Když chce Viktor, pětačtyřicetiletý taxikář z ruského Vladivostoku, předjíždět, ocení pomoc pasažéra. Ne že by byl za volantem nováček - jezdil už skoro se vším včetně trolejbusu. Ale z řidičského sedadla své otlučené toyoty nevidí do protisměru.
Stejně jako přibližně devadesát procent řidičů v metropoli dálněvýchodního Přímořského kraje jezdí i Viktor s ojetým autem dovezeným z Japonska. A tedy s volantem napravo.
"Japonská auta jsou nejlepší na světě. A ta, která se vyrábějí přímo v Japonsku, jsou ještě kvalitnější než jejich evropské verze s volantem nalevo,“ tvrdí a ukazuje na vozovku plnou děr: "Jezdil jsem s ladou i s moskvičem, ale žádné auto mi na našich silnicích nevydrželo tak dlouho jako japonské. Žádné jiné si už nekoupím.“
Vladivostok se od ostatních ruských měst liší na první pohled. Nejen unikátní polohou na strmých svazích kolem tichomořské zátoky Zlatý roh. V nekonečných zácpách sužujících osmisettisícové město nestojí mercedesy či BMW jako v Moskvě ani volhy nebo lady typické pro zbytek Ruska.
Monotónní proud toyot, hond či mitsubishi jen občas přeruší jihokorejské hyundai. Dodávky a autobusy na sobě mají staré reklamní nápisy v japonštině. S volantem vpravo jezdí sanitky, policejní patroly i vozidla autoškoly.
Před dvěma lety chtěla ruská vláda provoz aut s volantem vpravo v celé zemi zakázat - prý kvůli bezpečnosti na silnicích. Dálný východ se však vzbouřil. Demonstrace řidičů tehdy podpořily i místní politické elity - jindy ke Kremlu přísně loajální.
"Samozřejmě jsme se postavili na stranu občanů. Tento zákaz by pro náš region znamenal ekonomickou katastrofu,“ říká předseda parlamentu Přímořského kraje Sergej Sopčuk. Podle něj není k omezení dovozu žádný důvod.
Raději ve starém japonském než novém ruském
To potvrzují i oficiální statistiky ruské dopravní policie. Četnost nehod v Dálněvýchodním federálním okruhu nepřevyšuje celoruský průměr, a pokud jde o jejich následky, jsou na tom dokonce obyvatelé Dálného východu lépe než řidiči v evropských částech Ruska.
Nevýhodu při předjíždění podle Viktora více než vyvažují bezpečnostní prvky japonských aut. "Raději bych se vyboural v patnáct let starém japonském autě než v úplně novém ruském,“ říká.
"I tak je to ale každý rok horší a horší. Vláda pořád zavádí nějaká nová dovozní pravidla,“ stěžuje si třicetiletý prodejce aut Sergej. Moskva opravdu v uplynulých letech několikrát zvýšila cla na dovoz nových i ojetých automobilů - ve snaze zachránit krachující ruské výrobce a zajistit odbyt výrobkům z montážních linek světových značek, které v Rusku rostou jako houby po dešti.
Sergej si pronajímá prodejní plochu ve vladivostockém autobazaru Zelený kout. Tržiště je největší v celém Rusku a dost možná je to i světová rarita. Příkrá úbočí vyhaslé sopky na okraji města zaplavují zaparkovaná auta, kam oko dohlédne a ještě mnohem dál.
Stává jich tu mezi deseti a dvaceti tisíci -osobních, terénních, dodávek, autobusů, nákladních aut, jeřábů. Nabídka má jediné omezení: až na pár jihokorejských jsou k mání pouze japonské značky. "Teprve tak před patnácti či šestnácti lety se tu objevila první auta. Dřív tu byla jen opuštěná opevnění,“ říká Sergej.
O minulosti však příliš mluvit nechce, boj o prodejní plochy v devadesátých letech se vedl nevybíravými metodami. Konkurenční skupiny obchodníků s auty si navzájem podpalovaly parkoviště, tekla i krev. Dnes už je však dávno dobojováno.
Z kanceláře na Sergejově parkovišti zní japonština. "Arigato (děkuji),“ končí hovor jeho kolegyně Máša. Se znalostí japonštiny se tato studentka ve Vladivostoku nemusí obávat nezaměstnanosti. Celou pracovní dobu tráví u počítače a telefonu - pátrá na japonských internetových aukcích a domlouvá obchody.
"Dřív jsme si auta v Japonsku vybírali osobně,“ říká Sergej. „Dnes už je obchod zavedený, mám tam stálé partnery. A taky mám číslo na pár Rusů, kteří pracují v Japonsku jako pomocníci zdejších obchodníků s auty.“
Auta uživí skoro všechny
Cesta lodí z Japonska do Vladivostoku trvá asi dva dny. Do největšího přístavu ruského Dálného východu vplouvá jedna loď za druhou; nákladní prostory mají do posledního čtverečního metru zaplněné ojetými auty.
Ramena jeřábů ani přístavní dělníci se nezastaví; vůz za vozem putuje vzduchem z lodní paluby na přístavní molo. Obchod s japonskými ojetinami začal hned po pádu komunismu. Auta začali převážet ruští námořníci; nejdříve pro sebe, pak pro své známé a nakonec na prodej.
A kdysi uzavřené vojenské město, které s koncem studené války přišlo o hlavní zdroj obživy, se chopilo šance. "Neznám ve Vladivostoku nikoho, kdo by v tomto byznysu nepracoval buď sám, nebo v něm neměl někoho z příbuzných,“ říkají shodně Sergej i taxikář Viktor.
Cestou na vladivostocké letiště se Viktor prodírá dopravní zácpou. Každé druhé auto směřující z města nemá poznávací značku - jen papírovou tranzitní registraci vylepenou za oknem. Japonská auta z Vladivostoku zaplavují celý východ Ruska. Území s převahou evropských či ruských značek začíná až daleko na Sibiři.
Viktor byl mnohokrát v zemi vycházejícího slunce, svého času tam -jak jinak - nakupoval auta. Před závorou bránící vjezdu na letištní parkoviště utrhne parkovací kupon (automat samozřejmě stojí na pravé straně silnice) a na rozloučenou utrousí: "Ani v Japonsku samotném nejezdí tolik japonských aut jako ve Vladivostoku!“
