Jeho společnost Sinclair Research v 80. letech odstartovala revoluci domácích počítačů. Byl to jakýsi britský Apple své doby, který zákazníkům nabídl to, co nikdy předtím nepotřebovali, ale bez čeho se později již nedokázali obejít.
Sir Clive Sinclair přivedl na svět nejmenší zesilovač na světě, první kapesní rádio, první kapesní kalkulačku, digitální hodinky, kapesní televizi (do výroby se nakonec nedostala), první televizi s plochou obrazovkou a především první domácí počítače. Zpřístupnil spotřební elektroniku široké veřejnosti a jeho ZX-80, ZX-81 a zejména ZX Spectrum se staly fenoménem, a to i v tehdejším Československu. Clive Sinclair zemřel minulý týden ve věku 81 let (čtěte zde).
V roce 1983 se Sinclair stal mladým podnikatelem roku a o dva roky později získal dokonce rytířský titul. Úspěch stíhal úspěch, ale potom se to zadrhlo. Britský vynálezce se totiž rozhodl vrhnout na individuální elektrickou dopravu. Pro tyto potřeby v roce 1983 založil společnost Sinclair Vehicles.
UFO z lepenkové krabice
O elektrických dopravních prostředcích začal Sir Clive přemýšlet již jako teenager, byl to nápad, se kterým si průběžně pohrával desítky let. Jejich vývoj začal intenzivněji znovu v roce 1979 a poté, co ministerstvo dopravy o čtyři roky později zavedlo novou kategorii elektricky poháněných vozidel doplněných rovněž o pohon prostřednictvím pedálů, Sinclair neváhal. Takový dopravní prostředek měl totiž celou řadu výhod. Byl osvobozen od pojištění i daně a uživatel na rozdíl od mopedů nepotřeboval řidičský průkaz ani helmu.
Část počítačového byznysu Sinclair prodal a vrhl se naplno na realizaci svého vysněného dopravního prostředku. Z hlediska vývoje neponechal nic náhodě. Dal do něj mnoho milionů liber. Tříkolka měla podvozek navržený od Lotusu a inovativní polypropylenovou skořepinu tvarovanou vstřikováním, údajně v té době největší na světě. Úspěšně absolvovala náročné testování na různých površích i nárazové testy. Poté, co selhala jednání o výrobě v bývalém závodě DeLoreanu v Irsku, ujala se výroby ve Walesu firma Hoover, kterou proslavily vysavače.
Ikonický design byl dílem tehdy jen 23letého průmyslového designéra Guse Desbaratse.
Sinclair C5 se dodával v lepenkové krabici a zpočátku byl k dispozici prostřednictvím zásilkového prodeje. Tříkolka stála v základu 399 liber, ale s poplatky za dodání a příslušenstvím, jako jsou zpětná zrcátka, klakson a náhradní baterie, se cena vyšplhala na více než 600 liber.
Dopravní prostředek? Spíš jen drahá hračka!
Zatímco v případě spotřební elektroniky se Sinclairovi podařilo trefit do potřeb zákazníků, u prostředků individuální dopravy to bohužel neodhadl a vinou špatného marketingu na těchto pokusech prodělal přes 7 milionů liber. V polovině 80. let ještě nebyl svět připraven na něco podobného. Slavný vynálezce, který měl IQ 159 a po dlouhá léta byl šéfem britské pobočky organizace Mensa, navíc udělal celou řadu špatných rozhodnutí. Zatímco dnes by o něm nejspíš psali jako o zachránci planety, tak ve své době čelil posměchu a nepochopení.
Řez názorně ukazuje důmyslnou konstrukci Sinclairu C5. Elektromotor o výkonu 250 W (0,34 k) pohání přes dvoustupňový převod levé zadní kolo.
Sinclair si neprovedl žádný průzkum, aby zjistil, zda pro jeho elektrické vozidlo skutečně existuje trh. Na rozdíl od spotřební elektroniky se mu nepodařilo veřejnosti vnutit názor, že jeho Sinclair C5 nutně potřebuje. Vozítko bylo navrženo jako kompromis mezi autem a jízdním kolem, ale tento koncept se ukázal být neatraktivní pro obě skupiny uživatelů. Spíše než jako nový způsob dopravy kritická média i veřejnost považovaly futuristickou tříkolku za drahou hračku.
Zpátečku nahrazovaly svaly
V roce 1985 působila na britských silnicích jako pěst na oko. A geniální vynálezce tomu šel naproti. Vozítko osobně představil v Londýně v lednu, tedy v absolutně nevhodné době pro otevřený dopravní prostředek a jeho elektrický pohon. Snímky zahaleného řidiče v zimním nečase nepůsobily právě lákavě. Chladné počasí navíc způsobilo, že deklarovaný dojezd 32 km, daný technologií tehdejší olověných dvanáctivoltových baterií, se v takovýchto podmínkách smrskl na třetinu. Pro povětrnostní podmínky britských ostrovů, kde prakticky stále prší, nebylo toto vozítko vůbec ideální. Prodávaná speciální pláštěnka na tom mnoho nezměnila.
