Auto je zbraň! zahřmí při školení Ondřej. „Silnice jsou plné lidí, kteří svá vozidla neovládají a ohrožují tím okolí. Schválně, jestlipak víte, kolik metrů ujedete za sekundu, když pojedete padesátikilometrovou rychlostí?“ pokračuje a významně se na mě zadívá. „Eeeeh… když pojedu padesátikilometrovou rychlostí, tak za vteřinu ujedu… eeeeh…“ „Správně, čtrnáct metrů!“ Jo, to jsem přesně chtěla říct.
Ačkoliv se nepovažuji za špatnou řidičku, když můžu, řízení na kluzkých silnicích s radostí předám jiným. Bydlení v Česku však bohužel – ačkoliv proti tomu už léta důrazně protestuji – přináší každoroční zimu. A zima přináší led. A ten klouže. A to je nepříjemné. A nebezpečné.
Před pár týdny jsem se dostala do složité dopravní situace. Úhybný manévr na zledovatělém povrchu mi vyšel v podstatě hladce, nicméně z mých úst taky něco vyšlo. Konkrétně věta: „Všichni tady zemřeme!“ Když se manžel dosmál, upozornil mě, jakou jsem jela rychlostí a že jsem trochu křičela. Ne hlasitě nebo nějak hystericky. Jen tak elegantně jsem si bědovala nad nepřízní osudu táhlým Uaaaa!.
„Víš, co to dělá v tomhle počasí?“ obořila jsem se na něj. „Klouže,“ řekl. „Klouže!“ zařvala jsem. „To jsem říkal,“ on na to. A dost, řekla jsem si. Ne všechny příhody s klouzáním lze vyřešit vytím uáááá! Měla bych s tou svou hrůzou ze smyku, která mě každou zimu nutí najíždět do zatáček s modlitbou na rtech a pětkou na tachometru, něco dělat.
Překvapí kdekoli
Při hledání školy smyku, v níž by mě jako doplněk k mému bojovému pokřiku poučili, jak to udělat, abych při ztrátě přilnavosti k vozovce přestala zároveň ztrácet i důstojnost, mě zaujaly stránky Showcars.cz. Na okruhu v Bělé pod Bezdězem nabízejí speciální návleky (ringy) na zadní kola, které dokážou simulovat po celou dobu jízdu na mokru až ledu. Dobrá zpráva je, že návleky se nedávají na mé auto, ale na auto pořadatelů. Nemusím se tedy bát o osud našeho vozu, pouze o osud svůj.
 Aktuální vydání čtvrtečního Magazínu MF DNES můžete koupit také on-line na www.mfdnes.cz. |
A bojím se tedy pořádně. „Tuto technologii využíváme mimo zimní měsíce,“ upozorní mě majitel firmy Robert Čihák. Chápu, led v kombinaci se superkluzkými gumami už by asi spíš připomínal výlet na kolotoče, což je bez cukrové vaty nepřijatelné. Nevadí, já si počkám. Smyk rozhodně není pouze zimním strašákem. Ona i jízda na kamíncích, které na silnicích zůstanou po zimní údržbě, na písku nebo zetlelém listí může přinést lecjaká překvapení.
Své reflexy a chování auta si mohu ověřit na obyčejném asfaltu, ne pouze na vyhrazených kluzných plochách nebo jiných upravených površích, jako je tomu na polygonech. Výhodou je, že mě smyk může překvapit kdekoliv na dráze při provedení jakéhokoliv manévru. Tedy kromě manévru „zastavuju a odcházím, protože na to nemám nervy“. Ten by překvapil spíš instruktora.
Co se nesmí
Celý kurz začíná teoretickou částí. Bývalý závodník a policista z oddělení dopravních nehod Ondřej seznámí šest účastníků kurzu s bezpečnostními zásadami, fakty o různých druzích smyku a taky s hrstkou svých zkušeností z práce. Na závěr je shrne: „Každému, kdo má pocit, že dodržování pravidel je pro děcka, bych dal povinně týden u dopravních nehod. Hned by ho ty silácké řeči a hlavně pokusy o překonání fyziky přešly.“
Ondřej spustí prezentaci, při níž si zopakujeme správné nastavení sedačky. Prudce je zapovězen posed „surikata“, tedy tělo nakloněné téměř u volantu, kdy si některé vyvinutější dámy koledují o to, že smyk nezvládnou, protože se jim do práce budou plést ňadra dmoucí. Ono když vás někdo plácá čímkoliv přes předloktí, dost to snižuje manévrovací prostor.
