Nákres expediční Tatry 12 zhotovený panem Foitem po návratu z akce

Nákres expediční Tatry 12 zhotovený panem Foitem po návratu z akce | foto: archiv RNDr. Jiří Baum

Pouští a pralesem. Příběh malé tatrovky, která dobyla Afriku

  • 26
Tatra 12 byl první československý a zároveň vůbec první automobil s dvouválcovým motorem, který přejel černý kontinent. Stalo se tak v roce 1931. Seznamte se prostřednictvím následujících řádků a dobových fotografií s nesmrtelným vozem i s jeho posádkou.

Ve třicátých letech absolvovala řada našinců dálkové jízdy za volanty automobilů tuzemských značek. Někteří se tak odhodlali především z touhy po adrenalinu z nebezpečných výprav, které byly činěny víceméně jako sportovní motoristické výkony. Jiní takové cesty pojali vyloženě pracovně a automobil byl pouze nezbytným prostředkem jejich realizace. Ať tak či onak, medializovaná akce byla vždy dobrou reklamou pro výrobce daného vozu.

K cestovatelům, kteří vykonávali své výpravy z množiny pracovních, patřil také mezi odbornými kruhy známý sochař a etnograf František Vladimír Foit. Dnes je bohužel jméno Františka Foita pro většinu nezainteresovaných Čechů neznámé. Jeho zajímavý životní příběh, kdy část po roce 1948 má až tragikomický nádech, by si určitě zasloužil další článek. V této chvíli se však budeme věnovat pouze cestě přes Afriku v roce 1931.

Počátkem 30. let František V. Foit plánoval projet celou Afriku, od severu k jihu, z Alexandrie až do Kapského Města. Již do úvodních etap výpravy měl naplánováno mnoho zastávek, neboť se zajímal o památky starověkého Egypta. Po celé cestě méně probádanými končinami dále pod Egyptem a ještě dále pod Súdánem pak hodlal zkoumat, čímž je myšleno kreslit a modelovat, hlavy domorodců pro antropologický ústav Jindřicha Matiegky. A protože těžko je člověku samotnému, měl s ním jet novinář a fotograf Viktor Mussik.

Největší výzvou pro Foita během příprav expedice bylo sehnat nějaký automobil, pro tento úkol totiž nedisponoval dostatkem volných finančních prostředků. Obrátil se tedy na tuzemské automobilky, zda by některá neposkytla vůz ze svého výrobního portfolia bezúplatně, kdy protiplněním v případě úspěšné jízdy africkou divočinou, kolikrát bez jakýchkoliv komunikací, by vlastně byla reklama k nezaplacení.

Prosba se dočkala kladného ohlasu v moravskoslezské Kopřivnici. Tamní automobilka nabídla malou, ale do afrického terénu ideální Tatru 12. Právě podvozek s centrální nosnou rourou a zadní výkyvné polonápravy byly jednou z velkých výhod malé tatrovky oproti automobilům ostatních oslovených značek při pohybu v těžkém terénu. Tou druhou pak byl vzduchem chlazený motor, což se ocení především v pouštích a savanách. Snad jediným minusem malého vozu bylo očekávané přetížení po naložení všech potřebných věcí.

Kromě pořízení a úpravy vozu a nákupu konzerv a střeliva zahrnovaly přípravy na cestu také mnoho papírování a korespondence. A protože se to už zdálo neposednému panu Mussikovi příliš dlouhé, jednoho dne se zkrátka sebral a odešel směr Afrika sám, na svoji malou soukromou výpravu.

RNDr. Jiří Baum

Foitovi tedy přibyla další starost, sehnat nového parťáka. A toho mu snad seslalo samo nebe. Na doporučení přizval Jiřího Bauma, ostříleného cestovatele s bohatými zkušenostmi včetně úspěšně prodělané malárie. Baum byl doktorem přes pavouky. Ne snad, že by je léčil, ale byl doktorem přírodních věd se specializací právě na tyto osminožce. A podobně jako jsme psali o Foitovi, že by si zasloužil ještě další článek, tak u Jiřího Bauma toto platí dvojnásob, už jenom z hlediska automobilismu.

Tatra od mistra Uhlíka

Potřebnou úpravu standardní verze Tatry 12 na expediční speciál svěřil František Foit renomované karosárně Oldřicha Uhlíka v pražských Strašnicích. Stěžejním úkolem bylo vyřešit dispoziční uspořádání malého vozu, jak a kam umístit všechnu potřebnou výstroj, například kde bude uskladněno různé nářadí, kde fotografické přístroje, kam na čelní sklo situovat střílnu pro pušku, kde připravit místo na hlavy domorodců, a další a další věci. Zároveň měl být vůz schopen poskytnout i prostor pro nouzový nocleh dvoučlenné posádky.

Přestože vizitkou nejlepších karosáren bývají elegantní a luxusní karosářské variace pro vyšší vrstvy, dostalo se u Uhlíka náležité pracovní pozornosti i praktickému speciálu na africkou expedici. Vymazlená tatrovka samozřejmě nemohla aspirovat na účast v žádné concours d’elegance, ale to rozzuřeného pštrosa (když mu přejedete vejce) v hloubi Afriky stejně nezajímá. Důležité bylo poprat se s návrhem úložných prostor tak, aby výsledný vzhled vozu karosárně nedělal ostudu a zároveň byl výsledek praktický pro uživatele. A to se podařilo bezezbytku.

