Vyjadřuje se o nich buď hodně pochvalně, nebo je nesmlouvavě zatracuje. A ejhle, mezi ty chválené řadí hrdě své dva trabanty!
Proč jste na trabanta tak trpěl?
Samozřejmě že z nouze. Po návratu z USA v roce 1969 jsem si koupil pěknou Škodu 110, ale za pět let úplně zrezivěla. Tak přišly postupně na řadu dva trabanty - a to bylo auto! Za šest stokorun byl na půl roku odbytý kompletní servis i nutné opravy a zase se jezdilo.
Jakým vozem jezdíte dnes?
Je to Ford Comtour, přivezl jsem si ho z Kalifornie. Má objem motoru 2,6 litru. Na spotřebě je to sice dost znát, ale v Americe vám to při tamní ceně benzinu vůbec nepřijde. Tady s ním mám jedinou starost: parkování.
Dá se vyřešit třeba garáží...
V centru města sotva. Řeším to tak, že když přijedu na konci víkendu, najdu místo, zaparkuji a pak s tím autem přes týden ani nehnu. Tedy pokud opravdu nemusím.
Jaký vůz vás zaujal nejvíc?
Já jsem snad všechna - kromě Škody 100, to byl hrozný chcípák - svoje auta měl rád. Hrozně těžko jsem se s nimi také loučil. Když mám dát nějaký vůz z ruky, je mi ho líto. Je to jako můj druh; něco jsme spolu prožili. Třeba i nějaké dobrodružství, krizi. Ale hodně vzpomínám na Renaulta 25. Byl to šestiválec a měl jsem ho jako služební automobil, když jsem byl ministrem zahraničních věcí. Měl jsem k němu dokonce i šoféra, ale protože sám rád řídím, občas jsem ho od volantu přesadil.
Čím byl ten vůz zajímavý?
Výborně se mi s ním jelo. Třeba za dvanáct hodin jsem dojel i s přestávkami na jídlo do Paříže. Když uvážíte, že je to zhruba tisíc kilometrů...
To je dost velký nápor na pozornost. Máte nějaký recept na bezpečnou jízdu?
Musí vás to bavit, ale hlavně je třeba hodně jezdit. Když jste trénovaný, zvládnete i takovou cestu.
Jak dlouho už jste vlastně řidičem?
Když mně bylo osmnáct a mohl jsem si papíry udělat, tak to nemělo žádnou cenu. Bylo to v roce 1945. Takže zkoušky jsem složil až po vojně, někdy v roce 1963. Pamatuju si, jak jsem zkušební jízdy dělal ještě po Václavském náměstí v Praze, kde se tehdy hodně jezdilo, a jak jsem při jednom rozjetí předvedl parádní jelení skok. Ale pak už se to rychle lepšilo.
A váš první vůz?
Na auta byl tehdy až desetiletý pořadník. Byl jsem skoro bez šancí. Až jednou, to jeden můj rozhlasový kolega odjížděl dělat zpravodaje do Latinské Ameriky a přenechal mi svou octavii. Byla nádherná. A pikantní bylo, že já jsem si to auto od něho přebíral na letišti, když odlétal. Nic jsem neuměl, byl leden a všude úžasné množství sněhu. A já statečně jel se svým prvním autem z letiště.
To zní jako předehra ke karambolu...
Vůbec ne. Pěkně jsem přijel k Rozhlasu na Vinohradech, zaparkoval v postranní ulici a šel do práce. A když jsem večer přišel, auto postavené v řadě jiných, v kopci a na sněhu jsem se odtud dostával se svými schopnostmi hodinu.
Když jste odjel dělat zahraničního zpravodaje, tak jste měl služební auto, ne?
Třeba ve Washingtonu to byl skvělý rambler. Ten jsem si zamiloval. To bylo v době, kdy mě v Praze označili za nepřítele lidu a já narychlo poslal do redakce telegram, že si beru dovolenou, a oni mi ji omylem potvrdili. Vyrazil jsem se svou ženou na přenádhernou cestu po severu a západu USA. Když jsem se pak vrátil do Československa, vzali mi hned na letišti pas a další jsem dostal až jako ministr po dvaceti letech a deseti dnech.
A to jste opravdu nikdy za celý život nehavaroval?
Třikrát, ale vždy to zavinili moji služební šoféři. Jednou na Moravě jsme otloukli auto o svodidla. Nejdřív jsme zjistili, že to, po čem tak pěkně jedeme, je čistý led. Ale nehodu jsem sám jako řidič nezažil nikdy. A do šedesáti jsem jezdil bez brýlí.
Jak jste si během práce v Indonésii zvykal na jízdu vlevo?
Bez problému. Nijak mi to nevadilo, ani to řazení druhou rukou. Ale když jsem zaparkoval v jednosměrce na pravé straně a ráno se rozjel, chvíli jsem automaticky kopíroval pravou krajnici...
Kde se vám dobře jezdilo?
Třeba v Itálii se pěkně jezdí, tam se řidiči navzájem tolerují a předpisy jsou platné, pokud mají smysl. Ale moc hezky se jezdí na západě USA. Kromě Los Angeles - o tom se říká, že je to největší parkoviště světa. Jenomže Američané nejsou tak nervní jako my. Naučili se s tím žít. Tak třeba mi vyprávěl Jan Tříska, že viděl, jak jeho žena přijíždí autem k domu, a tak postavil na kafe. Jenomže ona pořád nešla. Šel se podívat, kde je. No a našel ji v garáži, jak poslouchá na kazetě namluvenou knihu. To je v Americe oblíbená věc právě do dopravní zácpy a ona si chtěla doposlouchat kapitolu.