„Za deset dvě je nesmysl, když už, mějte ruce na tři čtvrtě na tři až za deset tři. Budete tak mít podstatně větší prostor,“ boří Ondřej mýty o hodinářské mnemotechnické pomůcce pro správné držení volantu. Zopakujeme si zásady o zimních a letních pneumatikách nebo používání pásů. „Nedoporučuju spolujezdcům spát s pásem přes krk. Je to stejně špatný nápad jako nohy na palubovce. Představte si, co s nimi asi udělá airbag.“
Tak to si tedy představovat nechci. Ondřej ale na představování trvá, tak trochu přidá grády: „Pokud máte kovové hodinky volné tak, že se vám mezi ruku a pásek vejdou dva prsty, nechte si je zkrátit. Viděl jsem jednoho, co mu airbag navlékl hodinky až nad loket. Nebyl moc rád, dost křičel.“ Au.
Varianty smyku
„Pokud vidíte, že najíždíte do překážky, strhněte auto doprava, aby vás nesemlel někdo v protisměru. Pokud už je pozdě, najíždějte do překážky rovně, aby se vám aktivovaly bezpečnostní prvky. Nejhorší varianta je nabourat třeba do stromu u silnice bokem. To dopadá špatně,“ pokračuje Ondřej a utvrzuje v nás pocit, že když přednášku začal slovy „Auto je zbraň“, myslel to velmi vážně.
„Na začátku jsme si řekli, že v padesátikilometrové rychlosti za vteřinu ujedete skoro čtrnáct metrů,“ pokračuje. „Reakční doba každého z nás je trochu jiná. Většinou to však bude kolem jedné vteřiny. U starších aut nebyl navíc záběr brzd okamžitý. Mohli jste tedy ujet osmadvacet metrů, aniž by se cokoliv stalo,“ donutí mě Ondřej zase si něco představit, tentokrát dítě vybíhající zpoza auta.
„Je to rychlost, která ovlivňuje, jestli se dostanete do smyku, nebo ne,“ pokračuje Ondřej. Pokud už smyk nastane, může to být buď nedotáčivý smyk přední nápravy, při němž auto jede, vy si volantem točíte jak na pouti, ale auto nereaguje. Druhá varianta je smyk přetáčivý. Při něm se zadní náprava vydá na výlet dopředu a auto se v extrémním případě roztáčí kolem své osy.
To, že je situace hodná zásahu, nám auto dává najevo tím, že se začne klepat volant, gumy vibrují, a pokud v tom není zakopaný pes, auto vypustí signál SOS za pomocí ABS nebo EPS. Záleží na tom, jaký přesně řeší problém. Na některé situace už jsou však systémy krátké.
Kdepak brzda!
Pokud se auto vymkne kontrole a dostane se do smyku, je nutné brzdit motorem. Řidič tedy musí pustit spojku, logicky i plyn, protože potřebuje zpomalit. Co je ovšem naprosto proti pudu sebezáchovy, je pravidlo nešlápnout na brzdu. Ne a ne a ne. Byť byste sebevíc měli dojem, že to pomůže, nepomůže! Auto, které brzdí, má nadzvednutou zadní část vozu. Pokud se přední kola neotáčejí, protože jsou zablokovaná brzdou, a zadní se odlehčí, smyk se jen zhoršuje.
Postup si tedy zopakujeme: auto se nervózně chvěje a dává signál, že se hodlá rozskotačit. Okamžitě dávám nohy z pedálů. Dívám se tam, kam chci jet (tedy při normální jízdě se nedívám na díru, které se chci vyhnout, protože jinak ji jistě navštívím), a volantem točím podle situace. U nedotáčivého smyku ve směru, kam chci jet, a později se za pomoci velmi opatrného přidání plynu „vytáhnu“ ze zatáčky. U přetáčivého smyku točím volantem proti směru smyku. Neřvu a točím.
