Zajímavé ženy
Práva byl v sedmdesátých letech obor, který dost výrazněsloužil komunistickému režimu. Přesto si ho Eliška Wagnerová vybrala...
Hned vás opravím. Nevybrala jsem si práva v sedmdesátých letech, ale v šedesátém osmém. To byla trochu jiná doba, nejen já jsem si myslela, že se to tu někam posune. Jenže skutečněstudovat jsem začala až v roce 1969 a to se mezitím stačilo hodně změnit. Takže jsem hned zpočátku řešila otázku, co mám vlastnědělat a kam se vrtnout. Ale nakonec jsem si velmi rychle našla, díky známým lidem, kteří byli už hotoví a pracovali v advokacii, část práva i pro sebe.
Ale moc dlouho vám to stejně nevydrželo a emigrovala jste ...
V advokacii jsem vydržela osm let, do druhé poloviny roku dvaaosmdesát. I tady se poměry s postupující normalizací dost měnily. Na začátku sedmdesátých let přijímala lidi vyhozené z politických důvodů z justice, případněi z prokuratury, částečně z diplomatických služeb. V druhé poloviněsedmdesátých let už zase bylo vše jinak. Náčelníci advokacie doufali, že si zlepší reputaci přijímáním nezpochybnitelných kádrů. Od padesátých let nebyla totiž nikdy vnímána jako rovnocenný partner soudu, a už vůbec ne prokuratury. Tehdy jsem podruhé zjistila, že mé předpoklady ne zcela vycházejí, a tak nezbyl ani poslední důvod, proč zde setrvávat.
Pocházíte z právnické rodiny?
Ne, mám jen strýce právníka, zato je názorným příkladem naší historie za posledních šedesát let. Po válce vystudoval práva. Záhy byl zatčen jako autentický sociální demokrat, který se odmítl sloučit s KSČ. Byl odsouzen k pobytu v Jáchymověa rovněž ke ztrátětitulu. Bylo mu znemožněno vykonávat právnické povolání, takže se živil až do roku 1968, kdy byl rehabilitován, v dělnických povoláních. Chápete tedy, že když jsem se hlásila na práva já, nebyla moje rodina vůbec šťastná. Ale já jsem si opravdu chvíli myslela, že ta doba je pryč.
Po útěku jste začínala znovu v Německu. Klasicky, jak to bývá, jako servírka v restauraci? Nebo jste hned pokračovala ve svém povolání?
Opravdu klasicky, ale zároveň jsem velmi brzy získala kontakty na Svobodnou Evropu, pro kterou jsem začala psát. Poté jsem začala pracovat i pro československý exilový spolek, který pomáhal nověpříchozím azylantům. Dostala jsem pak poměrně brzy povolení od německých úřadů pracovat jako poradkyněpro československé právo, což byla advokátská praxe omezená na azylantské záležitosti.
Kde jste poznala svého manžela? Bylo to až v exilu?
Ano, on ovšem byl už letitý emigrant, od roku 1968 žil v Kanadě. Do Kanady jsem se za ním odstěhovala v roce 1989. Jak naivní jsme všichni v té doběbyli. Vůbec nikdo z nás neodhadl, nedoufal, že u nás se může něco změnit. A najednou se všechno lámalo. Přijeli jsme hned v prosinci. Já po pauze sedmi let a můj muž po jednadvaceti letech.
Mnoho lidí, kteří se vrátili, zažili velkou deziluzi....
Definitivnějsme přijeli v roce 1993. Mému muži se tu líbilo hned. Mně některé věci přišly dost legrační. První vidění bylo samozřejměmnohem ostřejší než dnes, po osmi letech. Ale každopádněpořád platí, že je to tu báječné, pokud člověk od nikoho nic nechce. V okamžiku, kdy něco potřebujete, je to problém. Což zase jen potvrzuje, že člověk má stát, pokud to jen trochu jde, na vlastních nohou a od nikoho moc nechtít.
Teď zastáváte poměrně vysokou pozici. Takových žen není v našem státě mnoho. Co si myslíte o zdejší rovnoprávnosti mužů a žen?
Statistiky říkají, že platy žen v rovnocenných pozicích jsou nižší než mužů. U soudců tomu tak není, mají platy stanovené ze zákona, a k diskriminaci tedy rozhodnědocházet nemůže. Máme spíš opačný problém. České soudnictví je dnes přefeminizováno. Nemýlím-li se, pracuje zde šedesát procent žen. To je moc, to není dobré. Už proto, že se tady ještěneujal institut rodičovské dovolené, že tu platí tradiční rozdělení rolí, a jsou to tak vždy ženy, které zůstávají doma s dítětem. Jejich případy pak musí někdo převzít a začít znovu od začátku.
