik. A když visíte s tím úchvatným monstrem nad černou sjezdovkou na laně, je to adrenalin.
Dva králové
Doby nadvlády tuzemské rolby Lavina z produkce n.p. Kovosport jsou zapomenuty, po svazích a běžkařských trasách se prohánějí stroje, které by nedělaly ostudu ani na Měsíci. Výběr je ovšem poznání užší než u aut. Mezi moderními horaly jsou nejznámější červené od německého Kässbohreru a stříbrné od italského Prinothu, které se přetahují o první místo mezi světovými výrobci roleb. Společným rysem obou je malosériová produkce a z ní plynoucí vysoká cena.
RolbaRolba je původně název švédské firmy, která od roku 1973 vyráběla vozidla, která umí jezdit na sněhu a ledu. Na první rolby však narazíme už mnohem dříve. První vozidlo pro úpravu sněhu si nechal v roce 1927 patentovat Carl J. Eliason z Wisconsinu. Joseph-Armand Bombardier postavil ve svých 23 v roce 1930 první pásové vozidlo ovládané přibrzďováním jednotlivých pásů. V roce 1937 přišel s předchůdcem rolby, která se ovládala natáčením lyží umístěných před pásy. V roce 1942 založil pan Bombardier fabriku na výrobu sněžných vozidel. O pět let později přišel s dvanáctimístným sněžným autobusem, primárně určeným pro armádu. V roce 1962 začal jihotyryloský konstruktér Ernst Prinoth ve své autodílně vyrábět první italskou rolbu označenou P60, tehdy jim po italsku začal říkat „sněžné kočky“ (gatto delle nevi). Značka Prinoth dnes patří k hlavním hráčům, před několika lety koupila právě i rolbovou divizi Bombardieru. Do Československa byla pravděpodobně první zahraniční rolba dovezena prostřednictvím PZO MOTOKOV v roce 1974 pro TJ SPARTAK Rokytnice nad Jizerou. Byla to rolba PistenBully od Kässbohreru. |
Je to jako řevnivost sparťanů se slávisty: Prinoth, nebo Kässbohrer? „Jsou to dvě filozofie, dvě víry. Jedni mají na čele velké P, druzí velké K. A žádný pak nechce jezdit s jinou značkou,“ vysvětluje Diego Clara, italský playboy zastupující spolek italských alpských středisek Dolomiti Superski. V lyžařském megastředisku Kronplatz v severoitalské provincii Jižní Tyrolsko, kde si na dokonale vyžehlených sjezdovkách zakládají, mají jedenáct červených nejmodernějších Kässbohrerů PistenBully, každou za čtyři sta tisíc eur bez daně, to je asi 10 milionů korun a tím ceník rozhodně nekončí (ceny jsou od nějakých dvou set po 450 tisíc eur bez daně). Na protějším kopci zase jezdí Prinothy. Na Klausbergu, kde před závodem v obřím slalomu na Kronplatzu sjezdařky trénují, si teď pořídili PistenBully, kterou každé poledne znovu žehlí černou sjezdovku Durreck, aby i ti, kdo si přispali, okusili čerstvý manšestr.
Jsou to dva různé přístupy: červené mají motor vepředu, takže mají uprostřed kabiny mohutný tunel, stříbrné mají agregát až za kabinou, takže je mnohem prostornější, vzdušnější a trojčlenná posádka se tam vejde mnohem lépe. Navíc si může zákazník poručit a mít sedadlo řidiče uprostřed. Motor pak ovšem ubírá prostor vzadu, kde může být třeba nástavba pro převoz materiálu nebo lidí.
Prinoth Aspen
Rolba Kässbohrer PistenBully 600
Změna směru se v rolbě provádí buď volantem, nebo joystickem (drive-by-wire); starým tankistům známé rajčáky, kterými se ovládala rychlost každého pásu zvlášť, měla naposledy rolba Lavina. Prinoth dlouhodobě prosazuje právě řízení joystickem, Kassbohrer zase volantem, v obou případech lze ovšem připlatit za druhou variantu ovládání.
Tísíc roleb za rok
Projedete brennerským tunelem, přehoupnete se přes kopec a první město, na které narazíte, je Vipiteno, italskou němčinou Sterzing. V tom šestitisícovém městečku vyrábí prinothy, každý rok necelých 500 roleb, PistenBully se vyrobí asi o padesát víc. Poptávka je však velmi nerovnoměrná, první půlku roku má čtyřicítka techniků v továrně volnější, v druhé půlce pak podle nasbíraných objednávek naopak musí šturmovat; 40 lidí pracuje ve výrobě, 30 v kancelářích a vývoji. „Rolbu umíme nejrychleji dodat asi dva a půl týdne po objednání,“ popisuje Markus Ploner z Prinothu. Jednotlivé komponenty (rám, motor, kabinu, hydrauliku) berou od dodavatelů. Životnost modelu v nabídce je přibližně 10-15 let, průběžně se ovšem stále vylepšuje.