Sem tam, jak je potřeba, dokud nepřevezmu kontrolu. Nastává čas na dotazy. „Co mám dělat, pokud dostanu sáně na rovné silnici, která končí plotem?“ ptám se zkušeného závodníka. „Modlit se a doufat, že není betonový,“ odpoví ledovým hlasem Ondřej. „A když mi to v kopci začne prokluzovat dozadu?“ ptá se jiný účastník. „Modlit se a hledat závěj, o kterou se zastavíte.“
No paráda, člověk je hned klidnější, když ví, že to není Uáááá, ale Andělíčku, můj strážníčku, co perfektně zafunguje. „Kola, která se protáčejí nebo neotáčejí, nezatáčejí,“ zopakuje nám Ondřej na rozloučenou a vyšle nás do auta za Karlem, instruktorem praktické části.
Musíte přidat
„Nebojíte se, že nabourám?“ ověřuju si u Karla jeho duševní rozpoložení. „Je to naprosto bezpečné. Tady se nabourat nedá,“ snaží se mě uklidnit. „Opravdu nikdy nikdo neproletěl hromadou gum nebo nenavštívil blízký lesík?“ nedá mi to a zeptám se na to později pana Čiháka.
„Jednou jsme měli problém,“ přiznává. „To jsme ještě jezdili na letišti v Mnichově Hradišti, kde slečna skutečně opustila dráhu. Ovšem ne kvůli smyku, ale kvůli tomu, že si spletla brzdu s plynem. To se pak instruktorovi špatně radilo. Křičel na ni, ať zastaví, a ona jela o to rychleji.“
To ale zatím nevím. Stojím na parkovišti a čekám, až na mě dojde řada. Sleduju bílé auto, které se tu a tam otočí dokola. Tu a tam zafunguje zadní stěrač. Jednou dojde i na troubení. Zajímavá metoda, protroubit zatáčku, aby uhnula, respektive se narovnala! Ne že bych se smála, kdo ví, co tam budu předvádět.
A je to tu. Přišla jsem na řadu. Už se tomu nevyhnu. Do auta sedám dost nervózní. Dostanu se vůbec z parkoviště, když gumy tolik kloužou? Upravím si sedačku, zpětné zrcátko (úplně přesně nevím proč, předjíždět asi nebudu), zapnu pásy. Nádech, výdech, jedeme. Pomaličku. Auto dostává při návštěvnosti kurzů dost zabrat, je to znát na jeho spojce. Musím si zvyknout, jak je měkká, ale to naštěstí trvá jen chviličku.
„Pomalinku vjeďte na dráhu. Začneme točením dokola,“ naviguje mě Karel. Dobrá, najedu na určené místo, začnu se točit kolem kuželů. Pochopitelně tak, aby mi to neklouzalo, nejsem sebevrah. „Jestli si chcete zkusit smyk, budete asi muset trochu přidat,“ usměje se na mě Karel.
Probožky, jak by řekla moje babička. Opatrně přidávám. Přesně poznám ten okamžik, kdy jsem přesáhla rozumnou rychlost vzhledem k ringům na kolech. Zatím jen mírně smýkám zadní nápravou, ale v podstatě mám nad autem kontrolu. „Prima, jdeme do toho. Začneme pravotočivou zatáčkou, následuje levotočivá, pak nabereme rychlost na rovince a zkusíme vybrat zatáčku na konci,“ vysvětluje Karel. Jet autem s pocitem, že zkusíme, jestli se vejdu na silnici, je dost zvláštní pocit.
První zatáčku projedu příliš pomalu. Při druhé si přidám a hned za to zaplatím nezvládnutým přetočením. „Musíte volantem točit dřív,“ pořád se usmívá Karel. „Vzal jste si kinedryl?“ napadne mě najednou, jak těžké má povolání. „Kdepak, mně se špatně nedělá!“ směje se. „Ale mně někdy jo!“ děsím se trochu. „Za volantem to funguje jinak, buďte klidná!“ Tak to jsem klidná.