Ale aspoň se ženy dostanou i do nejvyšších funkcí. To ve školství je sice osm žen na dva muže, ovšem řediteli jsou většinou muži.
Ale to je v soudnictví také tak. Dobře, na Nejvyšším soudu je v čele žena, ale je první v historii celého státu od roku 1918. Na obou vrchních soudech jsou muži, na osmi krajských soudech je žena jediná a na okresních soudech, to jsem si před časem ověřovala, je na nejvyšších pozicích jen třetina žen.
Čím to je? Muži mezi sebe ženy do vyšších postů nepustí, nebo ony samy vzhledem ke svému dalšímu úvazku v domácnosti ani nechtějí?
Především je to dané tím, kdo funkcionáře jmenuje. Jsou to ministři spravedlnosti. Zase muži.
Je tohle možné třeba v Německu?
Shodou okolností v Kanadě loni nastoupila do funkce cheef justice žena. Myslím, že je také první v historii Kanady. Žen ve vyšších pozicích je možná srovnatelnějako u nás. Ale ve světě už, na rozdíl od nás, běží programy, jak ženy do těchto pozic dostávat. A politická korektnost velí, že se ve špičkových veřejných funkcích musí objevovat ženy. I bez kvót. Je to zkrátka politický styl. Nedovedu si představit, že by v těchto zemích obstála zcela mužská vláda jako ta naše. Co si myslet, když její dobrá polovina už byla obměněna, a ani jednou za ženu? Od této vlády mám brát jako upřímné snažení prosazování žen? To je pro měnevěrohodné.
Jak to máte s rovnoprávností u vás doma?
Můj manžel je původním povoláním novinář. Dělal i tady v různých redakcích, v rozhlase, dnes sedí v Raděpro rozhlasové a televizní vysílání. Takže má svoji dostatečněvysokou funkci a není důvodu, aby se cítil ve srovnání se mnou nějak zneuznám. I když musím připustit, že se svým kanadským smyslem pro humor občas může budit zdání, že je to jinak. Když se mnou televize natáčela jeden pořad, přijížděli jsme k domu a režisérka si přála, aby mne manžel přivítal. Tak mu voláme, a on nás opravdu čekal u dveří. S tácem v ruce, a na něm chléb a sůl. Že přece měl přivítat paní předsedkyni! Zkrátka, lidé konfrontovaní s jeho vtípky si mohou myslet, že si nedostatečně cení své pozice. Ale tak to není.
Když máte tak exponované zaměstnání, dopřejete si, aby za vás úklid dělal někdo jiný?
Ano. Můj muž je hrozný pedant a já holt asi na věci v domácnosti takový perfekcionista nejsem. Dokud jsem ji zvládala sama, tak jsme se dohado vali, jestli je to dostatečnědobře, nebo ne. Teď už bych si vůbec netroufala stíhat to v požadované dokonalosti. Ale v době, kdy jsem nastoupila do této funkce a můj muž neměl tak angažované zaměstnání, převzal - ne úklid, to bych mu na krk neházela - ale organizaci domácnosti. Teď nám chodí pomáhat paní a dělá to podle představ mého muže.
Vaše představy o studiu a práci dvakrát vzaly zasvé. Pak jste se vrátila do českého soudnictví znovu. Nečekala jste víc od vyrovnání s minulostí? Že budou zločiny komunismu potrestány? Jak to dopadlo?
Zatím jsme se s tím moc nevyrovnali, to je pravda. Odsouzení jsou skrovná, žádná velká sláva. Ale jsem pyšná, že trestní senát Nejvyššího soudu v době, kdy soudu předsedám, vynesl průlomové rozhodnutí v případu soudce Vítka. Ten vědoměodsuzoval v babickém procesu nevinné lidi k trestu smrti. Trestní senát rozhodl, že se tímto dopustil účastenství na vraždě. Umožnil tak jeho trestní stíhání i přesto, že předtím byl stíhán jen pro zneužití pravomoci veřejného činitele a tento trestný čin už byl promlčen. Svým rozhodnutím Nejvyšší soud odblokoval promlčení a stíhání jede dál. I teď odsouzený prokurátor Vaš byl odsouzen díky překvalifikaci jeho trestního činu, a to je veliký úspěch tohoto soudu.
