Čím jezdíte?
Jestli dovolíte, nejdřív vysvětlím, proč jsem motorista… Protože rád vypadávám do přírody. A také hned vysvětlím, proč mám rád velká auta. Protože jsem žil třináct let v emigraci ve Spojených státech, kde mi hrozně zaimponovaly ty jejich obrovské vozy. Já měl vždycky větší automobil - kvůli obrazům, aby se do něj vešly. Pobyt v Americe mě jen utvrdil v tom, co je to za úžasnou věc velký automobil.
Podle čeho jste auto vybíral? Velkých vozů je v Americe hodně.
Kritériem nebyl luxus, díval jsem se na to esteticky. Některá jejich auta jsou vyloženě krásná. Už když jsem tu žil před odchodem do Ameriky, měl jsem stařičkého chevroleta z roku 1948. Hrozně se mi totiž líbil. Nádherné auto, vypalovaný lak, osmiválec, osm lidí se v něm mohlo válet. Ale bylo strašné drama s ním tady jezdit... Musím však přiznat, že mám rád také silné vozy. Takže jsem i v Americe používal ty jejich osmiválce. Naštěstí je tam laciný benzin.
Tenkrát byl jeden galon (přes 4,5 litru - pozn. red.) za dolar, že?
Dokonce ještě pod dolar. Takže člověk vůbec nepocítil, jak to auto příšerně žere... Když to tady v roce 1989 prasklo, vrátil jsem se domů i se svou "amerikou"; měl jsem zrovna takovou docela novou. Jenomže brzy po návratu jsem zastavil u závor, právě když kolem jel rychlík poháněný elektřinou. Pak se zvedly závory, ale já nemohl odjet. Vlak mi vynuloval počítač a auto se nechtělo pohnout! Stál jsem na nejfrekventovanějším místě, přicházeli lidi z okolí, v ruce kleště a kladiva, že mi pomůžou. Nakonec jsme to odtáhli. Pak jsem postupně na tom autě vyměnil snad všechno, co se dalo, ale stále trucovalo. Až nakonec přišel skutečný odborník a udělal jediné, co to potřebovalo - vypnul a zase zapnul baterii - a auto naskočilo. To bylo pro mě velmi drahé poučení, jak je nebezpečné mít tady exota. A tak jsem přešel na evropský automobil.
Konkrétně na jaký?
Někdo mi říkal, že jsem zvolil zprofanovanou značku, když jsem se nechal přemluvit na mercedes. Ale víte, v mém věku už jde hlavně o to, aby auto svítilo a brzdilo, aby na ně byl spoleh, aby vždycky dojelo. Hodně toho najezdím mezi Prahou a Táborem, a protože tady v Táboře má Mercedes také servis, mám jistotu, že kdyby něco… To nakonec rozhodlo.
Dobrá, ale ještě stále jsme neřekli přesně typ, jaký máte…
No vidíte, já ani přesně nevím, co to mám… Myslím něco jako E, jo, určitě éčko jako elegance.
A dál?
Jak dál?
Určitě má nějaké typové číslo.
Aha… Myslím 240, ano 240.
Je na benzin?
To vím určitě, na benzin. Abyste rozuměl, já ta auta vnímám trochu jinak než podle toho, jaký mají výkon a podobně. Mám je také spjatá s hudbou. Hodně si při jízdě pouštím muziku. A protože mám rád staré americké rokenroly, tak při téhle hudbě začínám předjíždět.
A když hrají blues nebo nějaký soul?
To pak přijedu pozdě, protože si kliďánko šněruju silnici...
Kolikátý je to váš automobil?
Nedávno jsme to zrovna se ženou náhodou počítali a došli jsme k číslu dvacet sedm.
Jestli dovolíte, nejdřív vysvětlím, proč jsem motorista… Protože rád vypadávám do přírody. A také hned vysvětlím, proč mám rád velká auta. Protože jsem žil třináct let v emigraci ve Spojených státech, kde mi hrozně zaimponovaly ty jejich obrovské vozy. Já měl vždycky větší automobil - kvůli obrazům, aby se do něj vešly. Pobyt v Americe mě jen utvrdil v tom, co je to za úžasnou věc velký automobil.
Podle čeho jste auto vybíral? Velkých vozů je v Americe hodně.
Kritériem nebyl luxus, díval jsem se na to esteticky. Některá jejich auta jsou vyloženě krásná. Už když jsem tu žil před odchodem do Ameriky, měl jsem stařičkého chevroleta z roku 1948. Hrozně se mi totiž líbil. Nádherné auto, vypalovaný lak, osmiválec, osm lidí se v něm mohlo válet. Ale bylo strašné drama s ním tady jezdit... Musím však přiznat, že mám rád také silné vozy. Takže jsem i v Americe používal ty jejich osmiválce. Naštěstí je tam laciný benzin.
Tenkrát byl jeden galon (přes 4,5 litru - pozn. red.) za dolar, že?
Dokonce ještě pod dolar. Takže člověk vůbec nepocítil, jak to auto příšerně žere... Když to tady v roce 1989 prasklo, vrátil jsem se domů i se svou "amerikou"; měl jsem zrovna takovou docela novou. Jenomže brzy po návratu jsem zastavil u závor, právě když kolem jel rychlík poháněný elektřinou. Pak se zvedly závory, ale já nemohl odjet. Vlak mi vynuloval počítač a auto se nechtělo pohnout! Stál jsem na nejfrekventovanějším místě, přicházeli lidi z okolí, v ruce kleště a kladiva, že mi pomůžou. Nakonec jsme to odtáhli. Pak jsem postupně na tom autě vyměnil snad všechno, co se dalo, ale stále trucovalo. Až nakonec přišel skutečný odborník a udělal jediné, co to potřebovalo - vypnul a zase zapnul baterii - a auto naskočilo. To bylo pro mě velmi drahé poučení, jak je nebezpečné mít tady exota. A tak jsem přešel na evropský automobil.
Konkrétně na jaký?
Někdo mi říkal, že jsem zvolil zprofanovanou značku, když jsem se nechal přemluvit na mercedes. Ale víte, v mém věku už jde hlavně o to, aby auto svítilo a brzdilo, aby na ně byl spoleh, aby vždycky dojelo. Hodně toho najezdím mezi Prahou a Táborem, a protože tady v Táboře má Mercedes také servis, mám jistotu, že kdyby něco… To nakonec rozhodlo.
Dobrá, ale ještě stále jsme neřekli přesně typ, jaký máte…
No vidíte, já ani přesně nevím, co to mám… Myslím něco jako E, jo, určitě éčko jako elegance.
A dál?
Jak dál?
Určitě má nějaké typové číslo.
Aha… Myslím 240, ano 240.
Je na benzin?
To vím určitě, na benzin. Abyste rozuměl, já ta auta vnímám trochu jinak než podle toho, jaký mají výkon a podobně. Mám je také spjatá s hudbou. Hodně si při jízdě pouštím muziku. A protože mám rád staré americké rokenroly, tak při téhle hudbě začínám předjíždět.
A když hrají blues nebo nějaký soul?
To pak přijedu pozdě, protože si kliďánko šněruju silnici...
Kolikátý je to váš automobil?
Nedávno jsme to zrovna se ženou náhodou počítali a došli jsme k číslu dvacet sedm.
