Ferrari 550 Maranello | foto: Ferrari

Nejlepší byla devadesátá léta, říká designér nejkrásnějších ferrari

  • 11
Sympatický, plaše působící Ital mluví hodně potichu, je vidět, že přemýšlí o všem, co říká. Maurizio Corbi je jeden z géniů schovaných v designcentru veleslavného studia Pininfarina. Při návštěvě Česka poskytl rozhovor exkluzivně pro iDNES.cz

Pro jednu z mála přeživších italských karosáren pracuje přes čtvrt století. Podpis Maurizia Corbiho nesou auta snů, třeba Ferrari F50 nebo zbožňované maranello.

Letos slaví u Pininfariny šestadvacátý rok. Po krátké epizodě u Bertoneho strávil ve slavném studiu skoro celou svou profesionální kariéru. Zažil slavné časy velkých hrdých karosáren a smutně sleduje jejich konec. „Zlatá byla devadesátá léta,“ říká. Vyzařuje z něj klid a vyrovnanost. Když říká, že by nejraději maloval, v klidu, bez stresu, daleko od dnešního rychlého světa, chápete ho.

Chtěl jste vždycky malovat auta?
Začínal jsem v společnosti zabývající se letectvím, ale mým snem byl automobilový design. Rok jsem strávil u Bertoneho, to bylo v roce 1988. Nezanechal jsem tam větší stopu, nebylo to prostředí, ve kterém bych se cítil tak dobře. Pak jsem přešel k Pininfarinovi, letos v dubnu to bude 26 let. Pro mě, obrovského fanouška ferrari, to bylo završení snu. A dostal jsem příležitost právě na projektech pro tuto firmu pracovat. Pracoval jsem na hodně z nich. A některé z mých návrhů se dostaly do výroby. Například interiér 456, zadní část F50, potom 355 předek a bok. Projekt, do kterého jsem byl nejvíc zapojen, bylo Ferrari 550 Maranello. Ten projekt jsem začínal.

Maurizio Corbi, italský automobilový designér působící ve studiu Pininfarina

Když byste měl srovnat dobu před dvaceti lety a dnešek, jak se to změnilo? Tehdejší ferrari, o kterých mluvíte, byly krásné sochy na kolech. Dnes jsou hodně „technicistní“, jsou tvarované hlavně aerodynamikou a předpisy.
Když se přiblíží padesátka, člověk se ohlídne a nevím proč, ale vzpomínky jsou stále sladší, vypadá to, že to, co bylo dřív, bylo vždy lepší. Napůl je to pravda, napůl je to stejné. Říkám vždy, že jsem měl štěstí, že jsem zažil ty krásné roky. Devadesátá léta byla neobyčejná; hlavně pro mě, kdo dělá takovou práci. Bylo více svobody, byla mnohem radostnější atmosféra. Byl čas přemýšlet o tom, co děláme. Dnes je všechno rychlejší, jako všechno kolem. Jsme společnost, která všechno zpracuje mnohem rychleji. Dnes se všechno zrychluje, zkracuje se čas. Dříve jsme měli na jeden projekt čas čtyři týdny, teď jeden. A tak se dnes uplatňuje víc řemeslo než touha změnit celý svět. Nakonec to, co dnes potkáváme, není vůbec špatné, úroveň je hodně vysoká. Ve všem, v designu i v technice.

Ferrari F50

Je dnes místo na ikonické modely jako v devadesátých letech? Třeba můj milovaný Fiat Coupé...
Na něm jsem dělal. Soupeřili jsme s designéry Fiatu, nakonec vybrali náš interiér. (Exteriér je dílem Chrise Banglea, tehdejšího šéfdesignéra Fiatu - pozn. red.)

Obecně je kvalita opravdu vysoká, jak u německých, italských, francouzských značek, i u korejských. Všichni mají produkty na vysoké úrovni. Na poli designu se ale také vše vyrovnává. Designové jazyky jsou si velmi podobné. Ty značky, které mají výraznou výrazovou stránku, jako třeba BMW, Mercedes nebo Alfa Romeo, mají výhodu. Ostatní jsou si příliš podobní.

