Stěrače stírají, ostřikovače ostřikují a do nejbližšího marketu nebo na nádraží vždycky dojede... Spousta motoristů nevyžaduje nic víc a aut, která tuhle službu spolehlivě splní, ve skutečnosti existuje mnoho. Vyzkoušeli jsme Toyotu Avensis ze samotného závěru předchozího milénia, a v této roli suverénně obstála.
Proč nás zaujal právě Avensis? Řadí se sice do střední třídy, ale zvenčí i zevnitř je menší než třeba dnešní Octavia. Pokud má alespoň občas vozit víc než jednoho nebo dva lidi a tu a tam i nějaký náklad, dvacetileté auto střední třídy je z dnešního pohledu ten správný formát. V podstatě tak s trochou odvahy může sloužit i jako jediné auto v rodině, protože vždy a všude převeze, co potřebujete.
Ano, o tolik za posledních dvacet let nová auta vyrostla a něco kdysi velkého představuje dnes obdobu současného lehkého nadstandardu. V této věkové kategorii je všechno relativní. Hodnotu konkrétního kusu ovlivňuje mnohem víc jeho aktuální stav a obecná spolehlivost než právě velikost. A auto, které kdysi stálo přes osm set tisíc, není jen větší, ale má i velkoryseji dimenzovanou konstrukci než nějaký malý hatchback. Jinými slovy tužší kořínek a dost možná větší potenciál být každodenním dělníkem.
Zkoušený Avensis na ulici snadno přehlédnete. Okoukaný design a „neviditelná“ černá barva dělají svoje. S takovým autem si ani nemůžete někde udělat ostudu; dokud vypadá slušně, nikdo si nejspíš ani nevšimne, čím jste přijeli. A pohodlí a prostor kdysi nejlepší osobní toyoty jsou i dnešním pohledem stále víc než akceptovatelné.
To samé platí pro výbavu – dobová střední třída zahrnovala to, co dnes považujeme za standard – klimatizaci, boční okna i zrcátka s elektrickým ovládáním a pár dalších milých drobností. Vyzdvihnout je potřeba ukázkovou funkčnost téměř všeho a také mimořádně zachovalý stav interiéru, který je u avensisů tohoto stáří v podstatě pravidlem.
Tento konkrétní kus je poháněný nejvýkonnějším z tehdy existujících motorů, atmosférickým čtyřválcem 2.0 VVT-i, na tom ale příliš nesejde. Nabídka zážehových motorů o objemech 1,6, 1,8 a 2,0 litru je na první pohled monotónní. Na ten druhý už to tak není, různé verze spadají do tří různých konstrukčních řad, přičemž některé mají ventilový rozvod poháněný řetězem a jiné řemenem.
Ve výsledku je to ale celkem jedno. Pokud je motor v dobrém stavu, při adekvátní údržbě i dnes spolehlivě funguje každý z nich. U dieselů to tak být nemusí, uvažovat nad nimi proto v podstatě nemá význam. Mají mnoho moderních vymožeností (vstřikování common-rail raných generací, dvouhmotový setrvačník apod.) a přitom jsou hlučné a za nízkých otáček netáhnou. Benzinová strana má navíc přece jen jednu výjimku a tou je pozdní dvoulitr D-4 vybavený přímým vstřikováním, které je nákladné na údržbu a nemá rádo etanol přimíchávaný do současného benzinu.
Starší Toyoty jsou vyhlášené svým poněkud nudným charakterem a tento Avensis je přesně takový. Jízda s ním není nijak zábavná, není to žádný výjimečný zážitek, ale svezení je pohodové. Auto má relativně dlouhý rozvor a váží nějakých dvanáct metráků, takže je směrově stabilní a snadno zatáčí. Jízdním vlastnostem by určitě prospělo pořízení nových pneumatik. Ty zimní, celoročně používané, už mají jistě to nejlepší za sebou. Ale takto se zkrátka s podobnými auty zachází.
Co se týče technického stavu auta, je na dvacetileté stáří a nájezd přes čtvrt milionu kilometrů překvapivě výborný. Dá se předpokládat, že s trochou obezřetnosti a štěstí avensis zvládne třeba ještě jednou tolik.
Aktuální závady a nedostatky jsou v podstatě okrajovými záležitostmi: nefunkční podsvícení půlky přístrojů se vyřešilo přímo během testu výměnou žárovky a klepání od předního kola má na vině nejspíš tyčka stabilizátoru, která v japonské druhovýrobě vyjde na šest stovek. Řešit nefunkční dálkové ovládání u obou klíčů nemá vzhledem k hodnotě auta význam, naopak zadní lemy by si měly brzy zasloužit pozornost klempíře.
Na svou dobu vrcholný model s sebou samozřejmě nese i jistá rizika. Je to třeba poměrně složité zadní víceprvkové zavěšení, jehož generálka nevyjde levně, nebo některé specifické díly – třeba již jmenovaný dálkový ovladač centrálního zamykání. Kumulace více oprav tohoto typu může převýšit zbytkovou hodnotu auta. U námi doporučovaných benzinových motorů je také potřeba přenést se přes relativně vyšší spotřebu, osmi- až desetilitrovou. To je daň v prvním případě za komfort a ve druhém za bezproblémový provoz zejména na krátkých trasách.
Japonské auto je to jen v principuToyota je japonská značka a první Avensis má pro ni typickou odolnost. Vymyšlena byla opravdu v Japonsku, design ale navrhli ve Francii v evropském studiu Toyoty poblíž Nice, převodovky a motory jsou vesměs vyrobené v Polsku a finální montáž auta obstarávala továrna Burnastone, nedaleko středoanglického Derby. Následovaly dvě další generace vytvořené obdobným způsobem, ty jsou na českých silnicích dnes k vidění mnohem častěji. Kariéra Avensisu se nakonec uzavřela v roce 2018: nová Corolla je skoro stejně velká, ostatní zájemce chtějí Japonci uspokojit pomocí SUV RAV4 nebo reprezentativního sedanu Camry. Mimochodem, předchůdcem Avensisu byla dnes již polozapomenutá Carina E, od roku 1992 taktéž vyráběná v Anglii. Jde o elegantní a obdobně spolehlivé auto, i když poněkud nevýrazné a nudné. Právě ono odstartovalo poměrně úspěšné působení Toyoty v evropské střední třídě, které trvalo čtvrt století. |