Už asi nezbývá mnoho času na další případy...
Čas je v těchto věcech velký problém, každé odkládání případů z padesátých let je rovněž zločinné. Ti lidé jsou staří. Ale měli by se dočkat spravedlnosti, alespoň v podoběvyřčení viny. Já opravdu nejsem krvelačná, v různých případech obviněných a posléze odsouzených by mohlo dojít k prominutí trestu z důvodů jejich zdravotního stavu. Ale pojmenování viny je moc důležité pro budoucnost, pro každého z nás, pro naše jednání. Mementem, že si musíme dávat pozor.
Odpustit trest kvůli stáří a nemoci, dejme tomu. Ale proč přerušit stíhání?
To je druhá věc, která se mi vůbec nelíbí. Koneckonců teď jsme v Německu viděli Mallotha, k soudu ho dostrkali na kolečkové židli. Podle mne je možné vést proces za účasti lékařů. Klidnějej přerušovat podle potřeby třeba každou hodinu a kontrolovat přitom zdravotní stav obžalovaného. Zdravotní posudek je nakonec jen jeden z důkazů a je na soudci, jak ho vyhodnotí. Odpovědnost je jen na soudci. A já si myslím, že by měl hodnotit právěi závažnost věci, důležitost pro budoucnost, pro pročištění vzduchu.
Kdo je Eliška Wagnerová
Elišce Wagnerové, předsedkyni Nejvyššího soudu, je 52 let.V roce 1974 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích pracovala osm let jako advokátka. V roce 1982 emigrovala, v roce 1993 se vrátila do České republiky. Po návratu domů vyučovala srovnávací ústavní právo na právnické fakultěv Olomouci. V roce 1996 byla jmenována soudkyní Nejvyššího soudu v Brně, od 1. srpna 1998 se stala jeho předsedkyní.
DŮLEŽITÉ MEMENTO
Já opravdu nejsem krvelačná," říká o sobě předsedkyně Nejvyššího soudu Eva Wagnerová. Adodává, že pojmenování viny je velmi důležité pro budoucnost. Mementem, že si musíme dávat pozor!
Práva byl v sedmdesátých letech obor, který dost výrazněsloužil komunistickému režimu. Přesto si ho Eliška Wagnerová vybrala...
Hned vás opravím. Nevybrala jsem si práva v sedmdesátých letech, ale v šedesátém osmém. To byla trochu jiná doba, nejen já jsem si myslela, že se to tu někam posune. Jenže skutečněstudovat jsem začala až v roce 1969 a to se mezitím stačilo hodně změnit. Takže jsem hned zpočátku řešila otázku, co mám vlastnědělat a kam se vrtnout. Ale nakonec jsem si velmi rychle našla, díky známým lidem, kteří byli už hotoví a pracovali v advokacii, část práva i pro sebe.
Ale moc dlouho vám to stejně nevydrželo a emigrovala jste ...
V advokacii jsem vydržela osm let, do druhé poloviny roku dvaaosmdesát. I tady se poměry s postupující normalizací dost měnily. Na začátku sedmdesátých let přijímala lidi vyhozené z politických důvodů z justice, případněi z prokuratury, částečně z diplomatických služeb. V druhé poloviněsedmdesátých let už zase bylo vše jinak. Náčelníci advokacie doufali, že si zlepší reputaci přijímáním nezpochybnitelných kádrů. Od padesátých let nebyla totiž nikdy vnímána jako rovnocenný partner soudu, a už vůbec ne prokuratury. Tehdy jsem podruhé zjistila, že mé předpoklady ne zcela vycházejí, a tak nezbyl ani poslední důvod, proč zde setrvávat.
Pocházíte z právnické rodiny?
Ne, mám jen strýce právníka, zato je názorným příkladem naší historie za posledních šedesát let. Po válce vystudoval práva. Záhy byl zatčen jako autentický sociální demokrat, který se odmítl sloučit s KSČ. Byl odsouzen k pobytu v Jáchymověa rovněž ke ztrátětitulu. Bylo mu znemožněno vykonávat právnické povolání, takže se živil až do roku 1968, kdy byl rehabilitován, v dělnických povoláních. Chápete tedy, že když jsem se hlásila na práva já, nebyla moje rodina vůbec šťastná. Ale já jsem si opravdu chvíli myslela, že ta doba je pryč.
