Tříkolová vozítka značky Velorex se o víkendu sjela do Lipnice nad Sázavou.

Tříkolová vozítka značky Velorex se o víkendu sjela do Lipnice nad Sázavou. | foto: Petr Lemberk, MF DNES

Velorexem lze vyrazit i do Alp – a vrátit se zpět

  • 2
S hadrákem se Josef Abrhám snaží předjet v zatáčce autobus. Když ho zastaví policejní hlídka, jen těžko se souká z malého vozítka. Právě tato scéna z filmu Vrchní, prchni snad více než všechny původní reklamy proslavila velorexy. A přesně takové vozy si daly o víkendu dostaveníčko na hradě v Lipnici nad Sázavou.

Už poosmé sem pořadatele sezvali majitele těchto plátěných tříkolek z celé republiky. Na druhý největší sraz v republice se nakonec sjelo 56 vozů, tři přijely dokonce až z Maďarska.

"Ale letos je to nějaké slabší, dříve sem jezdilo až osm desítek vozů,“ konstatoval pořadatel srazu Luděk Brož z Velorexklubu Orlík.

Na účastníky víkendového setkání čekalo nejen poklábosení s přáteli, ale hlavně orientační závod po okolí Lipnice. Po celou sobotu brázdily hadrové tříkolky Posázaví, jejich posádky na šesti stanovištích plnily zadané úkoly. Sympatická vozítka tak zavítala mimo jiné na zámek do Světlé nad Sázavou nebo na ledečský hrad.

Sobotní dopoledne mohli tříkolky obdivovat návštěvníci hradu. Účastníci srazu se svými velorexy zaplnili celé nádvoří. Velká většina z nich byly originální modely, našlo se ale i několik upravených vozidel.

Podle Brože by se dalo v republice ještě najít zhruba patnáct set velorexů. A nejméně dvě stovky z nich jsou stále ještě provozuschopné, jejich majitelé se s nimi účastní největšího srazu na jaře v Boskovicích.

"Dokonce jsme s partou na velorexech projeli i Alpy,“ pochlubil se Brož.  Tato tříkolová vozítka vymysleli na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století bratři František a Mojmír Stránští. Původně mělo být určené pro méně movité lidi, zejména pro studenty.

"Mělo stát málo peněz a být něco jako motorka, zakrytá, aby na ně nemohlo pršet,“ vypráví Brož. Vozidlo má lehký trubkový rám, který byl původně potažený plátnem, později koženkou.

Aby se mohly tyto stroje začít sériově vyrábět, musel si je pod patronaci vzít nějaký spolek. "Moc se to zalíbilo spolku invalidů, který to vzal jako svoje vozítko,“ líčí Brož. Teprve pak se začaly dělat ručně ovládané páky a řízení a velorex se stal lidovým invalidním vozítkem.

V současnosti už se ale za lidovou cenu sehnat nedá. Z velorexů jsou cenění veteráni. Pořízení nepojízdného stroje v dezolátním stavu vyjde zhruba na třicet tisíc.

"Dalších osmdesát bude stát jeho zprovoznění a renovace,“ vypočítává Brož. Jak dodává, sehnat náhradní díly není složité. Stále se vyrábějí, na srazech je jich vždy plno, někteří majitelé vozů si jejich prodejem přivydělávají. "A v republice jsou už tři fabriky, které vyrábějí koženkové potahy přímo na velorexy,“ doplňuje Luděk Brož.