První sériové Trabanty P 50, jejichž karoserii tvořila směs z odpadní bavlny a pryskyřice, sjely z výrobního pásu až v červenci 1958.
První trabant byl o něco kulatější, než ho známe dnes. Už krátce po zahájení výroby dostali projektanti úkol vůz zmodernizovat, to aby se lépe prodával. Vývojáři byli hraví, a tak kromě nadiktované verze tajně vymysleli trabanta vlastního. Při oficiální předváděčce modernizační projekt moc úspěchu nesklidil.
"Když odezněla diskuse, byli hosté pozváni do dalšího sálu, kde se pod látkovým přehozem skrývala načerno zhotovená maketa. Druhý návrh byl sice o poznání lepší, ale zároveň prozrazoval zjevné porušení pracovní a možná i stranické disciplíny. Během debaty zpestřené občerstvením se podařilo hrozící konflikt uhasit a přesvědčit kapitány automobilového průmyslu, aby dali zelenou odvážnějšímu řešení," píše Jan Tuček v knize Trabant. Slavná verze "601" byla na světě.
Trabanty se do Československa oficiálně přestaly dovážet v polovině osmdesátých let. Důvodem byla emisní omezení.
Duroplastová družice
Sovětský svaz inspiroval i jméno nového vozu, německý výraz "trabant", stejně jako ruské slovo "sputnik", totiž označuje družici. A přesně měsíc před prvním "zázrakem z pryskyřice" vyslali Sověti do vesmíru první umělou družici Země. Automobil, který měl motorizovat Německou demokratickou republiku, ale nevznikl ve vzduchoprázdnu. Ve Zwickau, které leží pouhých 40 kilometrů od českých hranic, se už před druhou světovou válkou vyráběly luxusní automobily Horch a Audi.
Nemusíte tomu věřit, ale trabant zdobí obdivuhodné jízdní vlastnosti.
Trabant byl i s poloautomatem
Malý automobil s dvoutaktem pod kapotou byl jejich naprostým opakem. Dnes udivuje hlavně tím, že se jen v lehce pozměněném vydání vyráběl až do konce 80. let. Karoserii měl z duroplastu, za tím názvem se skrývala směs pryskyřice a odpadu z bavlny. NDR tím prostě řešila nedostatkový plech.
Malý a lehký automobil hnal nečekaně živý dvoutaktní dvouválcový motor. Největší strach nahánělo řidičům poprvé usednuvším do trabanta řazení pod volantem. Kdo se s ním sžil, nedá na něj dopustit. Sudé převodové stupně se dají řadit s rukou na volantu.
Pro volbu převodových stupňů ve čtyřstupňové skříni je třeba trocha představivosti. Jednička se řadí od sebe dolů, nahoru pak dvojka. Mezi nimi je neutrál, z něj potáhnete pákou k sobě a zařadíte dolů trojku. Nahoru je pak čtyřka. Pro zpátečku je třeba zarazit páku úplně k přístrojovce a zařadit dolů směrem ke kolenu.
Kdo se řazením bojoval, mohl si zkusit usnadnit život tím, že sehnal verzi "hycomat", ve které bylo možné řadit bez spojky. Byl to tedy jakýsi poloautomat.
Generálka na kuchyňské lince
Bakeliťák, legenda Východu, tráboš, bakeliťák, pryskyřičník pádivý, Bakelitové Motorové Wozidlo čili BMW, plastikový jaguár, tygr z leukoplastu nebo pomsta za Sudety a tak dále, to všechno je legendární automobil Trabant. Pamětníci ovšem potvrdí, že v těch přezdívkách nezněl jen posměch.
Vyrazit do dnešního provozu v trabantu chce dávku odvahy. Pokud se pohybujete městem, brzdou provozu nejste.
Trabant byl relativně levný, a tak brzy zaplavil silnice nejen v rodné zemi, ale i u nás, kde se jeho evoluce v podobě Trabantu 601 svého času zařadila na čtvrté místo mezi nejfrekventovanějšími značkami.
Za první kusy zákazník zaplatil přes 27 tisíc korun, na konci šedesátých let to bylo už přes třicet tisíc (ale pořád byl skoro o polovinu levnější než mladoboleslavská embéčka). Celkem bylo do Československa dovezeno oficiální cestou na 160 tisíc vozů, jedním ze šťastných majitelů byl tehdy i současný prezident Václav Klaus.
