»Zwei Kilo Blech, ein Kilo Lack, fertig ist der Hanomag« takto popisoval původní verš jednoduchost a láci, přednosti vozíku, který prvně vyjel v srpnu 1924.
Firma Hannoverische Maschinenbau (telegrafní adresa HANOMAG), jejíž jméno mělo zvuk ve stavbě lokomotiv,traktorů a parních strojů, hledala po první světové válce využití svých volných kapacit. V olba padla na automobil německých konstruktérů Fidelise Bohlera a Carla Pollicha. V ůz poháněl stojatý, vodou chlazený jednoválcový motor s visutými ventily (OHV) o objem u 503 cm3 ,který byl umístěn
vzadu. Výkon deset koní při 2500 ot./min. se přes jednolamelovou spojku a třístupňovou kulisovou převodovku se zpátečkou přenášel na zadní nápravu řetězem. Startér zastoupila ruční páka umístěná mezi sedadly. Páka ruční i pedál nožní brzdy působily na jedinou pásovou brzdu na pravém zadním kole. Při spotřebě asi čtyři litry na sto kilometrů poskytovala šestnáctilitrová palivová nádrž slušný rádius. Veškeré části automobilu se vyráběly ve vlastních dílnách, sestavování probíhalo na montážní lince v počtu až 80 kusů za den. Do roku 1929 tak spatřilo světlo světa 15 775 exemplářů. Pouze dvoumístná karoserie byla k mání ve třech tři provedeních. K otevřenému provedení, které vážilo pouhých 370 kg, bylo možné dokoupit pevnou nástavbu, takže celek se od uzavřeného provedení s 425 kg napohled nelišil. Sportovní verze byla samozřejmě otevřená, s vykrojenými bočnicemi bez dvířek, lakováním slonové kosti a bordó čalouněním z pravé kůže. Díky neobvyklému tvaru karoserie s dřevěnou konstrukcí pobitou ocelovým plechem si vůz vysloužil přezdívku »Kommissbrot« (komisárek - vojenský chléb), nebo méně lichotivou »rollender Kohlenkasten« - pojízdný uhlák. Zvláštní vzhled dotvářel jediný reflektor s dvěma pozičními lampičkami na přídi. Kvůli páce kulisového řazení měla karoserie pouze jediné dveře na levé straně. Zavazadla se upevňovala na zvláštní nosič na zadní kapotě. Poměrně bohaté příslušenství zahrnovalo elektrickou a ruční houkačku, osvětlení přístrojové desky, výklopné přední okno, ruční stěrač. Pokud majitele trápilo nájemné za garáž, továrna dodávala i nevelkou náhradu z vlnitého plechu, přesně padnoucí na její výrobek. O popularitě vozíku svědčí jednak jeho přezdívky, jednak skutečnost, že ač kromě řidiče poskytoval místo pouze pro jediného pasažéra, sloužil v Berlíně jako taxi. Četní amatéři se s K omisárkem účastnili závodů, pro které jej opatřovali lehoučkými karoseriemi z proutí nebo lepenky. K omisárek stál 2300 říšských marek.
Firma Hannoverische Maschinenbau (telegrafní adresa HANOMAG), jejíž jméno mělo zvuk ve stavbě lokomotiv,traktorů a parních strojů, hledala po první světové válce využití svých volných kapacit. V olba padla na automobil německých konstruktérů Fidelise Bohlera a Carla Pollicha. V ůz poháněl stojatý, vodou chlazený jednoválcový motor s visutými ventily (OHV) o objem u 503 cm3 ,který byl umístěn
vzadu. Výkon deset koní při 2500 ot./min. se přes jednolamelovou spojku a třístupňovou kulisovou převodovku se zpátečkou přenášel na zadní nápravu řetězem. Startér zastoupila ruční páka umístěná mezi sedadly. Páka ruční i pedál nožní brzdy působily na jedinou pásovou brzdu na pravém zadním kole. Při spotřebě asi čtyři litry na sto kilometrů poskytovala šestnáctilitrová palivová nádrž slušný rádius. Veškeré části automobilu se vyráběly ve vlastních dílnách, sestavování probíhalo na montážní lince v počtu až 80 kusů za den. Do roku 1929 tak spatřilo světlo světa 15 775 exemplářů. Pouze dvoumístná karoserie byla k mání ve třech tři provedeních. K otevřenému provedení, které vážilo pouhých 370 kg, bylo možné dokoupit pevnou nástavbu, takže celek se od uzavřeného provedení s 425 kg napohled nelišil. Sportovní verze byla samozřejmě otevřená, s vykrojenými bočnicemi bez dvířek, lakováním slonové kosti a bordó čalouněním z pravé kůže. Díky neobvyklému tvaru karoserie s dřevěnou konstrukcí pobitou ocelovým plechem si vůz vysloužil přezdívku »Kommissbrot« (komisárek - vojenský chléb), nebo méně lichotivou »rollender Kohlenkasten« - pojízdný uhlák. Zvláštní vzhled dotvářel jediný reflektor s dvěma pozičními lampičkami na přídi. Kvůli páce kulisového řazení měla karoserie pouze jediné dveře na levé straně. Zavazadla se upevňovala na zvláštní nosič na zadní kapotě. Poměrně bohaté příslušenství zahrnovalo elektrickou a ruční houkačku, osvětlení přístrojové desky, výklopné přední okno, ruční stěrač. Pokud majitele trápilo nájemné za garáž, továrna dodávala i nevelkou náhradu z vlnitého plechu, přesně padnoucí na její výrobek. O popularitě vozíku svědčí jednak jeho přezdívky, jednak skutečnost, že ač kromě řidiče poskytoval místo pouze pro jediného pasažéra, sloužil v Berlíně jako taxi. Četní amatéři se s K omisárkem účastnili závodů, pro které jej opatřovali lehoučkými karoseriemi z proutí nebo lepenky. K omisárek stál 2300 říšských marek.
