Nejbizarnější motoristický zážitek je jízda tuktukem. Rád dělá kotrmelce

Byl to jeden z nejbizarnějších zážitků mého motoristického života, a to jsem jezdil už skoro se vším, co má čtyři kola. No jo, on má vlastně tuktuk jen tři, takže to byla skutečně premiéra. Zpočátku to byl horor. A k tomu mě pořád strašili, že rád dělá kotrmelce.

Bez tohoto vozítka, se kterým se vydává pět odvážných žen na cestu přes Jižní Ameriku, by Indie nebyla pravou Indií. A právě odtud byl před lety dovezen tuktuk nebo také motorizovaná rikša legendární značky Bajaj, s níž jsme strávili část odpoledne. Pro řízení toho čtyřtaktního benzinového rudého ďábla s výkonem deseti koní musíte mít v Česku řidičák na motorku.

Objem 150 kubických centimetrů, řídítka a manuální čtyřstupňové řazení (plus zpátečka) si to podle zákona zkrátka žádají.

Tuktukem přes Jižní Ameriku

Cestovatelka Lucie Radová má před sebou ambiciozní plán. Dobýt Jižní Ameriku. Na motorizovaných tříkolkách ji spolu s dalšími čtyřmi ženami čeká během čtyř měsíců cesta dlouhá více než pět tisíc kilometrů.

Řídit něco, co má čtyři nebo dvě kola? V pohodě! Ale něco, co má kola tři? Ze začátku trošku hororová premiéra. Kolega to měl těžší – sedl si k řízení jako první. Nejdřív nemohl pobrat logiku, s níž se na otočné rukojeti řadí, neuměl zařadit neutrál, tuktuk chcípal. No prostě hrůza. Ale proběhlo pár koleček kolem továrních hal a všechno zapadlo na své místo.

Stačilo si jen všímat nenápadných čísílek vyražených do kovu rukojeti, která označovala právě zařazenou rychlost. Spojka je nad řadicí rukojetí, všechno tak děláte jedním otočením levého zápěstí, tím druhým přidáváte plyn, to už je jako na motorce. Zpátečka se řadí přesunutím táhla, pak máte k dispozici zase všechny čtyři rychlosti vzad. Jediným pedálem zůstává brzda, mimochodem pěkně ostrá.

A protože se mi úplně vykouřilo z hlavy, že to malé červené tlačítko je startér, nahazoval jsem tuktuka několikrát ruční pákou. Šlo to ztuha, ale když se konečně podařilo přeprat odpor dvouválce (175 ccm), čtyřtakt pokaždé nakonec blafl.

Jako u doktora

Když už zvládnete řazení, zbytek je jednoduchý. Vyrazíte kupředu poměrně svižně, ale když ručička na tachometru ukazuje čtyřicítku, už se začínáte bát. Zaprvé to strašlivě drncá. Odpružení v podstatě neexistuje, takže na koženkové lavici, která se nejvíc podobá té v čekárně u doktora z 80. let, cítíte každou drobnou nerovnost na silnici.

A to mě ještě majitelé tuktuku neboli rikši varovali před zatáčkami - prý se rád převrací na bok. Což jsem vzhledem k nulovým bezpečnostním prvkům otevřené karoserie nechtěl zkoušet. Pásy sice vozítko má, ale kdo by si je na motorce zapínal, že. A pravda je, že při zatáčení dostával tuktuk nebezpečné náklony, proto jsem se otáčel v minimálních rychlostech. Zato zpětná zrcátka, umístěná až na horním okraji čelního skla, fungovala docela dobře, raději jsem se do nich díval pořád.

Pásy jsou navíc posledním prvkem vnitřního vybavení, o kterém má cenu mluvit. Nic dalšího tam zkrátka není. Žádné odkládací kapsy, topení, rádio.

Tuktuk Bajaj se v Indii stále vyrábí. Přes padesát let téměř pořád bez změny v designu i z pohledu techniky. Mírně inovovat je však přece jen třeba. Nabídka se proto rozrostla o ekologičtější verze na LPG a CNG.

A aby to nebyla taková nuda, zákazníci mají možnost si vybrat mezi třemi barvami karoserie. V nabídce už nefiguruje červená, takže teď volí mezi prudce elegantní černou, výraznou žlutou nebo brčálově zelenou.

Tříkolový kabriolet

Asi nejvíc má najeto s „naším“ tuktukem Jakub Olbert, majitel firmy S.O.S. Dekorace, který ho před lety koupil v českém bazaru společně ještě s dalším kusem a oba teď pronajímá na různé komerční akce.

Ačkoliv sám cestuje po světě na motorce, přiznává, že i toto tříkolové vozítko si zamiloval. „Už jsem v tuktuku v Česku najezdil stovky kilometrů. Nejdál jsem s ním dojel z Prahy do Mladé Boleslavi, máme za sebou účast na orientačním závodě dlouhém 150 kilometrů. A pořád mě to baví. Je úžasné, jak je to otevřené, a když je navíc krásně, sundáte střechu a máte kabriolet na třech kolech,“ libuje si Olbert, který s tuktukem dosáhl na osobní rychlostní rekord sedmdesát kilometrů za hodinu. „Bylo to brutální. Jak to má vepředu malé kolo, v téhle rychlosti nesmíte s řídítky udělat vůbec nic. Jinak jdete přes střechu,“ dodává Olbert.

My jsme se tedy raději pohybovali v jiných rychlostních relacích, ale i tak to byl zážitek. Sice trošku zvláštní, ale klidně bychom si ho zopakovali i na delší dobu. Ale zase ne tak moc, jak mají v plánu dobrodružky v čele s Lucií Radovou, které na něm plánují projet Jižní Ameriku.