Hlavními trhy jsou alpské země, Skandinávie, Amerika, Japonsko, Korea, Čína, Rusko. „Velká střediska střídají rolby obvykle po šesti tisících odpracovaných motohodinách, to znamená po nějakých pěti až šesti letech, obvykle rolba za rok odpracuje 1000-1800 motohodin,“ dodává Ploner.
Maximální pohodlí
Venku mrzne, v kabině klimatizace ovšem udržuje příjemné prostředí, rolbista tak klidně může jezdit v tričku. Z rádia vyhrává muzika a v pohodlném křesle se sedí snad lépe než v kanceláři.
Jedenáctitunový stroj tlačí do prudkého kopce šestisetkoňový šestiválec od Mercedesu. Vepředu má radlici, za kabinou může mít navijákovou nástavbu, úplně vzadu je fréza s finišery, která žehlí hladký koberec s varhánky.
Radlicí před sebou rolba valí velký buben sněhu a srovnává nerovnosti. Pružné pásy z odolné pryže a kovových lamel narušují povrch, který společně s ledovými zmrazky fréza rozemele. Nakonec vše uhladí finišery. Zní to jednoduše, ale praxe je samozřejmě mnohem složitější.
Samotná radlice má několik pevně daných poloh, k tomu má navíc ještě jednu plovoucí, při které kopíruje terén pouze svou váhou. „Plavat“ může i šestimetrová fréza, složená ze dvou válců. Ty se dají taky zaaretovat a umí i vybočovat, to se hodí v zatáčkách a kolem sloupů lanovek.
Z kabiny se dá ovládat i přítlak frézy ke sjezdovce, při maximálním tlaku by měla narušit až několik desítek centimetrů hloubky zmrzlého sněhu. Důležité je si ve zpětných zrcátkách hlídat napojování stop a polohu frézy, aby z ní nevypadávaly ledové hrudky, které jsou pro lyžaře nebezpečné.
V členitém terénu je třeba neustále upravovat polohu a pozici radlice, aby se nezaryla zbytečně hluboko. Upravuje se natočení, záklon a zdvih.
I přes jednoduché ovládání (základní jízdu zvládne naprostý laik po cca desetiminutové instruktáži) musí mít rolbař zkušenosti a také cit pro sníh. Zkušený rolbař se pozná právě podle rovného a celistvého manšestru.
Vše se ovládá drobnými pohyby, řízení moderní rolby je neskutečně citlivé. K zatáčení tedy stačí opravdu drobné vychýlení ovladače, motorističtí fajnšmekři tomu říkají strmé řízení. Rolby jsou nečekaně obratné, otočit se umí na místě. Velká plocha pásů roznese hmotnost tak, že tlak na sníh je menší než zatížení lidskou nohou.
Vše se na rolbě hýbe s pomocí pístů a hydrostatických motorů, poháněných agregátem velkého hydraulického čerpadla a silného vznětového motoru.
Brzdový pedál není potřeba, protože z přibližně pětadvacetikilometrové rychlosti, které jsou rolby schopny dosáhnout, zastaví prakticky na místě po uvolnění plynového pedálu.
Jízdu i brzdění tedy obstarává tlakový olej, ten rolbě pomáhá také s úpravou sněhu - pohání pásy, frézu, naviják i hýbe radlicí. Rolba jede průměrnou rychlostí kolem 20 kilometrů v hodině, rozjet se umí až někam k pětadvaceti. Průměrná spotřeba je kolem 25 litrů nafty za hodinu.
Výroba roleb Prinoth ve Sterzingu
Stroj jak z Marsu
Už v dřevních dobách vypadaly sněžné samohyby nekonvenčně - jednou jako autobus, jindy jako traktor či vozidlo mimozemského původu. Dnes už výrobci chodí k renomovaným designérům. Prinoth se například chlubí designem od Pininfariny.
