V polovině devadesátých let byl Rover, poslední britský výrobce běžných aut, na pohled v dobré kondici. Po desetiletích strádání, kdy byl živoucím svědkem úpadku britského automobilové průmyslu, se s pomocí techniky od japonské Hondy znovu postavil na nohy. V roce 1994 automobilku koupilo BMW a vše vypadalo nadějně. Prvním modelem vyvinutým pod dohledem německých majitelů byl sedan vyšší střední třídy 75, který měl odstartovat novou úspěšnou éru Roveru.
Poslední rover měl premiéru 20. října 1998 na autosalonu v Birminghamu - ve stejný den a na stejném místě se poprvé ukázal také dražší, avšak podobně zaměřený Jaguar S-Type. Vedle něj se rover jevil jako celkově povedenější auto. Jak ale vzpomíná anglický novinář Richard Bremner, už při premiéře bylo zřejmé, že ne všechno je v pořádku.
Tisková konference se měla konat až ve čtyři odpoledne a mimo výstavní halu. Mnoho novinářů se jí nezúčastnilo, protože nové auto už tou dobou stálo několik hodin v celé své kráse na stánku Roveru. „Přišli o hodně,“ komentuje to ve svých vzpomínkách Bremner. Tisková konference začala s půlhodinovým zpožděním, protože tehdejší šéf BMW Bernd Pischetsrieder (o dva roky později přestoupil k Volkswagenu) se rozhodl na poslední chvíli změnit svůj proslov. Chtěl využít této příležitosti k nátlaku na britskou vládu, aby automobilce trpící kvůli silnému kurzu libry poskytla finanční podporu.
Rover byl tehdy největším britským exportérem, a tak si Pischetsrieder - vedený předpovědí obchodní ztráty za rok 1998 ve výši 600 milionů liber - věřil, že od vlády získá alespoň 200 milionů na modernizaci výrobních zařízení. Továrna Longbridge fungovala už 18 let bez významnějších investic. BMW chtělo pomocí propouštění a zvýšení produktivity ušetřit 150 milionů ročně a bez vládní podpory bylo ve hře i úplné zavření továrny. Ale představení nového auta je snad nejhorší možná příležitost na řešení podobných témat...
Pandořina skříňka byla otevřena. Noviny psaly hlavně o hrozbě uzavření sto let fungující továrny a na veřejnost se dostaly informace o vážných neshodách mezi manažery Roveru a vedením BMW. Zmínek o samotném autě, jehož tvůrci si zakládali na špičkové kvalitě a promyšlené technice, bylo pomálu. Přitom to původně měly být obsahem článků v novinách a časopisech hliníková přední náprava, víceprvková zadní náprava od BMW, rozsáhlé použití měkčených plastů, kůže a pravého dřeva v interiéru nebo moderní commonrailový turbodiesel pod kapotou ...
Přestože byly první recenze pozitivní, škody, které Pischetsrieder napáchal při představení Roveru 75, už nešly napravit. Navíc se zahájení prodeje opozdilo o půl roku, kvůli problémům s kvalitou se k zákazníkům model dostal až v červnu 1999. BMW proto muselo snížit plán prodejů ze 140 tisíc aut v prvním roce na konzervativnějších 100 tisíc. Ve skutečnosti se jich v roce 1999 nakonec vyrobilo jen 54 tisíc - v továrně Cowley, jejíž kapacita byla původně plánovaných 140 tisíc. Zákazníci nechtěli auto od značky, nad jejíž budoucností se vznášely otazníky, a tak neexistoval způsob, jak zvýšit odbyt. Co hůř, rok 1999 byl pro model 75 zdaleka nejúspěšnějším. V následujících letech prodeje jen lehce přesahovaly hranici 30 tisíc kusů ročně.
Opravdové problémy však teprve měly přijít. V reakci na slabou poptávku BMW zastavilo výrobu v Cowley (následně se tato továrna přejmenovala na Plant Oxford a začala vyrábět Mini), přesunulo produkci Roveru 75 do Longbridge a začalo jednat o prodeji značky Rover. Novým majitelem se, za symbolickou cenu deseti liber, stalo konsorcium Phoenix vedené bývalým manažerem Roveru Johnem Towersem.
Do nových majitelů se vkládaly velké naděje, jejich snaha ale vyšla naprázdno. Do prodeje se rychle dostala karosářská verze kombi a sportovní derivát MG ZT, v roce 2002 se představila luxusní verze s prodlouženým rozvorem a motor 4,6 V8 od Fordu, pohánějící na rozdíl od ostatních variant zadní kola. Jenže Rover byl na šikmé ploše a prokletí se nedařilo zlomit.
Dál už je to známý příběh. Nezávislý Rover se pokoušel zachránit spoluprací s čínskou automobilkou SAIC (Shanghai Automotive Industry Corporation), jednání ale zkrachovala a spolu s nimi i celá automobilka. Skupina MG Rover ukončila činnost v dubnu 2005 s dluhy ve výši 1,4 miliardy liber. SAIC však nevyšel naprázdno, získal práva na výrobu motorů Rover a modelu 75 - samotnou značku Rover v té době stále vlastnilo BMW.
„Pětasedmdesátka“ se začala znovu vyrábět v Číně, s kreativitou Číňanům vlastní získala nové jméno Roewe 750. Konkurenční čínská automobilka Nanjing Automobile v konkurzu získala výrobní zařízení, značku MG a téměř veškeré duševní vlastnictví - včetně práv na výrobu modelu 75. Jeho výrobu Nanjing obnovil také v Číně, a to pod názvem MG 7. Dnes všechny pozůstatky Roveru ovládá koncern SAIC, který v roce 2007 v rámci vládou řízené racionalizace čínského automobilového průmyslu pohltil automobilku Nanjing.
Rover 75, který byl od počátku prokletý, je tedy nakonec jedním z nejdéle vyráběných osobních automobilů současnosti. Kdo by to čekal, když způsob jeho představení pošramotil pověst celé automobilky, která nakonec zkrachovala.