Proč jste na trabanta tak trpěl?
Samozřejmě že z nouze. Po návratu z USA v roce 1969 jsem si koupil pěknou Škodu 110, ale za pět let úplně zrezivěla. Tak přišly postupně na řadu dva trabanty - a to bylo auto! Za šest stokorun byl na půl roku odbytý kompletní servis i nutné opravy a zase se jezdilo.
Jakým vozem jezdíte dnes?
Je to Ford Comtour, přivezl jsem si ho z Kalifornie. Má objem motoru 2,6 litru. Na spotřebě je to sice dost znát, ale v Americe vám to při tamní ceně benzinu vůbec nepřijde. Tady s ním mám jedinou starost: parkování.
Dá se vyřešit třeba garáží...
V centru města sotva. Řeším to tak, že když přijedu na konci víkendu, najdu místo, zaparkuji a pak s tím autem přes týden ani nehnu. Tedy pokud opravdu nemusím.
Jaký vůz vás zaujal nejvíc?
Já jsem snad všechna - kromě Škody 100, to byl hrozný chcípák - svoje auta měl rád. Hrozně těžko jsem se s nimi také loučil. Když mám dát nějaký vůz z ruky, je mi ho líto. Je to jako můj druh; něco jsme spolu prožili. Třeba i nějaké dobrodružství, krizi. Ale hodně vzpomínám na Renaulta 25. Byl to šestiválec a měl jsem ho jako služební automobil, když jsem byl ministrem zahraničních věcí. Měl jsem k němu dokonce i šoféra, ale protože sám rád řídím, občas jsem ho od volantu přesadil.
Čím byl ten vůz zajímavý?
Výborně se mi s ním jelo. Třeba za dvanáct hodin jsem dojel i s přestávkami na jídlo do Paříže. Když uvážíte, že je to zhruba tisíc kilometrů...
To je dost velký nápor na pozornost. Máte nějaký recept na bezpečnou jízdu?
Musí vás to bavit, ale hlavně je třeba hodně jezdit. Když jste trénovaný, zvládnete i takovou cestu.
Jak dlouho už jste vlastně řidičem?
Když mně bylo osmnáct a mohl jsem si papíry udělat, tak to nemělo žádnou cenu. Bylo to v roce 1945. Takže zkoušky jsem složil až po vojně, někdy v roce 1963. Pamatuju si, jak jsem zkušební jízdy dělal ještě po Václavském náměstí v Praze, kde se tehdy hodně jezdilo, a jak jsem při jednom rozjetí předvedl parádní jelení skok. Ale pak už se to rychle lepšilo.
A váš první vůz?
Na auta byl tehdy až desetiletý pořadník. Byl jsem skoro bez šancí. Až jednou, to jeden můj rozhlasový kolega odjížděl dělat zpravodaje do Latinské Ameriky a přenechal mi svou octavii. Byla nádherná. A pikantní bylo, že já jsem si to auto od něho přebíral na letišti, když odlétal. Nic jsem neuměl, byl leden a všude úžasné množství sněhu. A já statečně jel se svým prvním autem z letiště.
To zní jako předehra ke karambolu...
Vůbec ne. Pěkně jsem přijel k Rozhlasu na Vinohradech, zaparkoval v postranní ulici a šel do práce. A když jsem večer přišel, auto postavené v řadě jiných, v kopci a na sněhu jsem se odtud dostával se svými schopnostmi hodinu.
Když jste odjel dělat zahraničního zpravodaje, tak jste měl služební auto, ne?
Třeba ve Washingtonu to byl skvělý rambler. Ten jsem si zamiloval. To bylo v době, kdy mě v Praze označili za nepřítele lidu a já narychlo poslal do redakce telegram, že si beru dovolenou, a oni mi ji omylem potvrdili. Vyrazil jsem se svou ženou na přenádhernou cestu po severu a západu USA. Když jsem se pak vrátil do Československa, vzali mi hned na letišti pas a další jsem dostal až jako ministr po dvaceti letech a deseti dnech.
A to jste opravdu nikdy za celý život nehavaroval?
Třikrát, ale vždy to zavinili moji služební šoféři. Jednou na Moravě jsme otloukli auto o svodidla. Nejdřív jsme zjistili, že to, po čem tak pěkně jedeme, je čistý led. Ale nehodu jsem sám jako řidič nezažil nikdy. A do šedesáti jsem jezdil bez brýlí.
Jak jste si během práce v Indonésii zvykal na jízdu vlevo?
Bez problému. Nijak mi to nevadilo, ani to řazení druhou rukou. Ale když jsem zaparkoval v jednosměrce na pravé straně a ráno se rozjel, chvíli jsem automaticky kopíroval pravou krajnici...
Kde se vám dobře jezdilo?
Třeba v Itálii se pěkně jezdí, tam se řidiči navzájem tolerují a předpisy jsou platné, pokud mají smysl. Ale moc hezky se jezdí na západě USA. Kromě Los Angeles - o tom se říká, že je to největší parkoviště světa. Jenomže Američané nejsou tak nervní jako my. Naučili se s tím žít. Tak třeba mi vyprávěl Jan Tříska, že viděl, jak jeho žena přijíždí autem k domu, a tak postavil na kafe. Jenomže ona pořád nešla. Šel se podívat, kde je. No a našel ji v garáži, jak poslouchá na kazetě namluvenou knihu. To je v Americe oblíbená věc právě do dopravní zácpy a ona si chtěla doposlouchat kapitolu.
 Jiří Dienstbier do šedesátých let jezdil bez brýlí. |
