Jízdní vlastnosti vínově rudé rakety jsou příkladné - auto výborně "sedí" i při vyšších rychlostech (maximálka je 160 km/h, ale tu nezkoušíme), uvnitř je ticho, vůz je prostorný a pohodlný - klidně bych s ním jel z fleku na dovolenou.
Kde bych asi tak tankoval, říkám si. Později zjišťuji, že by to při cestě po Evropě možná nemusel být takový problém - jen v Německu je 25 čerpacích vodíkových stanic a Honda má dojezd 570 kilometrů na jednu 170litrovou nádrž. Alespoň to její tvůrci slibují.
Americký koncern General Motors to i vyzkoušel: nedávno projel se svým konceptem Sequel severoamerický kontinent napříč; jedna nádrž mu vydržela na necelých 500 kilometrů.
A co ostatní automobilky? Téměř všechny významné se vodíku už pár let věnují, mnozí tvrdí, že sériovou výrobu spustí už za pár let.
Respektive vodíkové BMW (které však nepoužívá palivové články, nýbrž vodík přímo spaluje, a dokáže jezdit i na benzin) se už prodává - zatím jen po kusech, protože jeho cena šplhá ke třiceti milionům korun.
Ani jiní nejsou levnější: cena zmíněného Sequelu je asi milion dolarů. Vysoké ceny technologií jsou vlastně tou nejvážnější překážkou širšího rozšíření vodíkových technologií. Všichni ovšem usilovně pracují na jejich zlevnění.
