Yamaha N Max

Yamaha N Max | foto: Yamaha

Bella Roma ze sedla skútru. Na nákup tříkolkou, na rande s cigárkem

  • 3
V rámci testů jednostopých samohybů se dají dělat roztodivné skopičiny. Při zkoušení flotily městských strojů značky Yamaha v ulicích Říma jsme se tedy vžili do kůže domorodých obyvatel tohoto Věčného města. Akorát že slečnám, co na mě významně pomrkávaly, jsem bohužel rozuměl jen „ciao“.

Značka Yamaha jako jeden z nejvýznamnějších výrobců skútrů na světě nabízí v segmentu městských strojů s objemem motoru 125 kubických centimetrů opravdu hodně širokou škálu strojů. Městské malorážky jsou shromážděny v jedné velké rodině s názvem Urban Mobility.

Yamaha N Max

V ní je například sportovní N Max. Ten je jasnou volbou všech chlapů, kteří již se dvěma koly mají své zkušenosti a vyhledávají alternativní řešení pro rychlé přesuny po přeplněném městě. Ostře řezaná kapotáž projíždí hustou městskou dopravou jako nůž máslem a jaksi automaticky zjednává respekt, kdekoli se objeví.

Pod sedlo se vejde klasická integrální helma a po sebemenším otočení rukojetí plynu následuje nervozní poskočení stroje vpřed. Jednoválcový čtyřtakt se čtveřicí ventilů s proměnlivým časováním poskytuje dvanáct koní při sedmi a půl tisících otáček. K tomu ještě téměř dvanáct newtonmetrů krouticího momentu. To dává 127 kilogramů těžkému stroji slušnou porci dynamiky. Do nádrže se vejde necelých 7 litrů paliva. Jeden litr postačí na zhruba 45 kilometrů jízdy. Dravost jízdního stylu a s tím související spotřebu zvídavým jezdcům hlídá ekonoměr, který je součástí palubní desky.

Statistiky uvádějí, že v roce 2016 jenom v Evropě usedlo za řídítka modelů N Max a Tricity dvanáct tisíc uživatelů. Ovšem to není nic proti Asii. Tady N Max našel ve stejném roce neuvěřitelných 150 tisíc nových majitelů. Jeho progresivní macho tvary a LCD palubní štít s kompletním LEDkovým osvětlením však příliš neučarovaly zástupkyním něžného pohlaví.

Yamaha D ́elight

Ženy a dívky v jedné stopě totiž dávají s velkou převahou přednost kulatým tvarům začátečnického modelu D ́elight. Ovladatelnější a jednodušší jednostopé vozidlo je už asi jenom koloběžka. Baculatý skútr nechystá pro své uživatele naprosto žádnou záludnost a jeho obsluha je maximálně jednoduchá. A i když vám spadne ruka na plynu zcela na doraz, D ́elight poslušně, ale nezáludně zrychluje lhostejno zda sólo či ve dvou. Odezva plynu není nic pro lovce akceleračních rekordů. Na městskou džungli ale s přehledem postačí. Navzdory svým minimalistickým proporcím pojme jeho úložný prostor pod sedlem jednu integrální helmu nebo dvě skútrové “skořápky“.

Vyznavači klasiky pak pravděpodobně ocení typický nákupní vozík Xenter na šestnáctipalcových kolech. Nosič dopředu i dozadu a pořádná porce úložného prostoru pod sedlem vyzývají k návštěvě tržnice a nedělnímu nákupu. Velká kola perfektně čelí všem městským nástrahám v podobě rozbité dlažby, tu a tam propadlého kanálu nebo obrubníku. V místě testu to sice vyzkoušet nešlo, ale sázím příplatkový kufr, že se stejnou grácií by posvačil i pražské tramvajové koleje. Většině jeho vrstevníků zdobí záď dvojice pružících jednotek. Xenter boří zavedené tradice a od svých sportovních příbuzných si půjčuje centrální monocross. Funguje stejně dobře, jako vypadá. Jen ubírá prostor v zavazadelníku pod sedlem. Například helma se sem nevejde. Zadní kufr se tak hodí.

Yamaha Xenter
Yamaha Xenter
Yamaha Xenter

Yamaha Yenter

Jako poslední je pak prezentován tříkolový speciál Tricity. Ze začátku mi není jasné, co stojí za vývojem tříkolky s motorem 125 kubických centimetrů. Myšlenka tříkolového skútru přeci vznikla právě proto, aby bylo držitelům řidičských oprávnění skupiny B umožněno řídit stroje s daleko silnějšími motory. Pokud je vozidlo vybaveno třemi koly, nožní brzdou a dalšími náležitostmi, není považováno za motocykl a za jeho řídítka tak může usednout klasický „autař“. Stopětadvacítku přeci může řídit kdokoli s béčkem, tak k čemu ta tři kola?