Nóbl bratrancem trabanta byl wartburg.
Umělohmotné vozítko z NDR se v druhé polovině 20. století stalo pro mnoho lidí jedinou šancí, jak mít auto, a ten, kdo ho získal, na ně nedal dopustit. Pravda, pohodlím neoplývalo, bezporuchové nebylo, ale opravit se dalo na koleně. Zvládnout generálku na kuchyňské lince byla jedna z povinných trabanťáckých disciplín a na poškozenou karoserii stačil kus hadru přetřený epoxidem. Podle vtipálků z ní po nehodě zbyla trsátka.
Jak si zvýšit komfort při cestách, radil řidičům i dobový tisk: "Zručná manželka dokáže ušít potah na sedačku, do jehož okrajů vpravíte gumovou hadici obalenou molitanem. Vzniknou tak po stranách buřty, které podstatně lépe povedou vaše pozadí, zejména v zatáčkách," psal Svět motorů.
V polovině osmdesátých let se trabant přestal do Československa dovážet kvůli ekologickým předpisům. Omamná vůně přepáleného oleje a nedokonale spáleného benzinu už tehdy nevoněla normám. Pamětníci vzpomínají, že při hromadném exodu východních Němců přes velvyslanectví západního Německa v Praze v létě a na podzim 1989 zůstávaly v okolí německé ambasády opuštěné trabanty. Připomíná to i plastika sochaře Davida Černého jménem Quo vadis, je to trabant na nohách.
V roce 1989 se pod kapotu "duroplastového zázraku z DDR" nastěhoval čtyřtaktní čtyřválec od Volkswagenu. To ale byla labutí píseň legračního vozítka. Vyrobilo se jich necelých čtyřicet tisíc. V Česku čtyřtaktních originálů moc není, už kvůli velkým komplikacím s přihlášením takového trabanta do provozu.
Výroba skončila v roce 1991 s více než třemi miliony vyrobenými trabanty.
Poslední dodávku kombíků koupil v roce 1991 turecký obchodník, který však zkrachoval, a tak vozy zůstaly stát přes tři roky v přístavu napospas dešti a mořské soli. Pak se jich z milosti ujal výrobce, který je pečlivě zrenovoval, a tak vznikla luxusní série 444.
Do Česka se v následujících letech dostávaly ojeté trabanty hlavně z Maďarska, odkud je vozili nadšenci. Po období posměchu přešel trabant do kategorie veteránů.
Trabantisté své stroje rádi šlechtí. Je to jedno z nejlevnějších aut k "tuningu". Blázniví nadšenci do něj ale umí nacpat klidně statisíce.
Během posledních dvou dekád se tak kdysi vysmívaná vozidla změnila v ceněný sběratelský artikl. A také objekt zábavy: skupina českých dobrodruhů s nimi třeba jela až do Íránu, projela Afriku od severu k jihu a právě teď se pokouší pokořit silnice Jižní Ameriky. Zpravodajství z expedice čtěte exkluzivně na iDNES.cz ZDE.
Expediční speciál českých nadšenců projel už Asii a Afriku, teď zdolává jihoamerické cesty.
Rychlost se měří kalendářemŠkodovku trabantem nepředjedete Posměváčci tvrdí, že rychlost trabanta lze měřit kalendářem. Tak strašné to není. Ale osmdesátka je v dnešním provozu pro řidiče s pudem sebezáchovy dnes limitní rychlost a z nuly na maximální stovku, kterou má psanou v techničáku, zrychlí údajně za nekonečných čtyřiačtyřicet sekund. V roce 1973 Svět motorů radil, jak uspět v nelítostných silničních soubojích: Chcete-li předjet škodovku, která jede rychlostí 80 km/h, bude vám tento manévr trvat dost dlouho. Předjížděného si musíte předem připravit, vybrat si vhodné místo, a pak se na to rozjet. To znamená nejet za vozem, který chcete předjet, na 'kufru', ale nechat si větší odstup (tak 100 metrů), a pak naplno akcelerovat. Bohužel musíte počítat s mentalitou majitele embéčka, který když vidí, že ho chce předjet trabant, spíš přidá, než aby ubral. Jakmile jste ho předjel, můžete se stát pánem situace. |