Idylická představa: úspěšný manažer při cestě do práce v Sinclairu C5.
C5 využíval k pohonu elektromotor, v případě vybití baterie byly v záloze pedály. Malý motůrek o výkonu 250 W (0,34 k) od italského Polymotoru, původně určený k pohonu chladicího ventilátoru nákladních aut, poháněl přes dvoustupňový převod levé zadní kolo. Nepřítelem nízké tříkolky byly strmější kopce. Sinclairu C5 tak rychle docházely síly a pasažér musel dosti často usilovně šlapat. Řídítka umístěná pod koleny řidiče sloužila pro řízení, zrychlování i brzdění. Zpátečka chyběla, ze 45 kg vážícího vozítka bylo nutné vystoupit, zvednout předek a jednoduše ho otočit.
Elektrickou tříkolku britská Automobilová asociace označila za nebezpečnou, protože byla příliš nízká a řidiči nákladních aut ji neviděli. Své obavy vyjádřil i známý závodní jezdec Stirling Moss. Sinclairy C5 tak musely být povinně opatřeny prutem s vlaječkou. Pověsti vozítka neprospělo ani to, když noviny psaly o tom, jak si ho někteří řidiči koupili kvůli tomu, aby se vyhnuli zákazu řízení pod vlivem alkoholu.
Tříkolku vlastnil i Elton John
Ačkoli britský vynálezce očekával roční prodej až 200 000 kusů, od listopadu 1984 do srpna 1985 bylo postaveno jen asi 14 500 kusů, z nichž se, ještě než firma přešla do insolvence, prodala údajně o něco více než třetina. Zbylé kusy v rámci insolvenčního řízení získali různí podnikatelé, kteří je později s úspěchem prodávali výrazně dráže jako hračku pro zábavu. Navzdory svému komerčnímu neúspěchu se ze Sinclairu C5 stal kultovní předmět pro sběratele. Nadšenci založili kluby majitelů a někteří podstatně upravili svá vozidla, přidali větší kola a výkonnější agregáty. Jeden exemplář byl dokonce opatřen malým proudovým motorem!
Ze Sinclairu C5 se stal kultovní předmět pro sběratele. Nadšenci založili kluby majitelů a někteří svá vozidla upravili.
Elektrickou tříkolku vlastnily i četné celebrity. Například britští princové William a Harry měli každý jednu, zpěvák Sir Elton John hned dvě, stejně jako autor sci-fi románů Sir Arthur C. Clarke, který si je nechal poslat do svého domova v Colombu na Srí Lance. Tým Lotus F1 dokonce do svých barev nalakované vozítko používal pro přepravu v boxech při závodech.
Clive Sinclair experimentoval i s mnohem většími konstrukcemi, dvoumístným modelem C10 a čtyřmístným C15, které se měly již významněji přiblížit skutečným autům. Na ně ovšem již nedošlo.
Zlý sen Sira Cliva
Vynálezce byl tak fascinován elektrickými vozidly, že později navrhl mj. ultralehké elektrické kolo Sinclair Zike, které vážilo necelých 11 kg. S elektromotorem ukrytým uvnitř rámu dosáhlo rychlosti 12 km/h, přičemž se při jízdě z kopce samo dobíjelo. Zike ale bohužel šlo stejnou cestou jako tříkolka C5, možná proto, že lidé měli toto fiasko stále v paměti. Prodalo se asi jen 2 000 kol a výroba, původně zamýšlená na 10 000 exemplářů měsíčně, byla ukončena po pouhých šesti měsících. Stejně jako tříkolka C5 je i kolo dnes vyhledaným předmětem sběratelů.
V roce 2006 začal Sinclair nabízet také skládací kolo A-bike, které vážilo pouhých 5,5 kg a šlo ho snadno vzít do prostředků hromadné dopravy. O pět let později neúnavný britský vynálezce představil elektrokolo s akrylátovým krytem Sinclair X-1. To se ovšem nedostalo do výroby. Sir Clive se však nenudil ani v pozdějším věku. Navrhl například podmořský skútr pro potápěče či elektrický pohon pro invalidní vozíky.
Opustit svět elektroniky a vrhnout se na prostředky individuální dopravy byl odvážný krok. Nejspíš měl Clive Sinclair raději zůstat věrný domácím počítačům. Třeba by měl dnes Apple mnohem větší konkurenci. I přes nelichotivý osud elektrické tříkolky na ni nezůstal být hrdý. Selhání projektu C5 však bohužel způsobilo poškození obrazu elektrického pohonu ve Velké Británii na dlouhé roky dopředu. Stigma vlastnictví a řízení elektrifikovaných dopravních prostředků bylo překonáno až s příchodem hybridní Toyoty Prius na konci devadesátých let.