Ještě než usednu do sedla Tricity, částečné vysvětlení podá statistika. Tricity 125 volí nejčastěji muži, kteří již měli v minulosti zkušenosti s motocyklem nebo skútrem, ale delší čas v sedle neseděli. Dvojice předních kol dodává stroji daleko lepší stabilitu a jízdě přidává na jistotě. Říznout zatáčku tak lze se zatajeným dechem i na kluzké dlažbě nebo bílých čárách přechodu pro chodce. Ani ženy motocyklistky se však stylové tříkolce nevyhýbají. Jistotu tříkolového podvozku volí celých dvacet čtyři procent zákaznic a to není málo. Nejméně imponuje Tricity začátečníkům. Možná je to dáno mohutností konstrukce.

Yamaha Tricity
Yamaha Tricity

Yamaha Tricity

Na palubě luxusního skútru nalezneme například uzavíratelnou přihrádku s USB nabíječkou na mobil nebo navigaci. Stroj je komplet osazen LED světly a to včetně osvětlení nákladového prostoru pod sedlem. Prostorné sedlo je připraveno uvítat stejnou měrou pohodlí oba členy posádky. Spolujezdec má k dispozici vyklápěcí designové stupačky. Přední kola o průměru 14 palců bez potíží hltají jakékoli městské překážky. Zadní třináctka obutá do 130milimetrové pneumatiky tvrdí muziku a spolehlivě žene stroj vpřed.

O mašinách už bylo řečeno dost, tak vzhůru do sedel. Na klidném dvorku na římském předměstí jsou narovnány testovací stroje. Seznamuji se s ovládáním N Maxe, rakouská kolegyně vedle mě nastartuje svůj D ́elight a prudce zatáhne za plyn. Kromě zvířeného obláčku prachu za výfukem a mírného vyjetí z řady se však tato začátečnická chyba obejde bez následků.

Je ze mě Říman

Spolu se stroji také dostáváme úkoly téměř ve stylu slavného britského motoristického pořadu. Náš úkol zní: ve stylu typickém pro každodenní život obyvatele hlavního města Itálie dojet na nákup, cestou hodit přítelkyni do práce a nákup odvézt do restaurace v centru města. Jakožto rodilému městskému jezdci mi tahle sestava krev do tváří nehrne. Na druhou stranu římská doprava je proslavena svou nespoutaností. Nad obavami ale spíše vítězí zvědavost.

Yamaha Urban Mobility

Krásná Římanka se mi přilepila na záda a vyrážíme. Na konci „naší“ ulice je přikázaný směr jízdy doprava. Asi právě proto nebo snad jen pro nastartování té správné italské atmosféry, však náš průvodce zatáčí doleva a skupina devíti strojů si za troubení a gestikulace řidičů aut razí cestu napříč jízdním pruhem. N Max nemá problém, zatáhnu za plyn a ponechám troubící „plechovky“ minulosti. Blížíme se pomalu do centra a doprava houstne. Ti méně otrlí občas zůstanou pozadu, zatímco ti otrkanější bojují s přísným příkazem nepředjet průvodce. N Max opět obstál na jedničku, kolonami aut se prosmýkal bez jediného kontaktu s předjížděnými vozy. Plyn pracuje na jedničku a variátor zabírá plynule. Jemná rozběhová spojka bezvadně asistuje filigránské práci při proplétání pavučinou postávajících autařů.

Dosahujeme rychle prvního cíle na mapě a máme možnost výměny strojů. Uctivě požádám jezdkyni D ́elightu a ta mi postupuje svůj vínově lakovaný speciál. Posaz v klidové fázi je fajn, jen trochu nižší, než jsem přivyklý z předchozího stroje. Hned po rozjezdu ale vím, že tohle není pro mě. Do relativně uzavřené kapotáže baculatého skútru neposkládám kolena oblečená do džínů s kolenními chrániči. Zaujímám tedy „toaletní posaz“ s koleny od sebe a závistivě pokukuji po svém původním stroji. Dlužno přiznat, že typický italský rider brázdící lida jadranské riviéry asi stejný problém nezaznamená. Namísto kalhot s chrániči obléká pestrobarevné bermudy a mé kotníkové boty nahrazuje plážovými žabkami. Takhle by to asi šlo.

Odezva plynu je ve srovnání s N Maxem daleko ležérnější. Výrobce ale udává neuvěřitelnou hodnotu spotřeby 1,42 litru na sto kilometrů při 45kilometrové rychlosti. Skútr sám váží necelých sto kilo, takže ani ty nejkřehčí skútrařky jistě nebudou mít potíže s manipulací na místě nebo stísněném parkovišti. Na druhou stranu nabídne úctyhodných 37 litrů nákladového prostoru pod sedlem.

