S prostornou mazdou je Petr Rychlý spokojený.
Bez problémů splní to, co se od ní očekává.
„Auto nemám proto, abych se s ním chlubil. Z toho už jsem vyrostl. Auto mi musí sloužit,“ vysvětluje.
Máte Mazdu 626 v kombiverzi. Kombíky jste měl vždy?
To ne, ale má to svůj logický vývoj. Finanční i historický. Když mi bylo pětadvacet, tak jsem si pořídil první vůz. Byla to škodovka 120L. Pak jsem měl Deawoo Racer, po němž následoval ojetý forman.
Teprve poté přišel můj první nový vůz, což byla Škoda Octavia. Byl jsem s ní spokojený, ale přece jen mi nevyhovoval prostor na zadních sedadlech. Dorůstající děti mě stále častěji kolenem kopaly do zad, navíc nám do rodiny přibyl pes. Teprve poté jsem se rozhodl pro kombík. Mazdu si ještě nějaký ten rok nechám.
Takže nejste z těch, kteří mění auto každé tři roky?
No, rád bych, ale nejhorší investice je automobil. Navíc jsem nedávno postavil dům, takže určité finanční záležitosti mají přednost. Ale přiznám se, že občas zajdu do nějaké prodejny aut, naberu si prospekty, které si pak po večerech prohlížím a tiše u toho pláču.
Dost jste jezdil s ojetými vozy. Koupil byste si ojeté auto i dnes?
Problém bych s tím neměl. Docela o tom uvažuji. Jen bych určitě šel do značkového servisu, protože tam snad máte jistotu, že nekoupíte nějakou prašivinu. Jak se o auto staráte? Já v autě prakticky žiju. A podle toho to v něm i vypadá. Najdete tam obaly od limonád, scénář, kus kostýmu, vodítko na psa, čtyři piškoty a od dětí sešit. Zkrátka všechno možné. Má to jednu výhodu...
... že s vámi nikdo nechce jezdit?
Přesně tak. Když kolegyně po představení zjistí, jak to u mě v autě vypadá, tak radši jedou tramvají. Vrchol ale přišel v době, kdy jsem měl daewoo. Jednou v zimě jsem dětem vezl sáňky a pak už jsem je nějak zapomněl vyndat. No a v létě mě v době, kdy z vězení utekl Winkelbauer, kvůli nějakému banálnímu přestupku zastavila policie. A prý abych jim otevřel kufr. Jen jsem zaslechl: „Hele, Jardo, pojď sem. Sáňky v létě. Vidíš to?“ No nechali mě jet.
Začal jste řídit až v pětadvaceti. Jaký jste byl v začátcích řidič?
Velká výhoda byla v tom, že jsem měl auto, takže jsem hned začal jezdit. To mohu jedině doporučit. Ať si mladí koupí klidně nějakou šunku, ale ať se vyjezdí.
A autoškola probíhala v pohodě?
Papíry jsem si udělal během vojny. Do té doby jsem se za volant téměř nedostal. Táta na mě byl přísný. Naučil mě jezdit na mopedu, a já jsem si ho pak dost často brával tajně. Proto mi auto nechtěl půjčovat.
Bydlíte třicet kilometrů za Prahou. Dojíždění vám nevadí?
Problém s tím nemám. Dřív jsem víc používal hromadnou dopravu, jenže to jsem dost peněz utopil v alkoholu, protože po představení si člověk obvykle něco dal. Teď sice ušetřím za pití, ale pro změnu to vrazím do benzinu.
S tím, jak se zdražil benzin, přemýšlíte, kam třeba nutně nemusíte jet?
Takhle přemýšlet nemůžu. Spíš koukám, kde nabrat plnou nádrž a kde ne.
A co zkusit jezdit na plyn?
Mám dost kamarádů, kteří na plyn jezdí, ale já k tomu pořád důvěru nemám. Pro plyn jasně hovoří zhruba o polovinu nižší náklady, ale ta bomba za krkem se mi moc nezdá.
Máte dva syny. Tomu staršímu je patnáct. Nepokukuje už po volantu?
Zájem má. Objevují se první nebezpečné dotazy, kouká, jak se řadí. Ale doufám, že ho nenapadne, aby si do toho sedl a rozjel se. Čekám, kdy přijde s tím, že si chce udělat řidičák na motorku.
A povolíte?
No, nevím. Já motorky moc rád nemám. Navíc můj bratranec teď leží v nemocnici právě po nehodě na motorce. Sice řídil podle pravidel, ale na křižovatce mu do cesty vjelo auto a skončilo to zlomenou pánví.
Jak trávíte čas v autě?
Za volantem udělám hodně práce. Můžu přemýšlet o spoustě věcí, které nemám čas řešit někdy jindy. Zároveň si v autě odpočinu. Mám ho vlastně namísto prášků na nervy.
Řídíte na dovolené? Půjčujete si auto nebo třeba skútr?
Skútr ne. Jak říkám: nejsem dárce orgánů. V cizině mě baví si auto půjčit. Taky mě lákají extrémní jízdní podmínky, na což je ideální třeba Řecko. Jedete po útesu, silnička je úzká, všichni v autě ječí, a já si to užívám. Jednou jsem ale zažil i dost nepříjemnou situaci.
Co se přihodilo?
Na ostrově Lefkada jsme si půjčili Fiata Pandu. Vyjeli jsme do kopců a kamarád, který měl mapu, vymyslel, že pojedeme zkratkou. Po pár kilometrech se před námi objevila strašlivá cesta po úbočí srázu, která byla plná děr. Jenže se auto nedalo otočit zpátky. Všichni museli vystoupit a já krokem popojížděl. Auto se kousek po kousku sunulo blíž a blíž k té propasti. To bylo poprvé, co mi tekl pot z dlaní. Tenkrát jsem přemýšlel, jestli už radši nemám vyskočit. Opravdu děsivý zážitek, který mě pěkně vycvičil.
 ZA VOLANTEM ODPOČÍVÁM Petr Rychlý auto používá místo prášků na nervy. |