Ve výbavě nejmodernějších strojů nechybí LED nebo xenonové světlomety, klimatizace, výkonná audiosoustava a anatomické, odpružené i vyhřívané sedačky od věhlasných výrobců nebo třeba kamera pro pohled vzad. Dá se říct, že poskytují pohodlí srovnatelné s luxusní limuzínou a k tomu skvělý výhled na práci skrz obří vyhřívaná panoramatická okna. Moderní rolbař má zkrátka mnohem snažší život než jeho kolega před dvaceti lety.
V noci je vidět téměř jako ve dne díky sadě výkonných světlometů. Nechybí bodový světlomet, takzvaný hledáček, a také pracovní světla k vizuální kontrole zadní frézy či dalších systémů.
Řidič musí znát sjezdovku nazpaměť - všechna kritická místa, vyšlapané cesty a vědět, kde se sesouvá sníh dolů a je potřeba ho vyhrnout zase zpátky. A vyzkoušet si musí také všechny druhy sněhu: technický, přírodní, mokrý, zmrzlý, promísení vrstev, různé teploty při úpravě v noci a ráno. Cit pro sníh je důležitý, stejně jako praxe. Moderní stroj to umí hodně, ale bez dobrého řidiče je to k ničemu.
Hitem dneška jsou systémy na bázi GPS, které urychlují práci. Stejně jako v zemědělství navrhují optimalizovanou trasu, aby stroj pracoval s co nejnižší spotřebou a brázdil areál co nejefektivněji. Varují také před nebezpečnými místy (stožáry, proláklinami atd.).
Rolbista musí být taky napůl meteorologem - pořád sleduje předpověď počasí a podle toho se rozhoduje, v kolik vyjede. Někdy startuje hned po skončení lyžování, jindy si nastaví budík na třetí hodinu ranní. Musí vystihnout tu správnou chvíli, aby sníh nebyl přemrzlý a místo sametového manšestru nevznikla sněhová bramboračka. Není taky dobré rolbovat ráno před lyžováním. Pista je pak sice dokonalá, ale sníh nestačí zmrznout a brzy se vytvoří muldy. Složité je také rolbování rozbředlého podkladu, to je pak třeba vyhrábnout zespoda zmrzlý sníh a břečku schovat dolů.
Nejlépe se pracuje s čerstvým prašanem, nejtěžší je to s hrudkovatým, přemrzlým sněhem. Při mokrém sněhu nebo celonočním sněžení se práce několikanásobně prodlužuje. V extrému se jezdí stejná stopa několikrát. „Jezdí se hluboko do noci. Každý den, celou sezonu. Od října nebo listopadu do dubna,“ popisuje pod Kronplatzem Diego Clara. „Mladým to přijde romantické, chtějí být pány sjezdovky. Často to však vzdají,“
Na laně
Některé sjezdovky jsou tak prudké, že se musí rolba jistit. Na to jsou třeba rolby s navijákem, kdy se stroj poutá klidně kilometr dlouhým ocelovým lanem zaháknutým do zabetonované kotvy nahoře na kopci. V některých případech se jako kotvící bod může použít druhý stroj, přinejhorším se může i improvizovat, ale vždy by měla být zaručená požadovaná nosnost. Obr s celkovou délkou přes 10 metrů a šířkou šest metrů váží přes deset tun.
Náklon je obrovský, ale naviják dodává pocit jistoty, díky němu mohou rolby pracovat i na více než 100% stoupání (45 stupňů), jen se posádka musí na zpáteční cestě pevně držet. Naviják nepomáhá rolbě jenom s prudkým převýšením, ale hodí se i v situacích, kdy na sjezdovkách leží mokrý nezmrzlý sníh, který lyžaři hrnou dolů a rolba ho musí radlicí navézt zpátky, právě v takovém sněhu by se mohla velice rychle zahrabat.
Sněhová princeznaPět let sedávala Martina Blaas v kabině rolby, aby koukala pod ruce kamarádovi, který ji učil, jak se ten fascinující stroj ovládá. Pak sebrala odvahu a posadila do řidičského křesla taky. Šestadvacetiletá sympaťačka vždy ráno v šest otevírá pekárnu v Carezze, aby se měli skřivani kde zastavit na snídani. Po zavíračce ovšem v zimních měsících nejde odpočívat nebo za zábavou, ale startuje svou sněžnou kočku (tak říkají v Itálii rolbám) žehlit sjezdovky v malebném lyžařském středisku Carezza Ski. V jižním Tyrolsku mají skoro dva tisíce kilometrů sjezdovek, každý, kdo je ochotný dlouho do noci upravovat pisty, zaslouží hlubokou poklonu. „Často se cítím jako princezna, když potřebuji pomoci, kolegové okamžitě přispěchají,“ vypráví Martina vesele.   |