Začínal jste skicovat a malovat tužkou. A dnes?
Tablet, photoshop... Proces tvorby se za těch pětadvacet let obrovsky změnil. Přešli jsme od dvourozměrných nákresů malovaných ručně k práci s grafickými programy. Dříve jsme měli fázi předvývojové přípravy, ladily se křivky a pracovalo se na řezech, často jme si museli domyslet, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Dnes se od skici jde rovnou k matematickému třírozměrnému modelu a pak se rovnou frézuje model, který je blízký tomu, co jde do výroby.

Kdysi se designéři cítili limitováni dostupnou technologií, dnes hlavně bezpečnostními předpisy.
Ano, dnes jsou přísnější limity, pravidla jsou mnohem více omezující. Jiné je to také v tom, že kdysi se klient svěřil do péče konzultanta: lidé z firmy Peugeot nebo Ferrari přišli k Pininfarinovi a žádali o pomoc, protože věděli, že studio ví jak na to. Dnes je jiný přístup. Přicházejí s menším respektem i proto, že jsou v roli zákazníka.

Možná je to příčina pádu italských designérských studií. Bertone zkracovalo, Italdesign je dnes schovaný pod křídly Volkswagenu.
Je to jako v životě: rodí se, rozvíjejí, jsou na vrcholu a pak některé zhynou. Karosárny byly úzce spjaté se svými zakladateli, s první generací. Bertone měl smůlu, že neměl syna, kterému by mohl studio předat.

Myslím také, že studia hodně zasáhla krize koncernu Fiat. Hodně projektů, které by přišly od Fiatu, studiím chybělo. Navíc kdysi automobilky neměly vlastní designérská centra, nebo jen velmi malá, a musely se obracet na externí stylisty. Pininfarina pracoval pro Peugeot, dnes má automobilka vlastní obrovské designérské centrum pracující na vysoké úrovni, které tvoří také pro Citroen.

Maurizio Corbi, italský automobilový designér působící ve studiu Pininfarina

Jak to, že je tolik skvělých italských designérů? Myslíte, že Italové jsou nejlepší?
Myslím, že dnes už nemáme takovou převahu jako kdysi. Je těžké říci, kdo je nejlepší. Protože dnes jsou designérská centra mezinárodní, takže se v nich mísí a ovlivňují různé kultury. Jsou to děti dnešní doby, je těžké říci: toto je italské, tohle německé. Dnes je důležité najít svou cestu, vlastní jazyk. Design není národní, patří ke značce. BMW a mercedesy jsou velmi odlišné, ale jsou německé. Co je pak německý design? Myslím, že není národní designérský jazyk.

Zatímco technika se vyvinula v obrovské míře, design se nerozvinul stejným tempem. Omezil se na přizpůsobování v podobném výrazivu.

Poklona plzeňským studentům

Maurizio Corbi v Česku

Italský designér přijel do Česka na pozvání Západočeské univerzity v Plzni, kde se zúčastnil odhalení studentských elektromobilů. Čtěte více ZDE

Studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara a Fakulty strojní ZČU v...

Myslím, že dnes v tomto ohledu trochu upadají japonské značky. V osmdesátých a devadesátých letech výrazně vyrostly. A dnes jsou ztracené. Toyota nebo Honda hledají cesty, ale nenašly je. Jejich modely jsou dnes bizarní, neharmonické. Byl jsem vždycky milovník hond a dnes jsou moc těžké, mají divný styl.

Designéři musejí hodně trpět. Talentovaní lidé pracují na zajímavých věcech, konečné slovo, co půjde do výroby, mají ale manažeři.
Jsou to neustálé dohady, ovlivňování. I pak samotný klient a obchodní zájmy. Je to pochopitelné, protože investice jsou stále větší. Všichni si chtějí být jistí, že neudělají chybu. Romantická představa o osobě designéra, který změní svět, hrdiny vymýšlejícího převratná řešení, je dávno pryč.

Co řídíte?
Starou Hondu Prelude, tu z poslední generace. Nechci se jí zbavit, jezdí tak dobře.

Kdybyste nebyl autodesignér, co byste chtěl dělat?
Věnoval bych život malířství. Maloval jsem odmalička, pak jsem chtěl být autodesignér. Tak jsem se tím směrem vydal. Ve volném čase ale maluji.


Elektromobil