Yvonne Abgrallová žije na farmě asi deset minut cesty od dvacetitisícového městečka Lisieux v Normandii. Auto si pořídila v roce 1954, když si udělala řidičák. A od té doby zůstala způsobu přepravy i svému vozu věrná. „Bez auta by se ze mě stal vězeň ve vlastním domě,“ říká pětadevadesátiletá žena početným novinářským návštěvám, které z ní udělaly symbol diskuse o zavedení řidičských zdravotních prohlídek pro seniory nad 70 let.
Abgrallová sice připouští, že její reakce už nejsou, co dřív, že má horší zrak i sluch, zdůrazňuje ale, že to vše kompenzuje větší pozorností, kterou řízení věnuje. „Jezdím opatrně, dávám velký pozor na provoz kolem. Chápu, že někteří staří lidé mohou být nebezpeční a že mohou zavinit nehodu třeba kvůli náhlé indispozici. Ale je na každém, aby poznal, jestli dokáže řídit, nebo ne. Já za sebe říkám, že ano,“ rozčiluje se vitální dáma.
Son permis c’est sa liberté : la vie sans lui, elle ne l’imagine pas ! #permis #conduite #insolite ⬇ https://t.co/xJjZboSYax
— paris_normandie (@paris_normandie) 2. května 2019
Abgrallová si svůj Peugeot 203 koupila v roce 1954. Veleúspěšné rodinné auto, kterého francouzská automobilka vyrobila na 700 tisíc kusů, má pod kapotou řadovou čtyřválcovou čtrnáctistovku s výkonem 45 koní, poháněná zadní kola a čtyřstupňovou převodovku. Z nuly na stovku auto zrychlí za 20 sekund a brzdy jsou pochopitelně bubnové. Dokonce je možné, že Abgrallová řídí vůz, který nemá synchronizovanou převodovku a musí se v něm podřazovat s meziplynem. Plně synchronizovanou převodovku totiž Peugeot začal do modelu 203 dávat až v průběhu roku 1954, tedy v době, kdy si Francouzka auto kupovala.
V kombinaci s pětadevadesátiletou řidičkou se to zdá jako smrtící kombinace, Abgrallová ale zdůrazňuje, že nikdy neměla nehodu. A rozčiluje se, že když ji zastaví policie – což se prý stává prakticky pokaždé, když vyjede – tak se nejvíc podivují nad jejím řidičským průkazem, zatímco netradiční meziválečné auto muže zákona vůbec nezajímá.
Sama má větší strach z provozu kolem, než že by měla sama zavinit nehodu. Ve svém peugeotu si ale prý připadá naprosto bezpečně. „Nejsou v něm žádné plasty,“ směje se.
Na povinné prohlídky seniorů, které by byly podmínkou prodloužení platnosti řidičáku, se dívá pochopitelně s despektem. Pokud zavedeny budou, určitě se pokusí oprávnění k řízení získat. „Myslím, že jsem ve všech ohledech průměrný řidič. Rozhodně nejsem nebezpečnější než ostatní,“ zdůrazňuje.
A říká, že zákaz řízení by pro ni znamenal zásadní omezení v životě stejně jako pro statisíce jiných francouzských seniorů žijících v malých vesničkách. „U nás není obchod, na nákup musím deset kilometrů do Lisieux. Bez auta budu uvězněná doma a přijdu o osobní svobodu.“
Debatu o povinných zdravotních prohlídkách pro seniory rozpoutala série nehod starších řidičů. Při jedné z nich přišla na podzim v Paříži o nohu mladá dívka, kterou srazil dvaadevadesátiletý řidič. Otec oběti pak inicioval petici za zavedení povinných prohlídek, kterou dodnes podepsalo přes 110 tisíc lidí.
V Česku byly zdravotní prohlídky donedávna povinné dokonce už od 60 let, loni byla hranice zvýšena na pětašedesát let. Na další prohlídku pak musí řidič v osmašedesáti a poté každé dva roky.