Expediční Tatra 12 pana Foita před přestavbou v karosárně Oldřicha Uhlíka
Expediční Tatra 12 pana Foita po přestavbě v karosárně Oldřicha Uhlíka

Vlevo Foitova Tatra 12 před přestavbou v karosárně Oldřicha Uhlíka, vpravo po přestavbě

Cesta za dobrodružstvím, tvrdá prověrka vozu

Samotná cestovatelská anabáze začala 1. dubna 1931. Naši odvážlivci vyrazili s napěchovanou tatrovkou do přístavu Terst, kde se i s vozem nalodili na parník. Klidnou cestu Jadranem jim mohli zpestřit snad jen racci chechtaví a boj české učitelky se žralokem, který se objevil na zažloutlém výtisku starších novin. O poznání méně zajímavé pokračování plavby otevřeným středomořím bylo završeno úspěšným zakotvením u přístavního mola v Alexandrii.

Necelý měsíc na Foitovo přání zkoumali staroegyptské památky. Průvodce jim při tom dělali pan a paní Haisovi, Češi provozující svůj penzion v káhirském Garden City. Jejich pohostinnosti se těšili i mnozí další cestovatelé z Československa, včetně Zikmunda a Hanzelky.

Již v egyptském písku prokázala malá tatra své kvality, a tak oba cestovatelé postupně získali jistotu, že je nezklame a mohli se plně věnovat svým výzkumům bez toho, aniž by je ze zálohy napadaly černé myšlenky o selhání vozu. Sice v tehdejší Africe člověk ještě nalezl místa, kam před ním jiný Evropan nevkročil, ale už to nebylo tak divoké jako za Holuba. Takže menší technické problémy provozního charakteru byly v mnoha enklávách řešitelné i dílensky, ostatně i benzín do nádrže a kanystrů bylo třeba někde doplňovat.

Podél Nilu dojeli k Asuánu, kde je svou velikostí překvapila místní přehrada. Více pozornosti však věnovali mnohem starším stavebním objektům. Šikovně využili lodní dopravy po rozšířeném Nilu nad přehradou a dopluli parníkem až do Wádí Halfy v dnešním Súdánu. Ono se to nezdá, ale ta vzdálenost se dá srovnat s cestou z Aše do Brna.

Pak už pokračovali po vlastní ose, dostávali se hloub a hloub do odlehlých divokých oblastí a tento charakter se začal opět měnit na civilizovanější, když se po dlouhém putování dostali do Jihoafrické unie. František Foit kreslil a modeloval hlavy neznámých afrických domorodců, Jiří Baum vše fotil a zkoumal živé přírodniny. Předpokládáme, že největší radost měl z neznámých pavouků.

Asi nemá smysl dopodrobna rozepisovat, co vše zažili, kde všude byli a co tam všechno viděli. Alespoň tedy zmiňme trpasličí domorodé kmeny, velké Albertovo jezero, které překonali pomocí lodě, Viktoriiny vodopády a v neposlední řadě tajemné velké kamenné zříceniny Zimbabwe.

Za zmínku také určitě stojí setkání s krajany Lányovými, kteří našli nový domov až na rovníku. Jejich syn Ludvík počmáral Foitovi auto, a pak vzal oba cestovatele na výstup na Kilimandžáro. K vrcholu už moc nezbývalo, ale pro silnou únavu se všichni rozhodli zbytečně dále neriskovat. Pojedli trochu sněhu, z čehož vznikla i často prezentovaná fotografie a sestoupili zpět.

Ludvík Lány zdobí tatrovku.

F. Foit a J. Baum jedí sníh na Kilimandžáru.

Jinak Afrika v té době byla mnohem bezpečnější než dnes, to se vůbec nedá srovnat. A když se dostali s blížícím se závěrem pouti přes černý kontinent na hranice Jihoafrické unie, měli prakticky vyhráno. Zde už byly i kvalitní silnice a města téměř podobná těm evropským. Dne 31. října 1931 se v Kapském Městě nalodili i s tatrou na parník a plni zážitků a nových poznatků mířili po mořských vlnách domů do Evropy.

Do své rodné země se vrátili 7. prosince. Celá expedice trvala osm měsíců a 6 dnů a tatra během ní najela 24 tisíc kilometrů prakticky bez závad. Vlastně jediná a navíc výrobcem nezaviněná závada byl defekt výfuku způsobený v cestě nevhodně ležícím kamenem (dokonce to pak mělo dohru v Johannesburgu v podobě pokuty za rušení nočního klidu). Tatra tedy obstála na výtečnou a díky medializaci zanechala v tom nejlepším slova smyslu hluboké stopy i u zahraniční automobilové veřejnosti.

Expediční Tatra 12 po návratu z Afriky, vlevo stojí karosář Oldřich Uhlík, jehož firma vůz upravila, vpravo je iniciátor expedice František V. Foit.