Po útěku jste začínala znovu v Německu. Klasicky, jak to bývá, jako servírka v restauraci? Nebo jste hned pokračovala ve svém povolání?
Opravdu klasicky, ale zároveň jsem velmi brzy získala kontakty na Svobodnou Evropu, pro kterou jsem začala psát. Poté jsem začala pracovat i pro československý exilový spolek, který pomáhal nověpříchozím azylantům. Dostala jsem pak poměrně brzy povolení od německých úřadů pracovat jako poradkyněpro československé právo, což byla advokátská praxe omezená na azylantské záležitosti.
Kde jste poznala svého manžela? Bylo to až v exilu?
Ano, on ovšem byl už letitý emigrant, od roku 1968 žil v Kanadě. Do Kanady jsem se za ním odstěhovala v roce 1989. Jak naivní jsme všichni v té doběbyli. Vůbec nikdo z nás neodhadl, nedoufal, že u nás se může něco změnit. A najednou se všechno lámalo. Přijeli jsme hned v prosinci. Já po pauze sedmi let a můj muž po jednadvaceti letech.
Mnoho lidí, kteří se vrátili, zažili velkou deziluzi....
Definitivnějsme přijeli v roce 1993. Mému muži se tu líbilo hned. Mně některé věci přišly dost legrační. První vidění bylo samozřejměmnohem ostřejší než dnes, po osmi letech. Ale každopádněpořád platí, že je to tu báječné, pokud člověk od nikoho nic nechce. V okamžiku, kdy něco potřebujete, je to problém. Což zase jen potvrzuje, že člověk má stát, pokud to jen trochu jde, na vlastních nohou a od nikoho moc nechtít.
Teď zastáváte poměrně vysokou pozici. Takových žen není v našem státě mnoho. Co si myslíte o zdejší rovnoprávnosti mužů a žen?
Statistiky říkají, že platy žen v rovnocenných pozicích jsou nižší než mužů. U soudců tomu tak není, mají platy stanovené ze zákona, a k diskriminaci tedy rozhodnědocházet nemůže. Máme spíš opačný problém. České soudnictví je dnes přefeminizováno. Nemýlím-li se, pracuje zde šedesát procent žen. To je moc, to není dobré. Už proto, že se tady ještěneujal institut rodičovské dovolené, že tu platí tradiční rozdělení rolí, a jsou to tak vždy ženy, které zůstávají doma s dítětem. Jejich případy pak musí někdo převzít a začít znovu od začátku.
Ale aspoň se ženy dostanou i do nejvyšších funkcí. To ve školství je sice osm žen na dva muže, ovšem řediteli jsou většinou muži.
Ale to je v soudnictví také tak. Dobře, na Nejvyšším soudu je v čele žena, ale je první v historii celého státu od roku 1918. Na obou vrchních soudech jsou muži, na osmi krajských soudech je žena jediná a na okresních soudech, to jsem si před časem ověřovala, je na nejvyšších pozicích jen třetina žen.
Čím to je? Muži mezi sebe ženy do vyšších postů nepustí, nebo ony samy vzhledem ke svému dalšímu úvazku v domácnosti ani nechtějí?
Především je to dané tím, kdo funkcionáře jmenuje. Jsou to ministři spravedlnosti. Zase muži.
Je tohle možné třeba v Německu?
Shodou okolností v Kanadě loni nastoupila do funkce cheef justice žena. Myslím, že je také první v historii Kanady. Žen ve vyšších pozicích je možná srovnatelnějako u nás. Ale ve světě už, na rozdíl od nás, běží programy, jak ženy do těchto pozic dostávat. A politická korektnost velí, že se ve špičkových veřejných funkcích musí objevovat ženy. I bez kvót. Je to zkrátka politický styl. Nedovedu si představit, že by v těchto zemích obstála zcela mužská vláda jako ta naše. Co si myslet, když její dobrá polovina už byla obměněna, a ani jednou za ženu? Od této vlády mám brát jako upřímné snažení prosazování žen? To je pro měnevěrohodné.
Jak to máte s rovnoprávností u vás doma?