Umyjte si okna
První nájezd po rovině. „Přidejte. Otáčky kolem dvou tisíc. Rychlost máme dobrou. Začne se to přetáčet, musíte zareagovat volantem a nesešlapávat brzdu!“ připravuje mě Karel na první velkou zkoušku. Přes adrenalin nevidím na cestu. To dám. To dám! Nedala jsem to. Začala jsem točit příliš pozdě. Ale to, co mi vrtalo hlavou nejvíc – jestli je možné překonat reflex a nešlápnout na brzdu – se podařilo! Bohužel jsem příliš dlouho měla pocit, že smyk není tak velký a vyrovná se pouhým srovnáním volantu, bylo však potřeba zatočit prudce proti směru, což jsem pochopila o vteřinu pozdě.
A vida, dokonce jsem si setřela zadní okno! To je důležité. Jak se blíží smyk, umyjte si okna. My jsme to tak v kurzu dělali všichni.
Tak znovu. A znovu. Krátké zatáčky už mi jdou, ale ta dlouhá potvora se pořád vzpírá. Napotřetí projíždím zatáčkou a smyk zvládnu. „Hurá! Přišla jsem na to! Ani jsem si nepustila stěrače!“ Už zase křičím, ale tentokrát aspoň k věci. Je to zábava.
Konečně jsem uvěřila, že pravděpodobnost, že se něco špatného stane, je téměř nulová. Navíc jsem nabrala trochu sebevědomí v zatáčkách, takže si víc věřím. Mazácky přidávám rychlost, Karel ze mě má radost. „No vidíte, už se toho koukám nebojíte!“ pochvaluje si, když se s ním vřítím do zatáčky. „Protože už vím, co to udělá!“ hulákám zběsile. O vteřinu později stojím s chcíplým motorem otočená proti směru jízdy. Jejda.
„Jak se vám to líbilo?“ vítá mě zpátky na parkovišti Robert Čihák. Přiznám nadšení. Mám co dělat, abych vesele nehopkala. Jsem si vědoma, že na trase, kde očekávám problém a kterou jedu poněkolikáté, je situace odlišná od ostrého provozu a náhlého překvapení. Přesto jsem ráda, že jsem si zkusila i přetáčivý smyk.
Opatrně domů
„Easy drift jsem kdysi našel, když jsem přemýšlel, jak přiblížit víc lidem možnost vyzkoušet si to, co jste dnes měla možnost zkusit sama. Stačí libovolné auto a dva lehce nasaditelné návleky, nejsou potřeba kluzné desky, speciální povrchy a další pomůcky,“ objasňuje Robert pouhou část svého podnikání.
„Dělám toho víc, spolupracuju s televizemi, půjčuju jim supersportovní auta, děláme řidiče v nebezpečných scénách, ale moje srdcovka je pomoc integrovanému záchrannému systému. Pořádáme řidičská školení pro policisty, hasiče, vojáky, nechybíme na Dnech NATO. Můj pradědeček byl generál, je to pro mě čest.“
Vzpomínám na své řidičské začátky na velkém parkovišti ve městě. Je to jediné místo, kde si mimo pár polygonů v republice řidiči můžou vyzkoušet smyky? „Mrzí mě, že čím dál víc letišť zakazuje různé automobilové druhy zábavy a s tím se svezou i školy smyku,“ posteskne si Robert. „Údajně to má vliv na hlučnost. Jednak to komplikuje přístup obyčejným lidem, kteří chtějí nabrat zkušenost, jednak to všechny divoké amatérské závodníky s nulovými zkušenostmi vytlačuje do provozu. Což má zase vliv na bezpečnost, ale na to nikdo neslyší.“
Nevím, jak to mají amatérští závodníci, ale já domů vyjíždím velmi opatrně. Pořád čekám, kdy mi to podklouzne. A ono nic. Po cestě mi volá manžel. „Jaké to bylo?“ ptá se. „Uááááá!“ odpovím nadšeně, aby viděl, že mé postoje jsou konzistentní.
Škola smyku v Bělé pod Bezdězem
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
