 |
On a jeho kolegové tehdy zachránili život asi padesáti lidem, čtyřiasedmdesáti již nedokázali pomoci. „Dostali jsme za to i nějaké vyznamenání od ministra,“ dodává Holubec. V té době jezdil se sanitkou už dvacet let.
A pacienty vozí dodnes i ve svých třiasedmdesáti letech. K práci u záchranky ho v roce 1955 přivedl jeho tchán. Se sanitkou pak začal jezdit 2. ledna 1956. „Teď už je to tak deset pacientů denně. Ale dříve to bylo dvacet až pětadvacet denně. To byla jen záchranka, jiné sanitky nebyly,“ říká řidič, který je od roku 1992 v důchodu.
Toho si však skutečně začne užívat až od začátku příštího roku. U záchranky tak skončí po padesáti letech.
Dnes už sice nejezdí se záchrankou k akutním případům, ale jezdí s převozovou sanitkou. „Teď například pojedu se sanitkou do Janských Lázní,“ říká Holubec.
Sanitka není jediné auto, které profesionálně řídil. „Už předtím jsem jezdil na ministerstvu a na vojně. Takže profesionálně jezdím déle než těch padesát let,“ říká. Co ho lákalo právě na sanitce? „Bavilo mě rychlé řízení,“ reaguje saniťák.
Nadšení ho neopustilo ani nyní. „I když musím říct, že řidiči jezdí mnohem hůř než dříve. Máme zapnuté znamení, ale řidiči nedávají přednost,“ popisuje Holubec.
Od tudoru ke komfortu
Když poprvé vyjel se sanitkou do ulic města, řídil Škodu Tudor. „Do toho tudora se nám sotva vešel pacient. Dnes už je v sanitce obrovské pohodlí. Je to velmi dobře vybavené, to se prostě nedá srovnávat,“ vzpomíná saniťák.
Během jeho padesátileté práce řidiče záchranky ho občas i napadlo, že s prací skončí. „Nikdy to však nebylo třeba kvůli nadřízeným. Neměl jsem problém s nikým, vždy jsem si dělal svoji práci. Uvažoval jsem o tom proto, že to tu bylo finančně velmi slabé,“ říká řidič.
Když začal u záchranky jezdit, měl měsíční plat kolem 600 korun, což byl tehdy mírný podprůměr. „Pak mi tedy přidávali a bylo to lepší,“ dodává řidič s úsměvem.
Kazajka a byl klid
Ne vždy mu však bylo při práci do smíchu. „Kolikrát na nás šli pacienti se sekerou nebo noži. To nebylo zrovna příjemné, protože tenkrát nebyli žádní policajti, kteří by nám přišli pomoci,“ říká Holubec. Oproti dnešku však měli jinou pomůcku. „Kazajky. Prostě jsme mu dali jednu ruku dozadu, jednu dopředu, svázali ho a byl klid,“ popisuje Václav Holubec.