Můj manžel je původním povoláním novinář. Dělal i tady v různých redakcích, v rozhlase, dnes sedí v Raděpro rozhlasové a televizní vysílání. Takže má svoji dostatečněvysokou funkci a není důvodu, aby se cítil ve srovnání se mnou nějak zneuznám. I když musím připustit, že se svým kanadským smyslem pro humor občas může budit zdání, že je to jinak. Když se mnou televize natáčela jeden pořad, přijížděli jsme k domu a režisérka si přála, aby mne manžel přivítal. Tak mu voláme, a on nás opravdu čekal u dveří. S tácem v ruce, a na něm chléb a sůl. Že přece měl přivítat paní předsedkyni! Zkrátka, lidé konfrontovaní s jeho vtípky si mohou myslet, že si nedostatečně cení své pozice. Ale tak to není.
Když máte tak exponované zaměstnání, dopřejete si, aby za vás úklid dělal někdo jiný?
Ano. Můj muž je hrozný pedant a já holt asi na věci v domácnosti takový perfekcionista nejsem. Dokud jsem ji zvládala sama, tak jsme se dohado vali, jestli je to dostatečnědobře, nebo ne. Teď už bych si vůbec netroufala stíhat to v požadované dokonalosti. Ale v době, kdy jsem nastoupila do této funkce a můj muž neměl tak angažované zaměstnání, převzal - ne úklid, to bych mu na krk neházela - ale organizaci domácnosti. Teď nám chodí pomáhat paní a dělá to podle představ mého muže.
Vaše představy o studiu a práci dvakrát vzaly zasvé. Pak jste se vrátila do českého soudnictví znovu. Nečekala jste víc od vyrovnání s minulostí? Že budou zločiny komunismu potrestány? Jak to dopadlo?
Zatím jsme se s tím moc nevyrovnali, to je pravda. Odsouzení jsou skrovná, žádná velká sláva. Ale jsem pyšná, že trestní senát Nejvyššího soudu v době, kdy soudu předsedám, vynesl průlomové rozhodnutí v případu soudce Vítka. Ten vědoměodsuzoval v babickém procesu nevinné lidi k trestu smrti. Trestní senát rozhodl, že se tímto dopustil účastenství na vraždě. Umožnil tak jeho trestní stíhání i přesto, že předtím byl stíhán jen pro zneužití pravomoci veřejného činitele a tento trestný čin už byl promlčen. Svým rozhodnutím Nejvyšší soud odblokoval promlčení a stíhání jede dál. I teď odsouzený prokurátor Vaš byl odsouzen díky překvalifikaci jeho trestního činu, a to je veliký úspěch tohoto soudu.
Už asi nezbývá mnoho času na další případy...
Čas je v těchto věcech velký problém, každé odkládání případů z padesátých let je rovněž zločinné. Ti lidé jsou staří. Ale měli by se dočkat spravedlnosti, alespoň v podoběvyřčení viny. Já opravdu nejsem krvelačná, v různých případech obviněných a posléze odsouzených by mohlo dojít k prominutí trestu z důvodů jejich zdravotního stavu. Ale pojmenování viny je moc důležité pro budoucnost, pro každého z nás, pro naše jednání. Mementem, že si musíme dávat pozor.
Odpustit trest kvůli stáří a nemoci, dejme tomu. Ale proč přerušit stíhání?
To je druhá věc, která se mi vůbec nelíbí. Koneckonců teď jsme v Německu viděli Mallotha, k soudu ho dostrkali na kolečkové židli. Podle mne je možné vést proces za účasti lékařů. Klidnějej přerušovat podle potřeby třeba každou hodinu a kontrolovat přitom zdravotní stav obžalovaného. Zdravotní posudek je nakonec jen jeden z důkazů a je na soudci, jak ho vyhodnotí. Odpovědnost je jen na soudci. A já si myslím, že by měl hodnotit právěi závažnost věci, důležitost pro budoucnost, pro pročištění vzduchu.
Kdo je Eliška Wagnerová
Elišce Wagnerové, předsedkyni Nejvyššího soudu, je 52 let.V roce 1974 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích pracovala osm let jako advokátka. V roce 1982 emigrovala, v roce 1993 se vrátila do České republiky. Po návratu domů vyučovala srovnávací ústavní právo na právnické fakultěv Olomouci. V roce 1996 byla jmenována soudkyní Nejvyššího soudu v Brně, od 1. srpna 1998 se stala jeho předsedkyní.
DŮLEŽITÉ MEMENTO
Já opravdu nejsem krvelačná," říká o sobě předsedkyně Nejvyššího soudu Eva Wagnerová. Adodává, že pojmenování viny je velmi důležité pro budoucnost. Mementem, že si musíme dávat pozor!