Yamaha Xenter

Yamaha D ́elight

Na další metě nakupujeme balíčky těstovin ve vyhlášené gurmánské prodejně a znovu je příležitost přesedlat stroj. Ze stísněných plastů dívčího strojku instinktivně sahám po řídítkách Xenteru. Prostorná rovná podlaha a šestnáctipalcová kola nyní působí proporcemi limuzíny. Pocit komfortu je umocněn rozměrným příplatkovým plexi. Kdybych byl kuřák, mohl bych si v jeho zákrytu dopřát své odpolední cigárko. Ani tak bych nebyl v římské dopravě bílou vránou. Kdo má plexi, kouří...

Šestnáctipalcová kola polykají nerovnoměrnou dlažbu římského centra, ale vysoký stroj působí zatím nejméně stabilním a trochu nervozním dojmem ze všech. Xenter bývá nejčastější volbou jezdců, kteří se chtějí v sedle skútru co nejvíce přiblížit jízdě na klasickém motocyklu. Zadní pérování se měkce a s grácií donese až na další zastávku. Přilba ale musí po zaparkování do horního kufru. Pod dnem zavazadelníku totiž pracuje ten zmiňovaný zadní centrál. Případní zájemci však budou v muset tohoto klasika klasiků nakoupit jinde, protože není určen k distribuci na našem trhu.

Další položkou na nákupním seznamu je dobrá italská káva. Po nákupu v luxusních lahůdkách konečně na malém parkovišti usedám do rozlehlých komnat Tricity. Přivítá mne digitální palubní deska skrytá v pohodlí větrného štítku ze zatmaveného plexi. Po nasednutí se koráb jen mírně zhoupne v pérování. Zkouším, zda v klidovém stavu vydrží stát bez nutnosti sundání nohy ze stupačky. Ne tak docela. Proto ve mně stále hlodá otázka, zda ten pocit jistoty opravdu stojí za ojíždění jedné pneumatiky a jednoho páru brzdových destiček navíc.

Naše minikolona se rozjíždí a přicházejí první utažené zatáčky v úzkých uličkách. Zjišťuji, že s tříkolkou lze bez respektu zacházet jako s dvoukolovou klasikou. Mechanismus naklápění kol neklade téměř žádný odpor. Spíš naopak. Po chvíli zjišťuji, že si mohu dovolit stále víc a víc. Dokonce daleko víc než na kterémkoliv z předchozích strojů. A co teprve když s trochou úleku zjistím, že na kluzké dlažbě prastaré metropole jde řezat zatáčky kontrolovanými smyky. Nadšení vrcholí a konečně chápu, že tyhle kousky jiná mašina prostě nedokáže. A pokud ty velké kluzké kameny namoknou, jezdec na Tricity si strčí do kapsy kohokoliv ze svých konkurentů.

Ostře řezaný stroj však není jenom funkční. Je také velmi elegantní a dokonce i ve městě se snad největší koncentrací skútrů na světě dokáže vzbudit pozornost. Na jedné z méně rušných křižovatek na mě dokonce gestikuluje dvojice dívek v městském mini autě. Italsky hovořící průvodce hbitě překládá, že prý se jim líbím. Ta poklona ale beze všech pochybností patřila tomu tříkolovému fešákovi.

Všechny suroviny jsou nakoupeny a naše testovací týmy se sjíždějí u restaurace v centru města. Nákupy odevzdáme šéfkuchaři a těšíme se, jak si večer pochutnáme.

Usměvavý šéf si přebírá nasbírané suroviny, posílá nás uklidit skútry a oznamuje, že večer nám začíná šichta v kuchyni. Když prý den Římana, tak se vším všudy. Takže zatímco nabitý lokál procvičuje své chuťové pohárky, já se svými souputníky ve sněhobílých zástěrách a kuchařských čepicích patláme dole v kuchyni žloutkové tartaletky s krémem, ovocem a kaviárem z peprmintového sirupu. Konzumentům jejich úděl nezávidím, ale mají možnost čestně vrátit úder. Jsou to totiž kolegové z dalších skupin a také oni před tím prožívali stejně krutý osud.

Půjčovná skútrů v mobilu

Pro cestu „do práce“ zvolili někteří z nás novou službu sdílení skútrú s neitalsky znějícím jménem Zig Zag. Vše je ovládáno prostřednictvím aplikace v chytrém telefonu. Stačí v ní jen najít nejbližší stroj v ulicích města a zadat číslo platební karty a řidičského průkazu. Po chvíli dorazí PIN. Po jeho zadání automaticky naběhnou elektrické obvody skútru a můžete vyrazit. Po odstavení a odhlášení se skútr automaticky vypne a do e-mailu dorazí již jenom faktura za zápůjčku. Hlavní roli v tomto zajímavém projektu hraje samozřejmě městský speciál Yamaha Tricity. Systém funguje v Římě od roku 2016 a za dobu své existence tady nasbíral již osm tisíc aktivních uživatelů.